U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 10,
Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, proti žalovaným 1) T.
M., a 2) G. Š., oběma zastoupeným Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 15/583, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.353.737,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C
346/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. dubna 2010, č. j. 19 Co 126/2010-149, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaných proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v
Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. srpna 2009, č. j. 46 C 346/2008-71, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně
a nerozdílně částku 1.353.737,90 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené
věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené
odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro
toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách). Dovolateli výslovně formulovaná otázka, „zda účinky dojití adresátovi ve smyslu
ustanovení § 45 odst. 1 občanského zákoníku zakládá rovněž zanechání oznámení o
uložení zásilky do poštovního boxu odlišného od poštovní schránky na adrese, na
kterou je zásilka zaslána, a to v případě, kdy poštovní box je zřízen pro jinou
osobu než adresáta zásilky a do tohoto poštovního boxu mají přístup i jiné
osoby, než jen adresát zásilky“, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní
stránce založit nemůže již z toho důvodu, že je založena na skutkových
předpokladech, které neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Skutkový
stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů, který v dovolacím řízení, v
němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., zpochybnit nelze a Nejvyšší soud je jím tudíž vázán (srov. § 237
odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s.
ř.), totiž zahrnuje skutkové závěry, že
dovolatelům bylo do P.O.boxu 74 běžně doručováno, minimálně od roku 2006, a že
dovolatelé neprokázali své tvrzení, že tento P.O.box měli zřízen jen pro
potřeby právnických osob, jichž jsou společníky a jednateli. Zjištění, že do
tohoto poštovního boxu měly přístup i jiné osoby než dovolatelé, pak ve
zjištěném skutkovém stavu věci obsaženo není. Na řešení té právní otázky,
kterou pokládají dovolatelé, tedy napadené rozhodnutí nespočívá. Z téhož důvodu nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po
právní stránce ani otázka, „zda pro určitost odstoupení od smlouvy z důvodu
jejího porušení postačí obecná poznámka o porušení závazků ze smlouvy, bez
jejich konkrétní specifikace, jako důvodu odstoupení“. Odvolací soud takovou
otázku neřešil, neboť vycházel ze zjištění, že odstoupení od smlouvy obsahovalo
údaj o dlouhodobém neplnění smluvního závazku k úhradě sjednaných splátek a též
vyčíslení dlužné částky, na základě čehož dovodil, že porušené závazky jsou
specifikovány dostatečně konkrétně. Je ostatně třeba dodat, že úvahy, jimiž
odvolací soud dospěl k závěru o dostatečné určitosti tohoto právního úkonu,
plně respektují zásady výkladu právních úkonů stanovené v § 35 odst. 2
občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku a blíže vyložené např. v
důvodech rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Pro úplnost lze též poukázat na rozsudek ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8855, v němž
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že právní úkon nelze
považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat
nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána
jako nezbytná obsahová část právního úkonu. K tomuto názoru se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010. Dovozují-li dovolatelé přípustnost dovolání též z toho, že napadené rozhodnutí
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédli, že novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s
účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, jež se vzhledem
k přechodným ustanovením v článku II bod 12 tohoto zákona použije též v souzené
věci. Otázku zásadního významu po právní stránce však nelze nalézt ani v obsahovém
vymezení uplatněného dovolacího důvodu, jímž dovolatelé zpochybňují správnost
právního posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru, že zásilky zasílané dovolatelům
na adresu jejich bydliště a oznámení o jejich uložení byly nejpozději od roku
2006 poštou běžně ukládány do uvedeného P.O.boxu, do něhož měli dovolatelé
přístup, a že se nejednalo o exces pošty, nýbrž o dlouhodobý a dovolateli
sjednaný postup, pak jeho navazující právní závěr, podle něhož odstoupení od
smlouvy bylo dovolatelům doručeno, neboť uložením zásilky v tomto P.O.boxu
(resp.
vložením oznámení o jejím uložení) se zásilka s právním úkonem dostala
do sféry jejich dispozice, takže se objektivně vzato mohli s obsahem
doručovaného úkonu seznámit, je oproti přesvědčení dovolatelů v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž v oblasti občanskoprávních a
obchodních vztahů k doručení zásilky obsahující právní úkon postačí, ocitne-li
se taková zásilka ve sféře adresátovy dispozice, a písemnost se ocitne ve sféře
jeho dispozice tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem (srov. zejména
rozsudky uveřejněné pod čísly 73/2005, 65/2006 a 104/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
jimiž argumentují dovolatelé, rozhodně nevyplývá dovolateli prosazované
extrémně formalistické pojetí, podle něhož by se zásilka nemohla dostat do
sféry adresátovy dispozice jinak (vedle jejího osobního převzetí) než vhozením
zásilky či oznámení o jejím uložení do adresátovy poštovní schránky. Ve zbytku dovolatelé nečiní nic jiného, než že v polemice s napadeným
rozhodnutím předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od
skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné
dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a pod něhož lze
tyto výhrady podle jejich obsahu podřadit, k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí vést nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení § 237
odst. 3 věty za středníkem o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti
rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze
než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaní, jejichž dovolání
bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu