20 Cdo 918/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného INECON, s. r. o., se sídlem v Hradci
Králové, Okružní 1144, identifikační číslo osoby 48151246, zastoupeného JUDr.
Petrou Huškovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Třešňová 521/44, proti
povinnému P. V., zastoupenému Mgr. Petrem Horákem, advokátem se sídlem v Praze
8, Žďárská 422/18, pro 1.033.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 972/2012, o dovolání oprávněného proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 23 Co 600/2012-134,
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokáta Mgr. Petra Horáka.
Okresní soud usnesením ze dne 21. 8. 2012, č. j. 16 EXE 972/2012-110, zastavil
k návrhu povinného exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 16 EXE 972/2012-47 (výrok I). Oprávněnému uložil zaplatit povinnému
náhradu nákladů řízení 6.496,84 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní
moci usnesení (výrok II). Současně mu uložil zaplatit soudnímu exekutorovi
náhradu nákladů řízení (nákladů exekuce) 7 800,- Kč (výrok III). Vyšel ze
zjištění, že exekuce byla nařízena na základě notářského zápisu sepsaného JUDr.
Jiřím Svobodou, notářem v Praze, dne 23. 7. 2008, v němž se povinný zavázal k
úhradě 1.000.000,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 800.000,- Kč, a to
v měsíčních splátkách po 15.000,- Kč, počínaje 10. 8. 2008 s tím, že splátky
jsou splatné vždy do každého 10. dne v měsíci, poslední splátka je splatná 10.
7. 2018. Závazek povinného vznikl na základě smlouvy o úvěru. Pro případ
nesplacení splátky v termínu splatnosti a ve sjednané výši oprávněný vyzve
povinného k plnění v náhradní lhůtě 7 kalendářních dnů od doručení písemné
výzvy; v případě nesplacení sjednané splátky v náhradní sedmidenní lhůtě se
stane úvěr splatný v plné výši s veškerým příslušenstvím a povinný je povinen
jej uhradit ve lhůtě tří dnů po uplynutí náhradní sedmidenní lhůty včetně úroku
z prodlení a smluvní pokuty. Ve smlouvě o úvěru ze dne 23. 7. 2008 bylo mimo
jiné dohodnuto, že korespondence mezi účastníky bude doručována na adresy
uvedené ve smlouvě s tím, že korespondence doručovaná osobně se považuje za
doručenou okamžikem převzetí, korespondence doručovaná poštou se považuje za
doručenou třetím pracovním dnem od jejího odevzdání na poště. Oprávněný dne 13.
7. 2009 vyzval povinného k zaplacení splátky ve výši 15.000,- Kč v náhradním
termínu s tím, že nebyla zaplacena splátka úvěru splatná dnem 10. 7. 2009.
Výzva byla podána na poštu dne 13. 7. 2009. Povinný převzal poštovní zásilku
(určenou do vlastních rukou) č. R 013122 dne 17. 7. 2009, dne 21. 7. 2009
zaslal oprávněnému požadovanou částku, ta byla připsána na účet oprávněného 24.
7. 2009.
Okresní soud dospěl k závěru, že sporná splátka (připsaná na účet oprávněného
24. 7. 2009) byla zaplacena v náhradní sedmidenní lhůtě stanovené notářským
zápisem, že náhradní lhůta se počítá ode dne doručení písemné výzvy dlužníkovi
(k čemuž došlo převzetím zásilky na poště 17. 7. 2009), a že podmínky
doručování ujednané ve smlouvě o úvěru ze dne 23. 8. 2008 „nelze přenášet na
podmínky doručování podle notářského zápisu a odvozovat z nich splatnost
závazku, a tím vykonatelnost exekučního titulu“. Nadto (rozuměj pro případ, že
by sporná splátka nebyla včas zaplacena, a tím vyvolala splatnost celého úvěru)
okresní soud také uvedl, že oprávněný své právo na nařízení exekuce odůvodněné
splatností celé pohledávky včetně příslušenství pro nezaplacení splátky z 10.
7. 2009 neuplatnil včas, protože při sjednání ztráty výhody splátek lze požádat
o splnění celého dluhu jen do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 565
občanského zákoníku), přičemž z podání oprávněného ze dne 16. 6. 2011 vyplývá,
že povinný pokračoval ve splácení dlužné částky splátkami po 15.000 Kč měsíčně
až do 23. 8. 2010. Protože splatnost celého dluhu nenastala, nebyl exekuční
titul ke dni podání návrhu na exekuci vykonatelný a exekuci bylo třeba zastavit.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému na nákladech odvolacího
řízení 2.800,- Kč (výrok II). Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru,
že v souzené věci bylo třeba předpoklady vykonatelnosti podkladového notářského
zápisu (včetně splatnosti vymáhané pohledávky) posuzovat podle ujednání
obsažených přímo v notářském zápisu ze dne 23. 7. 2009, nikoli podle ujednání
ve smlouvě o úvěru. Notářský zápis neobsahuje podmínku, že písemnosti mají být
zasílány povinnému jen na konkrétní uvedenou adresu, ani že zásilka se považuje
za doručenou třetím dnem po odeslání. Sedmidenní lhůta k dodatečnému splnění
povinnosti proto povinnému počala běžet až od faktického doručení písemné výzvy
k plnění dne 17. 7. 2000 (správně má být „17. 7. 2009“) a povinný v rámci této
lhůty svou povinnost splnil. Proto nenastala splatnost celého dluhu ani
podmínky pro vznik povinnosti hradit smluvní pokutu a úroky z prodlení.
Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 3 a § 238a odst.
1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Odvolacímu soudu vytýká, že z jeho odůvodnění není zřejmé, jaký právní předpis
pro posouzení otázky „doručení projevu vůle nepřítomné osobě“ použil, že jeho
odůvodnění neodpovídá zákonným požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř.,
což zároveň činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ve věci je třeba
vycházet z § 45 odst. 1 obč. zák., který odvolací soud „zcela nesprávně
vyložil“. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu je také konstantní v tom
směru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jímž podle
dovolatele „písemná výzva k zaplacení dlužné splátky v náhradní lhůtě stanovené
ve výzvě“ nepochybně je) v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev
vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice.
Oprávněný poukázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp.
zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 22. 9.
2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011, a
ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011. Uvedl dále, že povinný se v době
doručování výzvy k plnění v náhradní lhůtě zdržoval v místě svého bydliště, tj.
ve M. – R., což ani sám nezpochybňoval, protože však nebyl zastižen, byla mu
zásilka obsahující výzvu k plnění uložena u pošty, což mu bylo poštou oznámeno
a byl též poštou vyrozuměn, že si ji může (téhož dne) vyzvednout. Proto lhůta k
náhradnímu plnění začala běžet od tohoto dne, a jestliže povinný plnil až 24.
7.2009, plnil po lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že oprávněný před soudem prvního stupně
tvrdil, že lhůtu pro doručení výzvy k náhradnímu plnění je třeba posuzovat
podle úvěrové smlouvy, nikoliv podle notářského zápisu. Po předložení potvrzení
pošty o doručení zásilky oprávněný opět netvrdil, že by se výzva dostala do
dispozice povinného před tímto datem. Důkaz pro to, že se výzva dostala do
dispozice povinného již dne 16. 7. 2009, oprávněný nepředložil. Proto odvolací
soud také uzavřel, že výzva se dostala do dispozice povinného až jejím
faktickým převzetím. Uvedl dále, že oprávněný navrhoval při jednání u Okresního
soudu v Mělníku provést důkaz úvěrovou smlouvou a podacím lístkem o odeslání
výzvy. Pak nově začal tvrdit, že za den doručení je nutno považovat den
předcházející převzetí zásilky povinným s tím, že tento den byla zásilka
připravena k vyzvednutí na poště v P.. Pro tato tvrzení však nenabídl žádný
důkaz. Důkazy pro toto tvrzení nenabídl oprávněný ani nyní. Povinný navrhl, aby
dovolací soud dovolání oprávněného odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná
ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7
zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o.
s. ř.), ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex.
řád“). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno
(usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání
přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ačkoliv dovolatel přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní
význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Pro posouzení otázky, zda je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. a) o. s. ř., je rozhodující zjištění, zda povinný splnil splátku,
vyplývající z vykonávaného notářského zápisu a původně splatnou do 10. 7. 2009,
v náhradní lhůtě v délce sedmi kalendářních dnů ode dne doručení písemné výzvy
(čl. II. písm. f/ bod 2. notářského zápisu na č. l. 9 spisu). Oprávněný v tomto
směru namítá, že se odvolací soud při posuzování počátku běhu náhradní lhůty k
plnění odklonil od ustálené judikatury týkající se dojití jednostranného
hmotněprávního úkonu doručovaného prostřednictvím držitele poštovní licence (č.
l. 160).
Napadené usnesení odvolacího soudu je však v řešení otázky, kdy je výzvu
oprávněného k plnění v náhradní lhůtě v projednávané věci třeba považovat za
perfektní (doručenou), v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Soudní praxe je ustálena a jednotná v tom, že účinnost adresných jednostranných
hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle
je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní
spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu
procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné
osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe
takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu
adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do
bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do
poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, z 29. 6. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003).
Aby měl adresát objektivní příležitost seznámit se s obsahem jednostranného
hmotněprávního úkonu doručovaného prostřednictvím držitele poštovní licence, je
třeba, aby byl doručován adresátovi v místě, kde se zdržuje (k pokusu o
doručení do jiného místa, než kde se adresát fakticky zdržuje, viz například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo
441/2012).
Odvolací soud v projednávané věci výrok usnesení soudu prvního stupně o
zastavení exekuce správně potvrdil, neboť zjistil (a v poměrech přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací soud povinen vyjít
ze skutkového stavu, který byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu), že
výzva k plnění v náhradní lhůtě se stala perfektním hmotněprávním úkonem dne
17. 7. 2009 (tj. v den převzetí zásilky povinným na poště) a nikoli dříve (ze
spisu - a implicitně i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – vyplývá
totiž, že z podacího lístku ani z potvrzení o převzetí zásilky povinným na
poště ve M. nelze dovodit okamžik, kdy bylo do poštovní schránky povinného v
místě, kde se zdržoval, vhozeno oznámení pošty o uložení zásilky). S ohledem k
učiněným skutkovým zjištěním tedy nelze v závěru odvolacího soudu stran
okamžiku dojití zásilky do sféry povinného spatřovat nesprávné právní posouzení
věci, tento závěr je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Namítal-li oprávněný, že oznámení o uložení zásilky (o němž - jak bylo výše
uvedeno - nebylo zjištěno ani to, kdy bylo povinnému vhozeno do schránky)
obsahovalo vyrozumění povinného o tom, že si zásilku může vyzvednout ještě
téhož dne (viz dovolání na č. l. 160), uplatňuje tím novou skutečnost, k níž
nelze v dovolání přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.)
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné
(není z něj zřejmé, jaký právní předpis byl pro posouzení otázky doručení
projevu vůle použit, a neodpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s.
ř.), pak tím uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k níž však lze přihlédnout teprve tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, Nejvyšší soud úspěšnému povinnému přiznal
podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem (neplátce
DPH). Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k
dovolání z 23. 4. 2013) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 7. 5. 2013, ve výši 12460,- Kč (§ 2
odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady
hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem
12.760,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu