USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) M. B., narozeného XY, b) K. B., narozeného XY, a c) A. B., narozené
XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským,
advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle
uzavřít smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.
zn. 10 C 135/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. června 2018, č. j. 25 Co 145/2018-617, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě
nákladů řízení částku celkem 9.946,20 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“),
výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.
března 2018, č. j. 10 C 135/2017-568, v odvoláním napadených výrocích pod bodem
I, jímž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu
pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), jako
náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“), a pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná; rozsudek jím napadá
ve výrocích I a II, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom,
že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva. Jednak
odvolacímu soudu vytýká způsob hodnocení znaleckého posudku znalce doc. Ing.
Jaromíra Rysky, CSc., jímž byly oceněny oprávněným osobám nevydané pozemky.
Přitom namítá, že se odvolací soud patřičně nezabýval odstraněním rozporů mezi
uvedeným znaleckým posudkem a jí za odvolacího řízení předloženým znaleckým
posudkem vypracovaným Ing. Zdeňkem Tomíčkem, jakož i to, že odvolacím soudem
učiněná skutková zjištění v této otázce jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy. Za nesprávné rovněž považuje posouzení vhodnosti předmětného pozemku
jako náhradního (se zřetelem na jí zmiňovanou existenci věcného břemene,
zastavěnost pozemku technickou infrastrukturou a existenci ochranného pásma
elektrického vedení a z nich vyplývající jeho nevyužitelnost k zemědělským
účelům). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Předestírá-li dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing.
Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního
nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, nelze než
uvést, že tím ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. neklade žádnou kvalifikovanou
otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze
usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž také rozporuje skutkový stav zjištěný
soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy
vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25
Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno
podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů
odvolacím soudem, k čemuž však nemá ani s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici
žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech
do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-
li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací
soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadám, dle nichž je třeba hodnotit důkaz znaleckým posudkem (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze
dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25
Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo
2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), se ostatně odvolací soud také
nezpronevěřil, a důvodně zde čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků
(a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců) ze znaleckého posudku znalce
doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (přihlížeje přitom rovněž k výpovědi citovaného
znalce v označeném řízení, v němž byl tento znalec k obsahu znaleckého posudku
slyšen). V důvodech svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení důkazů (tedy
proč zde vycházel právě ze závěrů znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra
Rysky, CSc., nikoli z žalovanou předloženého a v odvolacím řízení provedeného
znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka) náležitě vysvětlil. Poukázal na to, že
citovaný znalec v souladu s ustálenou judikaturou pozemky, byť byly v době
přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního
rozhodnutí o umístění stavby), správně ocenil jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015),
přičemž současně zohlednil i tu okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro
výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a
bylo napojeno na inženýrské sítě (zatímco znalec Ing. Zdeněk Tomíček uvedené
skutečnosti v úvahu nevzal).
Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům – jde-li o hodnotu totožných,
oprávněným osobám odňatých pozemků a potažmo výši restitučního nároku – soudy
dospěly i v jiných, již dříve skončených řízeních týchž účastníků a v nich
vydaná konečná rozhodnutí obstála i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018).
Pro úplnost sluší se dodat, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění
nejsou „v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy“ (z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé). Skutková
zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla
učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného
svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelce tudíž nelze přisvědčit, že by
tato její námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání a to ani na
základě jí odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II.
ÚS 1966/16. Dovolatelka touto námitkou v podstatě opět napadá hodnocení důkazů
odvolacím soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, kdy
si na základě izolované akcentace pouze některých skutečností vytváří vlastní
skutkový stav, čímž však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu.
Na dovolatelkou předestřené otázce zda lze v souvislosti s oceněním žalobcům
nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I
vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, pak
rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, neboť ten krom
obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí v
závislosti na individuálních skutkových okolnostech případu (pozemky byly
odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež „stavebně srostlo“ s hlavním
městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě) na závěru, že v daném případě
skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly.
Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemku jako náhradního
k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se
odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný
pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České
republiky, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný
do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým
kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v
ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda
nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda
jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Uzavřel-li odvolací soud, že předmětný pozemek je vhodný k převodu jakožto
pozemek náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), vycházeje ze závěru, že v
posuzované věci nejsou naplněny podmínky aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm.
b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo,
že na dotčeném pozemku již je zřízena technická infrastruktura – vodovod a
elektrické vedení, přičemž výše citované ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro
takový případ (na pozemku již existující technická infrastruktura) stanoví
výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků (§ 6 odst. 1 písm. b/,
bod 4 zákona č. 503/2012 Sb.), a neshledal přitom ani další překážky
převoditelnosti dotčeného pozemku ve smyslu výše citované judikatury dovolacího
soudu [uzavíraje, že věcné břemeno vodovodu ani ochranné pásmo elektrického
vedení (podle § 46 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický
zákon/) nebrání tomu, aby byl předmětný pozemek i nadále zemědělsky využíván],
nejsou jeho závěry s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nikterak v
rozporu. Současně nelze přitakat ani těm námitkám, podle nichž žalobci ze shora
uvedených důvodů nebudou moci bez dalšího volně disponovat s předmětným
pozemkem, ale budou nuceni situaci na předmětném pozemku „složitě právně i
prakticky řešit“. Nad rámec výše citované judikatury, v níž ani tato
dovolatelkou uváděná tvrzení nenacházejí sebemenší oporu, lze v obecné rovině
uvést, že dovolatelka zřejmě záměrně přehlíží, že zemědělsky využívané pozemky
jsou mnohdy dotčeny právě i elektrickým vedením a jeho ochrannými pásmy, a
přesto jsou jejich vlastníky (příp. pachtýři) dlouhodobě a zcela bez problémů
zemědělsky využívány, přičemž jimi nejsou ani nijak omezeni v dispozicích s
takovými pozemky. Posledně zmíněnou argumentaci lze proto označit za čistě
účelovou.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1395/2011, není pak ve shora předestřených souvislostech případný, neboť
odkazovaným rozhodnutím byla řešena otázka (ne)vydání pozemků situovaných v
letištním areálu (tvořícím jeden funkční celek) a v souvislosti s tím
aplikovatelnost ustanovení § 22 zákona o půdě, což očividně není případ nyní
projednávané věci. Zjevně nepřiléhavý je pak i odkaz na řízení vedené před
Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 240/2016, a v něm přijaté závěry k
otázce ochranného pásma jako překážky k vydání pozemku v k.ú. XY jako pozemku
náhradního. Dovolatelka i v tomto případě přehlíží, že i toto jí posléze
uvedené rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového základu, jestliže
tehdy oprávněným osobám nevydaný náhradní pozemek tvořil izolační zeleň a
nacházel se v ochranném pásmu dráhy (§ 8 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o
drahách), což opět není případ nyní projednávané věci, v níž předmětný pozemek
je ornou půdou a jako takový je i zemědělsky využíván.
Přestože pak dovolatelka výslovně uvádí, že dovolání podává i proti výroku pod
bodem II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, vůči tomuto výroku, jenž patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na
rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se
vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v
dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající
se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s.
ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, kteří se
prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna
advokáta v celkové výši 7.920 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, §
11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou
paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.) ve výši 1.726,20 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu