28 Cdo 2119/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců: a) Ing. M. B., b) Ing. K. B., c) A. B., zastoupených JUDr. Petrem
Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované:
Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem, se sídlem v
Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o
převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 123/2015,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince
2016, č. j. 28 Co 492/2016-373, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 9. června 2016, č. j. 14 C 123/2015-331, v té
části, v níž soud prvního stupně zastavil řízení v rozsahu týkajícím se v
rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. T., k. ú. P. n. S., k. ú. L. n.
S., k. ú. Ch. (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a nahradil projev vůle
žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže
specifikovaných pozemků v k. ú. P., k. ú. K. u N., k. ú. Z. u V., k. ú. V. u V.
(část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně). Ve zbývajícím rozsahu – výroku
II., výroku III. (povinnost žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení
ve výši 186.706,52 Kč) a výroku IV. (povinnost žalované nahradit náklady České
republice – Okresnímu soudu v Benešově) rozsudku soudu prvního stupně – byl
dovoláním napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Výrok I. shora označeného rozsudku odvolacího soudu, vyjma té jeho části, jíž
bylo potvrzeno částečné zastavení řízení, napadla dovoláním žalovaná.
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti či
svévole, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků
žalobců ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“).
Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012.
Předestřela současně k řešení otázku, zda je možné uspokojit nárok oprávněné
osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku v situaci,
kdy se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem veřejných nabídek
dovolatelky neúčastní vůbec, případně jen ve velmi omezeném rozsahu.
Dovolávajíc se rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 a nálezu
Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 1088/12 dovolatelka rozporovala závěr
soudů nižších stupňů o tom, že oprávněným osobám odňaté (a pro zákonnou
překážku nevydané) zemědělské pozemky byly v době přechodu na stát určeny k
zastavění, potažmo namítala, že tyto pozemky, jež byly zastavěny až po jejich
převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské a nikoliv stavební.
Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu
týkající se výkladu § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř.“. Konečně
uvedla, že odvolací soud „porušil právo na spravedlivý proces“. Toto své
tvrzení nicméně dále nerozvedla a ani z obsahu dovolání není patrné, v čem mělo
takové porušení spočívat či ve vztahu ke které ze stran řízení k němu mělo
dojít.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s.
ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti zjevně v posuzované věci není
naplněn. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního
soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu
žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba
nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že
takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze
vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminuační (k tomu srov.
především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za
přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem
věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (žádost žalobců
o přecenění jejich restitučního nároku podaná v roce 2013, snaha o účast na
veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich
uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky
pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků
prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než
pětačtyřicetkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění
dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož
se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již
rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2010), odvolací soud zcela v souladu s
citovanou judikaturou dovodil, že v důsledku liknavého (až svévolného či
diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě
požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o
vydání konkrétního vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1117/2015).
Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, jde v poměrech nyní posuzované věci o
odkaz nepřiléhavý – citované rozhodnutí je postaveno na zcela odlišném
skutkovém základě (liknavost postupu dovolatelky zde nebyla prokázána) a zabývá
se především poměrem režimů převádění pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby, a podle zákona o půdě.
Odvolací soud tudíž shora nastíněné otázky vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu, na níž není důvodu cokoliv
měnit.
Dovolatelka brojí rovněž proti ocenění pozemků jako stavebních uvádějíc, že
zásadně nesouhlasí s „právním názorem soudů obou stupňů“, že žalobcům odňaté
pozemky v k. ú. M. byly v době přechodu na stát určeny k zastavění. K tomu je
nutno poznamenat, že otázka, zda byly dané pozemky určeny k zastavění, je
otázkou skutkovou nikoliv právní a jejím prostřednictvím tudíž nemůže být, jak
již bylo řečeno shora, založena přípustnost dovolání (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Zcela nad rámec
uvedeného se sluší dále poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu – v situaci,
kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že odňaté
pozemky byly již v době přechodu na stát nejen určeny k zastavění dle územně
plánovací dokumentace z let 1971 a 1975, ale již v roce 1977 ve vztahu k nim
probíhalo územní řízení o umístění stavby – ve svých závěrech o výši
uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle něhož pozemky,
které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně
byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba (bez
ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze
dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015) plně koresponduje rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Potud nejsou závěry odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s
dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3631/2013, či jí taktéž citovanou judikaturou Ústavního soudu,
akcentující smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního
soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo – se zřetelem na
vyjádřený princip rovnosti – aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má
být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže pak založit ani
dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu § 135
odst. 2, ve spojení s § 159a občanského soudního řádu v platném znění“, kterou
argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. §
241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v souzené věci tak či onak nezávisí.
Rovněž k poukazu dovolatelky na skutečnost, že současné znění zákona o půdě
nevyžaduje, aby byly oprávněným osobám nabízeny náhradní pozemky ve stejné
obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté, je třeba podotknout, že
odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto
tezí v rozporu, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky
naplňující kritéria obsažená v § 237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí
spočívalo.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu