28 Cdo 5381/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně ACREEDOR
CONSULTING s.r.o., IČ 039 25 439, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Sokolská třída 2629/83, zastoupené Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, proti žalovanému Mgr. P. S.,
zastoupenému JUDr. Martinem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Zámeckého
parku 815/19, o 860.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih
pod sp. zn. 8 C 234/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 23. června 2015, č. j. 14 Co 144/2015-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.568,4 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Petra Knittla.
860.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Učinil tak na základě zjištění, že na účet žalovaného byly zaslány
finanční prostředky z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, paní H. K., v celkové
výši odpovídající nyní žádané částce. Navzdory žalobním tvrzením, dle nichž
byly jednotlivé sumy vyplaceny jako plnění ze smlouvy o půjčce, však uzavřel,
že H. K. byl poskytnutím obnosu ve výši 650.000 Kč za žalovaného splněn jeho
závazek vůči firmě PS Tech s. r. o., což mělo za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Ohledně částek 160.000 Kč a 50.000 Kč pak neuvěřil obraně žalovaného, dle nějž
se v naznačeném směru jednalo o osobní ohodnocení poskytnuté mu právní
předchůdkyní žalobkyně, a uzavřel, že i ve vztahu k nim došlo k bezdůvodnému
obohacení žalovaného ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Právo na jeho vydání
bylo u soudu uplatněno v rámci dvouleté subjektivní promlčecí doby, pročež
okresní soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 14 Co 144/2015-139, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud i přes
námitky odvolatele směřující proti dokazování učiněnému okresním soudem
přitakal procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž prováděl důkazy navržené
účastníky do okamžiku koncentrace řízení a strany zároveň opakovaně poučil dle
ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Ani krajský soud pak neprovedl
v odvolání navrhované důkazy, neboť jimi nemohla být zpochybněna věrohodnost
důkazních prostředků, na nichž okresní soud založil své rozhodnutí (viz § 205a
písm. c) o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, tak jak byl
zjištěn soudem prvního stupně, avšak odchýlil se od jeho právního posouzení,
neboť dospěl k závěru, že na částku 650.000 Kč je ve světle prokázaných
skutečností třeba nahlížet jako na plnění, které bylo poskytnuto z ústně
uzavřené smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák. a jež nebylo doposud
žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni vráceno. Ohledně částek 160.000 Kč a
50.000 Kč se pak s právním náhledem soudu prvního stupně ztotožnil a shodně
konstatoval, že nepodařilo-li se žalující straně v tomto ohledu prokázat
existenci smlouvy o půjčce, jedná se o plnění bez právního důvodu, o něž se
žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na řečené proto
napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
V průběhu odvolacího řízení H. K. smlouvou ze dne 31. 3. 2015 postoupila
pohledávku v celkové výši 860.000 Kč společnosti ACREEDOR CONSULTING s. r. o.,
jež následně na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 14
Co 144/2015-130, vstoupila do řízení namísto dosavadní žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za
přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že se v něm krajský soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a věc nesprávně právně posoudil
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za aspekt sporu, v jehož řešení spatřuje odklon od
judikatury Nejvyššího soudu, označil otázku důkazního břemene. Bylo-li totiž na
poměr mezi stranami soudem nahlíženo jako na vztah ze smlouvy o půjčce, ležela
důkazní povinnost na bedrech žalobkyně, která jí však dle názoru dovolatele
nedostála. Dále žalovaný namítá, že věc měla být posuzována jako pracovněprávní
spor, což odůvodňuje skutkovými tvrzeními, jež shodně uváděl již v předchozích
řízeních. Rovněž pak nesouhlasí s provedením a následným hodnocením důkazů, tak
jak je realizovaly nalézací soudy, a brojí proti jejich procesnímu postupu.
Mimo uvedené má také za to, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen o
nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o žalobním návrhu v částce 50.000 Kč,
což považuje za odepření spravedlnosti, respektive svého práva na přístup k
soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je zároveň
přesvědčen, že jde-li o pracovněprávní spor, není namístě odmítat dovolání v
této části z důvodu bagatelní výše nároku. S ohledem na řečené proto Nejvyššímu
soudu navrhuje, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil je a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se negativně vyjádřila žalobkyně, jež upozorňuje na v něm
obsažené vady, které nelze po uplynutí lhůty k jeho podání odstranit, pročež je
názoru, že by mělo být odmítnuto.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č.
293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv
či o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání však přípustné není.
V projednávaném případě nelze přehlédnout, že v řízení bylo rozhodováno v
podstatě o třech nárocích se samostatným skutkovým základem, vůči nimž je
zapotřebí posuzovat přípustnost dovolání zvlášť (k tomu srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010). Jelikož
v řízení před nalézacími soudy nebyla prokázána tvrzení žalovaného, že jde o
nárok z pracovněprávního vztahu, nezbývá než s odkazem na § 238 odst. 1 písm c)
o. s. ř. uzavřít, že k částce 50.000 Kč jakožto samostatnému nároku je
přípustnost dovolání vyloučena již s ohledem na její bagatelní výši (srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2157/2015). V souvislosti s uvedeným je rovněž zřejmá nepřípadnost námitek
dovolatele stran jeho nesprávného poučení odvolacím soudem.
O dovolání tak jako o přípustném může být uvažováno v jeho zbylé části mířící
proti rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částkách 650.000 Kč a
160.000 Kč. Ovšem ani v tomto směru nebylo dovolání Nejvyšším soudem shledáno
přípustným.
Žalovaný spatřuje přípustnost svého podání v odklonu odvolacího soudu od
rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně pak v posouzení, kdo je povinen
nést důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž je tvrzený nárok dovozován.
Žalovaný má za to, že hodnotil-li krajský soud žalobou požadovanou částku
650.000 Kč jako plnění ze smlouvy o půjčce, náležela povinnost dokazování
žalobkyni, jež však v řízení dle názoru dovolatele existenci takového závazku
neprokázala. Na podporu svého tvrzení uvádí konkrétní rozhodnutí Nejvyššího
soudu (rozsudek ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, a usnesení ze dne
29. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 264/2006), s nimiž má být napadený rozsudek v
rozporu. Ačkoliv je možné souhlasit, že v naznačeném případě je to zpravidla
žalobce, kdo nese důkazní břemeno ohledně svých tvrzení (což ostatně, vedle
stěžejní argumentace, jíž se věnuje, sděluje i dovolatelem citovaná judikatura
Nejvyššího soudu), nelze dovolateli přisvědčit, že se krajský soud ve svém
rozsudku od vyslovených závěrů jakkoli odchýlil. Tento totiž své posouzení
části žalobou uplatněného nároku jako plnění z ústně uzavřené smlouvy o půjčce
zdůvodnil přesvědčivými skutkovými zjištěními získanými v průběhu řízení před
soudy obou stupňů, z nichž se zmíněný závěr jeví být nepochybným. Napadá-li pak
žalovaný právě taková zjištění soudů (především existenci smlouvy o půjčce),
brojí toliko proti řešení otázek skutkových, jež však revizi v dovolacím řízení
podléhat nemůže, neboť Nejvyššímu soudu jako instanci toliko přezkumné, a
nikoliv nalézací, nepřísluší zabývat se prověřováním správnosti jejich
zodpovězení (srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014).
Obdobně jako rozporování skutkových závěrů soudu pak nemůže přípustnost
dovolání založit ani dovolatelovo zpochybňování provádění důkazů či jejich
následné hodnocení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015,
sp. zn. 25 Cdo 4389/2015). Pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám dovolatele
stran nesprávného posouzení charakteru poměru mezi účastníky podotýká, že k
závěru o pracovněprávní povaze daného sporu dospívá žalovaný na základě
odlišného hodnocení důkazů, z nichž vyvozuje jiné skutkové závěry, než k jakým
dospěl odvolací soud, respektive soud prvního stupně. Takovým způsobem však
přípustnost dovolání založit rovněž nelze (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2271/2014).
Co se týče nároku ve výši 160.000 Kč, žalovaný dovolacímu soudu v tomto směru
nikterak nenaznačuje, jak by se při rozhodování o něm měl odvolací soud
odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani neformuluje otázku, která
by dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena či je na ni nahlíženo
rozdílně, stejně jako nepředkládá žádnou právní otázku, jež by měla být
posouzena jinak, tedy nesděluje, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., čímž nedostává své povinnosti
plynoucí z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., což brání projednání dovolání v
dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4448/2014).
Vzhledem ke shora vyslovenému je tedy zřejmé, že dovolatel ve svém podání ve
vztahu k jednotlivým nárokům nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo
možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu
tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 11.740 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy
žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.568,4 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu