Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze
8, Sokolovská 22, proti žalované E. H., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o 149.934,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 111/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 62
Co 418/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10.196,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Tomáše Sokola.
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalovaná částka měla dle tvrzení žalobce představovat bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalované, jeho bývalé manželky, v důsledku toho, že ač
žalovaná po rozvodu užívala nemovitost ve společném jmění manželů, platby
spojené s touto nemovitostí, jejím užíváním a správou hradil žalobce v plné
výši, ač měl nést pouze polovinu těchto nákladů. Obvodní soud dovodil, že by
bylo sice možno považovat žalobní nárok, zahrnující právo na úhradu poloviny
splátek za hypotéku váznoucí na předmětné nemovitosti, poloviny poplatku za
komunální odpad, poloviny nákladů na ostrahu domu a za užívání telefonních
služeb, za vodné a stočné, poloviny daně z nemovitosti, poloviny plateb za plyn
a za elektřinu a poloviny poplatků za televizi, za důvodný (požadavek na úhradu
poloviny poplatku za psa shledal soud v rozporu s dobrými mravy), avšak žalobce
jej měl uplatnit v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění účastníků.
Soud připomněl závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá,
že v době po zániku manželství do vypořádání společného jmění manželů je třeba
majetkové vztahy týkající se společných věcí posuzovat analogicky jako vztahy
vyplývající z existence společného jmění za trvání manželství a zohlednit je v
rámci vypořádání společného jmění manželů. Domáhal-li se tedy žalobce náhrady
jím uhrazených nákladů samostatnou žalobou, je třeba ji jako nedůvodnou
zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej
rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č. j. 62 Co 418/2009-103, potvrdil ve výroku o
věci samé, změnil ve výroku nákladovém (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutkové i právní závěry
soudu prvního stupně za správné, ve svém rozhodnutí dále zdůraznil, že
oprávněnost žalobcova nároku lze posoudit pouze v řízení o vypořádání
společného jmění manželů, v němž jsou komplexně zvažovány majetkové i osobní
aspekty týkající se nabytého společného jmění manželů, podaná žaloba směřuje k
obcházení institutu vypořádání společného jmění, a nelze ji tedy považovat za
podanou po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jenž přikládá otázce
povahy plateb, které vynaložil jeden z bývalých manželů za druhého a které se
týkají běžné údržby majetku v nevypořádaném společném jmění, a tomu, zda tyto
platby zakládají nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Zásadně právně
významná je podle dovolatele rovněž otázka kvalifikace pohledávky jednoho
bývalého manžela vzniklé hrazením nákladů na osobní potřebu druhého z manželů
před vypořádáním společného jmění manželů, a dále otázka charakteru plnění, jež
jeden z manželů zaplatí za druhého po zániku manželství z titulu smlouvy
uzavřené oběma manžely za trvání manželství. Podle dovolatele soudy obou stupňů
vyšly ve svých závěrech z mylného předpokladu, že se jedná o náhradu užitků z
věci patřící do společného jmění, žaloba však byla směřována k získání plnění
zcela jiného charakteru. V části, v jaké požadované plnění odpovídá splátkám
hypotečního úvěru, jímž je zatížena nemovitost ve společném jmění manželů, jde
o závazek, který vznikl za trvání manželství, přičemž půjčka byla také za
trvání manželství zkonzumována a přeměněna na předmětnou nemovitost, přetrval
však závazek hradit splátky na tuto půjčku, jež zatěžuje po zániku manželství
oba manžele. Hradil-li splátky pouze dovolatel, jde o plnění poskytnuté za
jiného ve smyslu § 454 obč. zák., a tedy o bezdůvodné obohacení na straně
žalované. Dovolatel rovněž připomněl, že vypořádání věcí ve společném jmění
manželů se děje vždy podle stavu, který byl ke dni zániku manželství, vztáhnuto
na společnou nemovitost bude předmětem vypořádání její hodnota ke dni zániku
manželství, tedy včetně odpovídající výše nedoplatku na splátkách hypotečního
úvěru. Splátky hypotečního úvěru znamenají zhodnocení věci oproti stavu ke dni
zániku manželství, neboť pro případ prodeje se cena zvýší o rozsah již
zaplacených splátek, a byly-li splátky poskytnuty z výlučných zdrojů
dovolatele, má bývalý manžel právo na jejich zaplacení bez ohledu na řízení o
vypořádání společného jmění manželů. V případě nákladů, jež byly dovolatelem
uhrazeny na osobní potřebu žalované, za služby související s užíváním
nemovitosti a za další platby s nemovitostí spojené, se jedná o závazky nijak
neovlivňující hodnotu nemovitosti ke dni zániku společného jmění manželů. Náklady na bydlení hrazené dovolatelem za žalovanou nemají nic společného s
vypořádáním společného jmění manželů, a žalovaná by je byla povinna platit, ať
by bydlela kdekoliv. Není zde přitom žádného právního podkladu proto, aby po
zániku manželství hradil jeden manžel náklady odpovídající osobní potřebě
druhého manžela.
Dovolatel připomněl, že k hrazení potřeb rozvedeného manžele
slouží institut výživného upravený rodinným právem, nelze tedy tyto náklady
slučovat s vypořádáním společného jmění manželů, což zdůraznil rovněž úvahou,
že v případě, že dojde k zániku společného jmění fikcí, otázka nákladů na
osobní potřebu a hrazení závazků bývalých manželů jednoho za druhého není vůbec
řešena. Taktéž nelze opomenout, že v případě vleklého sporu o vypořádání
společného jmění by byl nucen jeden manžel platit za druhého spotřebu jeho
domácnosti ve společné nemovitosti po značně dlouhou dobu, což by bylo nejen v
rozporu se smyslem zákona, ale i s obecnými zásadami občanského práva a
současně i s dobrými mravy. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení tomuto soudu. Dovolatel posléze doplnil dovolání odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, jež podle něj dokládá správnost
jeho úvah ve vztahu k užívání společné věci.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila rozhodnutí soudů obou stupňů za
správná a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zároveň je třeba připomenout, že přípustnost dovolání je dle § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. vyloučena, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud již dříve ve své
rozhodovací praxi dovodil, že naplnění této podmínky je třeba zkoumat
samostatně ve vztahu k jednotlivým nárokům majícím samostatný skutkový základ
bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 9, sešit 1/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp.
zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 2236, sešit 27/2004). V projednávané věci se dovolatel domáhal
zaplacení částky odpovídající splátkám hypotečního úvěru společně s úroky a
polovinou poplatků za vedení účtu, jež zaplatil za žalovanou, v celkové výši
109.718,50 Kč a dále náhrady nákladů spojených s užíváním nemovitosti v
nevypořádaném společném jmění v souhrnné výši 40.215,50 Kč. Nelze přitom
přehlédnout, že placení splátek hypotečního úvěru, tedy smluvního závazku
převzatého oběma manželi za trvání manželství, se odvíjí od zcela odlišného
skutkového základu než placení nákladů spojených se správou společné
nemovitosti a jejím užíváním žalovanou po zániku manželství, a je tedy třeba
tyto nároky posuzovat zvlášť. Vzhledem k tomu, že výše tvrzeného bezdůvodného
obohacení odpovídajícího nákladům spojeným se správou a užíváním nemovitosti
nedosahuje ani v souhrnu zákonem požadované částky 50.000,- Kč, je v této části
přípustnost dovolání vyloučena, pročež Nejvyšší soud dovolání v daném rozsahu
podle 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl blíže zabývat
dovolací argumentací zaměřenou tímto směrem (včetně obsahu v dovolání zmíněného
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti zbylé části
rozhodnutí týkající se povinnosti nahradit část splátek hypotečního úvěru
zaplacených dovolatelem v mezích daným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Uzavřel-li odvolací soud, že nárok dovolatele vůči žalované opírající se o
skutečnost, že plnil třetí osobě na základě závazkového vztahu vzniklého za
dobu trvání manželství, ačkoliv se na úhradě dlužné částky měli oba bývalí
manželé podílet rovnodílně, je třeba zohlednit v rámci vypořádání společného
jmění manželů a nikoliv v samostatném řízení, nijak se v tomto neodchýlil od
příslušných ustanoveních hmotného práva a jeho ustálené interpretace v
judikatuře Nejvyššího soudu. Dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až
po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou
jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu
ve smyslu § 149 odst. 2, věty druhé, obč. zák., tato skutečnost by se pak měla
promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku
druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání společného jmění (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4609, CD
5/2007, a rovněž v časopise Právní rozhledy pod 3/2007, str. 113, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008). Dovolal přitom
nijak logicky nezpochybňuje, že šlo o závazek náležející do společného jmění
manželů, byla-li tedy jeho část zaplacena (splněna) z výlučných prostředků
dovolatele, jak tvrdí, ačkoliv šlo o povinnost obou bývalých manželů, je na
místě tuto skutečnost zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů,
jež představuje zákonný institut umožňující souhrnné vypořádání majetkových
vztahů mezi bývalými manžely a náležitě zohledňující specifika manželského
soužití. V tomto směru lze připomenout rovněž subsidiární charakter
bezdůvodného obohacení, jež se uplatní pouze, nelze-li závazkové vztahy
posuzovat podle jiných zákonných ustanoveních (srov. zprávu Občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78,
publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979 civ., a
dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 63/2009 civ.).
Umožňuje-li to povaha věci, je třeba upřednostnit speciální právní úpravu
týkající se majetkových vztahů mezi manželi před obecnou úpravou bezdůvodného
obohacení. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu tyto závěry respektuje a
dovolací soud neshledal potřebu se od těchto závěrů odklánět, není zde důvodu
považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné a dovolání
proti němu za přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. i ve zbytku jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 8.197,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s.
ř., celkem tedy 10.196,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu