22 Cdo 4414/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. E. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.
R. S., zastoupenému advokátem, o úpravu užívání nemovitosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 330/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 19 Co
534/2006-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 19 Co
534/2006-57, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8.
2006, č. j. 11 C 330/2005-40, upravil užívání domu č. p. 507 na pozemku parc.
č. 622/146 a pozemků parcelních čísel 622/14, 622/15 a 622/146 v kat. území H.
M. v ul. D. č. 14 v P. 10 účastníky s tím, že úprava užívání nemovitostí platí
do vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků uzavřené 11. 8. 2000
zaniklo rozvodem 7. 8. 2004. Předmětné nemovitosti nabyli účastníci za trvání
manželství do společného jmění manželů a jsou také v katastru nemovitostí
vedeni jako jejich vlastníci ve společném jmění manželů. Nemovitosti užívá
žalovaný, který odmítá, aby je žalobkyně užívala. Žalobkyně odůvodnila žalobu
mimo jiné tím, že bydlí v nevyhovujících podmínkách v rodinném domě svých
rodičů a že jinou možnost bydlení nemá. Žalovaný přes výzvu soudu
nekonkretizoval své tvrzení a neoznačil k němu důkazy o tom, že žalobkyně bydlí
v luxusním bytě v centru P., takže má svoji bytovou potřebu uspokojenou.
Tvrzení žalovaného proto nevzal za prokázané. Soud prvního stupně na danou věc
aplikoval § 20 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině (dále „zákon o rodině“).
Podle jeho názoru má žalobkyně do doby vypořádání společného jmění manželů
stejné právo užívat předmětné nemovitosti jako žalovaný, který neprokázal, že
by šlo o žalobu šikanózní. Proto upravil užívání nemovitostí účastníky tak, že
stanovil, které prostory bude ten který z účastníků užívat, příp. je budou
užívat společně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
17. ledna 2007, č. j. 19 Co 534/2006-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu na úpravu užívání předmětných nemovitostí zamítl a rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že
sporné nemovitosti jsou v zaniklém nevypořádaném společném jmění manželů –
účastníků, že tyto nemovitosti užívá výlučně žalovaný a že žalobkyně je ze
svého práva nemovitosti užívat (dle analogie § 145 odst. 1 obč. zák.) zcela
vyloučena. Nesouhlasil však s jeho názorem, že by zde nebyly okolnosti, pro
které je třeba žalobkyni ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými
mravy právo na jejich užívání odepřít. Odvolací soud zopakoval důkaz rozvodovým
spisem účastníků a kupní smlouvou z 5. 9. 2002 ohledně předmětných nemovitostí,
z nichž zjistil, že účastníci spolu nežili od 28. 11. 2002, kdy žalovaný měl
odstěhovat ze společného bytu účastníků věci žalobkyně. Nemovitosti byly
koupeny v době, kdy dům byl rozestavěnou stavbou, takže současně byla uzavřena
smlouva o dílo na jeho dostavbu. Žalobkyně v nemovitosti nikdy nebydlela a své
bydlení musela realizovat v jiném bytě. Žalobkyně se tak žalobou domáhá
nastolení nové situace v užívání domu, ve kterém svoji bytovou potřebu nikdy
neuspokojovala. Ze shodných tvrzení účastníků před soudem prvního stupně pak
vyplývá, že konflikty mezi nimi přerůstají hranice běžných konfliktů až do té
míry, že o nich bylo opakovaně vedeno vyšetřování Policií ČR. Zjištěné
skutečnosti odvolací soud považoval za důvody, pro které je třeba žalobkyni
právo na užívání sporných nemovitostí odepřít.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že „podstatou společného jmění
manželů je neomezené, vzájemně si konkurující užívání majetku oběma manžely“.
Pokud manželé nejsou schopni se dohodnout na užívání společného majetku, je na
soudu, aby spor mezi stranami rozhodl. Poukázala na to, že do jejich společného
jmění patří i luxusní rodinná vila ve F., kterou užívá výlučně žalovaný, který
není tuzemským daňovým plátcem a v Č. r. pobývá méně než 183 dnů v kalendářním
roce a který svými podnikatelskými aktivitami není vázán na Č. r., takže není
omezen v užívání ostatního majetku ve společném jmění manželů. V průběhu
odvolacího řízení otěhotněla a jako budoucí samostatně žijící matka nemá
možnost jinak uspokojivě řešit své bytové potřeby. Její příjem ve výši 14.000,-
Kč jí umožňuje uspokojit základní životní potřeby jen s pomocí její rodiny.
Podle názoru žalobkyně odvolací soud nesprávně aplikoval hledisko dobrých
mravů, když také argumentoval neblahým vlivem konfliktních vztahů mezi
účastníky na syna žalovaného. Zájmem žalobkyně není vyvolávat konfliktní
situace. Založení nové rodiny žalovaným nemůže být důvodem k omezení
vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem. V rozporu s dobrými
mravy je, jestliže majetek ve společném jmění účastníků je namísto žalobkyní
užíván družkou žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že koupě nemovitostí a dostavba domu
a jeho vybavení, jakož i vybudování zahrady, byla až na částku 250.000,- Kč,
kterou vynaložila žalobkyně, financována z výlučných prostředků žalovaného.
Poukázal na to, že manželství účastníků trvalo pouze krátkou dobu, žalobkyně se
prokazatelně dopustila nevěr, podala proti němu trestní oznámení pro znásilnění
a dopustila se odcizení různých věcí z bytu v P. 10, M. ul., osobního
automobilu zn. A. a devastace označeného bytu a jeho domu v N. ve F. S ohledem
na jednání žalobkyně odvolací soud rozhodl správně, když žalobu zamítl a
vytvořil tak klidné prostředí pro výchovu nezletilého syna žalovaného.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto
při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. ledna 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že
je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Předmětem sporu je úprava užívání nemovitostí, patřících do zaniklého
nevypořádaného společného jmění manželů – účastníků, oběma účastníky. Protože
žádná konkrétní zákonná ustanovení pro nakládání s věcmi patřícími do zaniklého
nevypořádaného společného jmění manželů nejsou dána, je třeba podle § 853 obč.
zák. postupovat v daném případě analogicky podle § 145 odst. 1 obč. zák. a § 20
zákona č. 94/1963 Sb., t. j. zákona o rodině.
Podle § 145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů,
užívají a udržují oba manželé společně.
Podle § 20 zákona o rodině o záležitostech rodiny rozhodují manželé společně.
Nedohodnou-li se o podstatných věcech, rozhodne na návrh jednoho z nich soud.
Rozhodnutí soudu o úpravě užívání věci patřící do společného jmění manželů,
příp. do jejich zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů, manžely,
čili rozhodnutí, jímž se má řešit určitý způsob vypořádání vztahu mezi manžely
(rozvedenými manžely), má konstitutivní charakter. Proto na takové rozhodnutí
soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. – srov. především rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikované pod
č. C 1415 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále
jen „Soubor“) a ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, publikované
v Souboru pod č. C 5746. Řečeno přesněji (se zacílením na posuzovanou věc)
žaloba uplatňující existující (zákonem upravené) právo na konstitutivní
rozhodnutí soudu, jímž se má řešit určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky, nemůže být zamítnuta z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy.
Řízení o úpravu užívání věci, jež náleží do dosud nevypořádaného společného
jmění manželů a které má hmotněprávní základ v ustanoveních § 145 odst. 1 obč.
zák. a § 20 zákona o rodině, je řízením, v němž soud může překročit návrh
účastníků a upravit vztahy mezi nimi jinak než navrhují, protože jde o případ,
kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
(§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Jsou-li splněny materiální předpoklady pro rozhodnutí
v takové věci, tj. existence společné věci ve společném jmění manželů a neshoda
mezi spoluvlastníky o jejím užívání, nelze žalobu pro rozpor s § 3 odst. 1 obč.
zák. zamítnout; ve své podstatě by šlo o odepření práva.
Jestliže odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedeným názorem
dovolacího soudu, je jeho rozhodnutí po právní stránce nesprávné a odvolacímu
soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K věci samé se sluší již nyní poznamenat, že v zásadě platí, že osoba, jež má
dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů,
nemůže být zcela vyloučena z užívání takové věci. Z této zásady jsou ovšem
možné výjimky, jsou-li dány výjimečné okolnosti [srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004 (C 3683 Souboru
civilních rozhodnutí, C. H. Beck) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2006, sp. zn. 22 Cdo 1374/2005 (C 4462 tamtéž). Není tedy ani vyloučeno, aby
soud s ohledem na zjištěné skutečnosti o nepřístojném chování účastníka řízení
ve vztahu k druhému účastníkovi nebo ke společnému majetku, znemožňujícím
klidné spoluužívání společné věci, v krajním případě rozhodl tak, že výlučným
uživatelem předmětné věci bude jeden z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu