U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Ing. Arch. Ing. Z. S., zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1324/1, proti
žalovaným 1. MVDr. I. G., CSc., 2. Ing. P. H., a 3. P. T., v případě žalovaných
1. a 3. zastoupeným Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku,
Novodvorská 667, o 1.723.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 19/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2014, č. j. 57
Co 248/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1. a 3. na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 29.828,92 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Poločka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podanou žalobou se žalobce
domáhal, aby mu žalovaní nahradili částku 1,600.000,- Kč odpovídající ceně
nemovitostí, kteréžto měl nabýt na základě absolutně neplatné kupní smlouvy
uzavřené se společností HT CENTR s.r.o, dále uhrazenou daň z převodu
nemovitostí (žalobcem zaplacenou z titulu zákonného ručení za splnění této
daňové povinnosti prodávajícím) ve výši 96.060,- Kč a sumu 31.920,- Kč, jež
musel vynaložit na náhradu nákladů řízení o určení vlastnického práva k
dotčeným nemovitostem advokátu žalovaných. Svůj požadavek zakládal na
skutečnosti, že žalobci uzavřená dohoda o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, jež předcházela uzavření kupní smlouvy ohledně těchto
nemovitostí žalobcem se společností HT CENTR s.r.o., byla posléze soudem
shledána absolutně neplatnou, což vylučovalo řádné nabytí nemovitostí uvedenou
společností, a potažmo tak i žalobcem a vedlo ke vzniku popsané škody. Soud
ovšem žalobní žádání opodstatněným neshledal. Pasivně věcně legitimovaným
subjektem k vydání kupní ceny nemovitostí je totiž společnost HT CENTR s.r.o.,
na jejíž straně došlo k bezdůvodnému obohacení plněním z neplatného právního
úkonu. Tato osoba by měla současně nahradit také daň z převodu nemovitostí,
neboť v souladu se zákonem je primárně povolán ke splnění daňové povinnosti
převodce. Podkladu pak zcela postrádá požadavek na kompenzaci pravomocně
uložené povinnosti nahradit náklady jiného nalézacího řízení, jelikož
neexistuje právní titul, na základě nějž by bylo možno se této částky domáhat.
Soud tedy žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ostravě, jenž jej
rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 57 Co 248/2014-140, ve výroku I. potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok
II.) i soudem odvolacím (výrok III.). Namítal-li žalobce porušení procesních
práv v důsledku nepřipuštění jeho zastupování obecným zmocněncem s ohledem na
opakované působení tohoto zástupce ve skutkově odlišných sporech, nelze mít
danou výtku za opodstatněnou. Žalobci byl dán dostatečný prostor k zajištění
zastupování osobou znalou práva (příslušné usnesení bylo žalobci doručeno dne
16. 11. 2012 a jednání bylo nařízeno na 19. 3. 2013), přičemž při následujícím
jednání žalobce žádnou výhradu v tomto směru nevznesl. Rovněž není zapotřebí
žalobce poučovat o možnosti zastoupení advokátem, neboť jde o jeho vlastní
uvážení. Poukazu na to, že od počátku po žalovaných požadoval náhradu škody,
odvětil odvolací soud zdůrazněním skutečnosti, že předmět soudního sporu je
určen skutkovými tvrzeními. Podanou žalobou se totiž výslovně domáhal vrácení
plnění z neplatné smlouvy a ani z jeho dalších podání nelze dovozovat, že by
usiloval o náhradu škody. Zmínka tohoto pojmu v návrhu na vydání předběžného
opatření pak není postačující pro závěr o řádném uplatnění nároku z titulu
náhrady škody ve smyslu § 420 a § 415 obč. zák. Zakládal-li přitom žalobce svůj
požadavek na faktu, že dotčené nemovitosti nemohl řádně nabýt do vlastnictví
pro absolutní neplatnost příslušné kupní smlouvy, jež se odvíjela od
neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
žalovaných, bylo namístě žalovaný nárok posuzovat dle § 451 obč. zák. K
tvrzením o náhradě škody uplatněným až v odvolacím řízení pak nebylo možno
přihlížet s ohledem na systém neúplné apelace (§ 205a, § 211a i § 212a odst. 3
o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Zdůraznil, že nikdy
nenapsal ani neřekl, že požaduje plnění z neplatné smlouvy z titulu
bezdůvodného obohacení. Okresní soud řádně nerozlišoval mezi náhradou škody a
bezdůvodným obohacením, pročež nejistota ohledně právního důvodu, na základě
nějž se žalobce plnění domáhá, brání spravedlivému rozhodnutí. Otázka
rozlišení náhrady škody a bezdůvodného obohacení má přitom zásadní význam a
zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že
jím utrpěná újma vznikla v důsledku neplatného zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví žalovanými, a proto je třeba mít právě je za povinné tuto
škodu vykompenzovat. Dovolatel se dále domnívá, že byl dotčen na procesních
právech, neboť rozhodl-li okresní soud o zrušení zastupování žalobce obecným
zmocněncem, aniž by ho poučil o možnosti zvolit si k hájení práv advokáta a dal
mu k tomuto kroku náležitou lhůtu, porušil jeho právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Žalobce poté zrekapituloval
události předcházející podání žaloby a navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí
zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1. a 3., kteří zpochybnili přiléhavost výhrad
dovolatele a navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě nelze přehlédnout, že žalobce v řízení v podstatě uplatnil tři
nároky se samostatným skutkovým základem, ve vztahu k nimž je třeba posuzovat
přípustnost dovolání samostatně (k tomu srov. více například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 841/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010). Jelikož dle
žalobního návrhu mají požadovaná plnění současně povahu dílčích závazků, je
navíc třeba zohlednit i výši částek, jichž se žalobce domáhá zvláště po každém
ze žalovaných, z nichž žádný nedisponuje podílem vyšším jedné poloviny.
Přípustnost dovolání z hlediska citovaného ustanovení je totiž u rozsudků,
jimiž bylo rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, třeba dále
zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům zvlášť, bez ohledu
na součet dotčených nároků (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 111/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1992/2013). Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k požadavku na úhradu daně z
nemovitosti a nákladů jiného nalézacího řízení je přípustnost dovolání
vyloučena již s ohledem na bagatelní výši částek, o nichž by mělo být
rozhodováno ve vztahu k jednotlivým žalovaným.
Dovolateli se současně nepodařilo předestřít otázku ve smyslu § 237 o. s. ř.,
pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné alespoň ve zbytku
žalobního žádání. Je třeba nejprve připomenout Nejvyšším soudem opakovaně
zdůrazňované teze, dle nichž nárok uplatněný žalobou je charakterizován
vylíčením skutkových okolností, jimiž jej žalobce zdůvodňuje, přičemž skutkovým
základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen
základ nároku, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se přitom
rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém
podkladě má soud rozhodnout, a které v případě prokázání umožňují žalobě
vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění proto vyplývá ze souhrnu vylíčených
skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, protože jím provedená
právní kvalifikace nároku podle hmotného práva není pro soud závazná (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo
3959/2008). Dle citovaných závěrů jsou tedy pro posouzení žalovaného nároku
soudem rozhodující skutkové okolnosti, jejichž prostřednictvím je vymezován, a
nikoliv jeho označení žalobcem. Pokud žalobce v řízení náležitě neuplatnil
tvrzení, jež by odpovídala obecným předpokladům odpovědnosti za škodu podle §
420 obč. zák. – tedy porušení právní povinnosti, vzniku škody, příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumovanému
zavinění (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, uveřejněný pod č. 71/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), ani některému z případů zvláštní odpovědnosti (§ 421
a násl. obč. zák.), není namístě soudům vytýkat, že se přidržely právní
kvalifikace korespondující žalobcem uváděným skutečnostem. Hovořil-li tak
dovolatel toliko o souvislosti utrpěné újmy s neplatnou dohodou o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví (což v podstatě činí i v dovolání), aniž
by toto své tvrzení propojil s poukazem na další zákonné předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu, nelze se podivovat, že se soudy navzdory použití termínu
„náhrada škody“ žalobcem nepřiklonily k této právní kvalifikaci.
Nesouhlas s procesním postupem soudu po rozhodnutí o nepřipuštění zastupování
žalobce obecným zmocněncem pak rovněž postrádá provázání s otázkou ve smyslu §
237 o. s. ř., přičemž se sluší uvést, že obecnou poučovací povinnost soudů v
civilním soudním řízení, tak jak je upravena v § 5 o. s. ř., nelze mít za
bezbřehou potud, že by soud seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými
procesními právy a povinnostmi a sděloval účastníkům, co by měli či mohli v
řízení učinit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněný pod č. 89/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
639/2010). Právo účastníka zvolit si pro řízení za svého zástupce advokáta je
přitom skutečností, o níž má povědomí i široká laická veřejnost, a jež byla
nepochybně známa i žalobci, a to již s ohledem na další soudní řízení, jichž
byl dle svých tvrzení i zjištění soudu účasten (viz kupříkladu č. l. 38, 65 a
71). Zmiňoval-li žalobce ve svých podáních (srovnej č. l. 65 a č. l. 71)
preferenci nechat se zastupovat obecným zmocněncem s ohledem na špatné
zkušenosti s advokáty, je pak nade vši pochybnost zřejmé, že s institutem
advokátního zastoupení obeznámen byl, a nemohlo dojít k újmě na jeho
procesních právech, nebyl-li o něm soudem zvláště poučen.
Na dovolání tedy nebylo možno pohlížet jako na přípustné ve vztahu k žádnému ze
žalobou uplatněných nároků, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovaným 1. a 3. v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb.,
stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 24.352,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. mají tedy žalovaní 1. a 3. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 29.828,92 Kč. Žalovanému 2. pak žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu