28 Cdo 3313/2017-326
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců: a) M. B., P., b) K. B., P., c) A. B., P., zastoupených JUDr. Petrem
Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované:
Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v
Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o
převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 43/2016,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března
2017, č. j. 30 Co 77/2017-494, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 7.623 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl jednak změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze
dne 6. října 2016, č. j. 10 C 43/2016-452, tak, že žalovaná je povinna nahradit
žalobcům na náhradě nákladů řízení 49.816 Kč, jednak byly výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně (ve zbylém rozsahu) a (druhý napadený) výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, jímž tento nahradil projev vůle žalované k uzavření
smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných
pozemků v k. ú. Ch. k. ú. K. n. L., k. ú. K., k. ú. K., k. ú. M., k. ú. O., k.
ú. P. L. u P., k. ú. R., a k. ú. S., potvrzeny.
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky naplnění
podmínek (liknavosti dovolatelky a aktivního přístupu oprávněných osob), za
nichž může být nárok oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění, dále
jen „zákon o půdě“) uspokojen mimo veřejnou nabídku (§ 11a zákona o půdě).
Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, sp.
zn. 28 Cdo 1540/2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015.
Dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 101/2003, sp. zn. 28
Cdo 2699/2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, sp. zn. 28
Cdo 1227/2015, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, sp. zn. 28
Cdo 444/2014, dovolatelka dále uzavírala, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých
pozemků v době jejich přechodu na stát a v na ni navazující otázce určení výše
restitučního nároku oprávněných osob. Rozporovala závěr soudů nižších stupňů o
tom, že oprávněným osobám odňaté (a pro zákonnou překážku nevydané) zemědělské
pozemky by měly být oceněny jako pozemky stavební, namítajíc, že tyto pozemky,
jež byly zastavěny až po jejich převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky
zemědělské vzhledem k tomu, že byly jako zemědělské evidovány.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále i jen
„o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti zjevně v posuzované věci není
naplněn.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12.
2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok
uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminuační (k tomu srov. především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za
přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem
věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (žádost žalobců
o přecenění jejich restitučního nároku podaná v roce 2013, snaha o účast na
veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich
uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky
pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků
prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než
pětačtyřicetkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění
dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož
se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již
rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2010), které nicméně zcela zjevně nebylo
jediným uvažovaným hlediskem, odvolací soud zcela v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, již ostatně cituje sama dovolatelka (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne
6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2772/2015) dovodil, že v důsledku liknavého (až svévolného či diskriminujícího)
postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast
ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního
vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Odvolací soud tudíž shora nastíněnou otázku naplnění podmínek, za kterých může
být nárok oprávněné osoby uspokojen mimo rámec postupu podle ust. § 11a zákona
o půdě, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i
Ústavního) soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit.
Předestírá-li pak dovolatelka otázku určení charakteru odňatých pozemků v době
jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše
restitučního nároku oprávněných osob, sluší se uvést, že judikatura dovolacího
soudu je ustálena v závěru, že v případech skutkově obdobných posuzované věci
(tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby) je třeba za (pro
zákonnou překážku) nevydané pozemky osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za
pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v
době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2718/2012, ze dne
9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či samotnou dovolatelkou citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, v
němž se Nejvyšší soud v jiném sporu týchž účastníků jako v nyní posuzované věci
již vyjádřil k otázce ocenění týchž oprávněným osobám odebraných pozemků v k.
ú. M.).
Jestliže tedy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo,
že odňaté pozemky byly již v době přechodu na stát určeny k zastavění územně
plánovací dokumentací z let 1971 – 1976, a to nikoliv pouze směrným územním
plánem hlavního města Prahy z roku 1976, jak se dovolatelka domnívá, nýbrž
zejména podrobným územním plánem pro M.-K. ze dne 18. 3. 1975, a v kupních
smlouvách uzavřených s právními předchůdci žalobců sám stát explicitně uvádí,
že pozemky jsou vykupovány „pro výstavbu sídliště M./K.…“, pak závěry
odvolacího soudu o výši uplatněných restitučních nároků, respektující
východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány
jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je třeba (bez ohledu
na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1025/2015), plně korespondují s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou
ani nikterak v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usneseními téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3631/2013, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a ze dne 4. 3.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, kteří podali v dovolacím
řízení vyjádření, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve
výši 2.000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1
písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 1.323 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu