23 Cdo 1512/2020-305
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., ve věci žalobce R. Š., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská
356/2, proti žalovaným 1) R. K., nar. XY, bytem XY, 2) J. K., nar. XY, bytem
XY, oba zastoupeni Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v
Teplicích, náměstí Svobody 1/40, o zaplacení 309.785,10 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 111 C 110/2013, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2019,
č. j. 17 Co 20/2019-277, 17 Co 19/2019, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 17 Co
20/2019-277, 17 Co 19/2019, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 14.
8. 2018, č. j. 111 C 110/2013-248, v rozsahu výroků I., III. a IV., se zrušují
a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 111 C
110/2013-248, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci
částku 229.412 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.),
zamítl žalobu o zaplacení částky 80.373,10 Kč s příslušenstvím ve výroku
uvedeným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči
státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě došlé
soudu dne 22. 10. 2013, jíž se žalobce po žalovaných na základě smlouvy o dílo
a ústní dohody o vícepracích domáhal zaplacení částky 309.758,10 Kč, která
odpovídá částce vyúčtované opravnou fakturou ze dne 13. 1. 2012, přičemž
žalovaní svůj závazek nesplnili. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce
původně v žalobě tvrdil, že dílo bylo žalovanými řádně převzato a předáno dne
28. 1. 2012. V průběhu řízení žalobce podáním ze dne 4. 5. 2017, které učinil
po poučení soudem prvního stupně o možné jiné právní kvalifikaci smluvního
vztahu v rámci zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení v souvislosti s
odstoupením od smlouvy o dílo ze strany žalovaných, setrval na nároku o
zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tvrzením, že hodnota prací jím
provedených a hodnota materiálů jím užitých do okamžiku, kdy žalovaní
odstoupili od smlouvy o dílo, svou hodnotou převyšuje plnění, které do té doby
žalovaní žalobci poskytli. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci
uzavřeli smlouvu o dílo dle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“), jejímž předmětem byla oprava fasády a její zateplení, a následně
došlo k dohodě o provedení víceprací. V souvislosti s tím byl termín provedení
a předání díla prodloužen do 18. 12. 2011. Dle sjednané smlouvy, která obsahuje
řádně vymezený předmět díla i sjednanou cenu díla, byli objednavatelé oprávněni
odstoupit od smlouvy o dílo mimo jiné z důvodu prodlení zhotovitele s dodáním
díla, které je považováno za podstatné porušení smlouvy. Mezi účastníky nebylo
sporné, že dílo vykazovalo vady. Protože dílo nebylo řádně dokončeno a předáno
objednavatelům, když tito odmítli převzít dílo z důvodu podstatných vad,
přičemž v dodatečné lhůtě poskytnuté žalobci nebylo dílo řádně provedeno,
žalovaní dopisem ze dne 27. 2. 2012 odstoupili od smlouvy o dílo pro podstatné
porušení smlouvy ze strany zhotovitele, mimo jiné pro bezdůvodné prodlevy
zhotovitele s dodáním. Žalovaní tedy odstoupili od smlouvy o dílo, přičemž
účinnost odstoupení od smlouvy nastala doručením dopisu žalobci, a to dnem 28. 2. 2012. Soud prvního stupně uvedl, že smlouva o dílo zanikla dne 28. 2. 2012 a
bylo tedy nutné, aby namísto nedoplatku ceny za dílo bylo mezi účastníky řízení
provedeno vypořádání vzájemně poskytnutých plnění po odstoupení od smlouvy ze
strany žalovaných. Soud prvního stupně následně vyčíslil bezdůvodné obohacení
na straně žalovaných ve výši 741.912 Kč a po zohlednění zaplacení zálohy
512.500 Kč tedy zbylo žalovaným doplatit částku 229.412 Kč s příslušenstvím. Ve
zbývající části uplatňovaného nároku, tj. v částce 80.373,10 Kč s
příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl. Námitku žalovaných, že
podáním žalobce ze dne 4. 5.
2017 došlo ke změně žaloby, když žalobce po
poučení soudem prvního stupně nadále nepožadoval zaplacení doplatku ceny díla,
nýbrž bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku odstoupení od smlouvy, a na ni
navazující námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení považoval
soud prvního stupně za irelevantní. Odůvodnil to tím, že nedošlo ke změně ve
vylíčení rozhodných skutečností uvedených v žalobě. Podání žalobce ze dne 4. 5. 2017, které bylo pouze reakcí na výzvu soudu o možném jiném právním posouzení
věci, nevedlo ke zcela jinému skutkovému základu, neboť vylíčení smluvního
vztahu a závazků účastníků, jež plynou ze smlouvy o dílo, zůstalo stejné, jak
bylo vymezeno rozhodnými skutečnostmi v žalobě. [2] K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. a IV. ohledně
náhrady nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu jej změnil (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý
výrok). Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalovaných, že po poučení
soudem prvního stupně na jednání konaném dne 7. 4. 2017 došlo ze strany žalobce
ke změně skutkového základu žaloby s tím, že dosavadní skutkový základ žaloby
neumožňoval soudu prvního stupně vyhovět žalobě, aniž by došlo k doplnění zcela
nového skutkového základu podáním návrhu na vypořádání po odstoupení od smlouvy
o dílo. Odvolací soud k této námitce uvedl, že soud prvního stupně na jednání
konaném dne 7. 4. 2017 poučil žalobce, že věc je možné posoudit po právní
stránce jinak než podle žalobcova názoru uvedeného v žalobě, a vyzval ho k
doplnění potřebných skutečností a důkazů k tomuto novému právnímu hodnocení. Soud prvního stupně tento postup zvolil poté, co vzal za účinné odstoupení od
smlouvy o dílo ze dne 27. 2. 2012, kterým došlo k zániku samotné smlouvy ke dni
28. 2. 2012, tedy dnem, kdy odstoupení od smlouvy bylo doručeno žalobci dle §
349 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že podáním ze dne 4. 5. 2017, které učinil žalobce po poučení soudem prvního stupně o jiném právním
hodnocení, nedošlo ke změně žaloby v projednávané věci, jelikož nedošlo ke
změně skutku, ani ke změně požadovaného nároku oproti nároku uplatněnému v
žalobě, nýbrž došlo toliko ke změně jeho právní kvalifikace (z doplatku ceny
díla na bezdůvodné obohacení po odstoupení od smlouvy). Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o vyhodnocení námitky žalovaných
ohledně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako nedůvodné, neboť
k odstoupení od smlouvy došlo dne 28. 2. 2012 a žaloba na zaplacení požadované
částky byla podána dne 22. 10. 2013, tedy v zákonné čtyřleté promlčecí lhůtě. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaných stran smluvní pokuty za
nedodržení termínu dokončení díla, proti níž vznesl žalobce před soudem prvního
stupně námitku promlčení. Odvolací soud vyšel z toho, že ani z obsahu spisu,
ani z odvolání žalovaných nezjistil, že by nárok na smluvní pokutu byl uplatněn
dříve, než před soudem prvního stupně dne 22. 1.
2018, kdy již byl tento jejich
nárok promlčen, přičemž žalobce se při jednání dne 9. 8. 2018 promlčení tohoto
nároku dovolal. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, kteří
považovali přiznanou DPH ve výši 14 % za nespravedlivou. Uvedl, že co se týká
otázky užití sazby DPH ve výši 14 %, soudu prvního stupně nelze ničeho
vytknout. Vyšel z toho, že k faktickému předání díla pro účely DPH došlo dne,
kdy došlo k odstoupení od smlouvy, resp. dne, kdy se obě strany shodly, že
smlouva již nebyla účinná, neboť v tomto okamžiku zhotovitel (žalobce) již
neměl faktický přístup k dílu a nemohl na něm provádět žádné další práce a
faktické oprávnění nakládat s dílem tak přešlo na objednatele (žalované). Došlo
tak k uskutečnění zdanitelného plnění, neboť jeho další realizování již nebylo
možné. Odvolací soud uzavřel, že ke zdanitelnému plnění došlo dne 28. 2. 2012,
kdy došlo k platnému odstoupení od smlouvy, pročež se užije sazba daně platná
ke dni vzniku povinnosti přiznat daň dle § 47 odst. 2 zák. č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty. Konečně se pak odvolací soud ztotožnil se soudem
prvního stupně v tom, že se znalec k připomínkám žalovaných vyjádřil
dostatečně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podali žalovaní
(dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s.
ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňují dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé předně
namítají nesprávné právní posouzení stran námitky promlčení jimi uplatněné,
když odvolací soud dospěl k závěru, že podáním žalobce ze dne 4. 5. 2017
nedošlo ke změně žaloby v projednávané věci, jelikož nedošlo ke změně skutku,
ani ke změně požadovaného nároku oproti nároku uplatněnému v žalobě, nýbrž
došlo toliko ke změně jeho právní kvalifikace. Argumentují tím, že skutkový
základ vyplývající ze žaloby neumožňoval soudu rozhodnout o jeho jiné právní
kvalifikaci. Soud by žalobě nemohl vyhovět, kdyby žaloba nebyla doplněna o
kompletně nový skutkový základ spočívající v podání návrhu na vypořádání po
odstoupení od smlouvy o dílo a na označení důkazů potřebných k určení výše
vypořádání. Dovolatelé tvrdí, že jestliže žalobce nově přišel se zcela novým,
odlišným skutkovým základem, byť nárokoval stejnou částku, šlo o takovou změnu
žaloby, jejíž hmotněprávní účinky nastávají v okamžiku podání nového nároku,
tedy dne 4. 5. 2017. Od tohoto data žalobce požadoval zaplacení na základě
tvrzení, že má dojít k vypořádání vzájemně poskytnutých plnění po odstoupení od
smlouvy ze strany žalovaných namísto nedoplatku ceny za dílo. Zatímco v žalobě
je nárok žalobce opřen výlučně o tvrzení, že dílo bylo předáno a že žalobci
náleží nedoplatek ceny díla, v novém návrhu stojí odlišný skutkový základ na
tvrzení, že od smlouvy bylo odstoupeno a že žalobci náleží vypořádání při
odstoupení. Vzhledem k tomu, že k odstoupení od smlouvy došlo ke dni 28. 2.
2012, promlčecí doba k uplatnění nároku vypršela 28. 2. 2016, a proto žalovaní
namítli promlčení nároku žalobce. Odvolací soud se tedy s námitkou promlčení
vypořádal nesprávně. Dovolatelé přitom odkazují na závěry judikatury dovolacího
soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Dále dovolatelé namítají, že závěr
odvolacího soudu, že nárok žalovaných na smluvní pokutu je promlčen, je
nesprávný, neboť odvolací soud opomněl ust. § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák.,
přičemž s ohledem na toto ustanovení nemohlo dojít k promlčení nároku
žalovaných na smluvní pokutu. Konečně pak namítají, že nemůže jít k jejich
tíži prodlení žalobce s dokončením díla, v jehož důsledku došlo k navýšení
sazby DPH v důsledku její změny. Tento rozdíl by s ohledem na prodlení žalobce
s dokončením díla měl nést žalobce toliko ze svého.
[4] K dovolání žalovaných se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout,
případně zamítnout.
[5] Po lhůtě k podání dovolání dovolatelé podáním ze dne 8. 6. 2020 doplnili
dovolání.
III. Přípustnost dovolání
[6] Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání žalovaných rozhodl podle o. s. ř. ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání
obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. [7] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [8] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [9] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek,
aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého
napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může
být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). [10] Uvedeným požadavkům dovolatelé ve vztahu k otázce promlčení nároku
žalovaných na smluvní pokutu a otázce výše sazby DPH nedostáli, neboť v
dovolání neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl
odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit. Dovolání tak v této části
neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů
přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto
vadu nelze pokračovat. K doplnění dovolání žalovanými dovolací soud
nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. § 241b
odst. 3 o. s. ř.). [11] Dovolání je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, neboť
odvolací soud se svým závěrem, že podáním žalobce ze dne 4. 5.
2017 nedošlo ke
změně žaloby, jelikož nedošlo ke změně skutku uplatněného v žalobě, nýbrž
toliko ke změně jeho právní kvalifikace z doplatku ceny díla na bezdůvodné
obohacení po odstoupení od smlouvy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Řešení této otázky je zde přitom podstatné i pro posouzení
navazující otázky hmotného práva, kdy došlo ke stavení promlčecí doby (ve
smyslu § 402 obch. zák.) a zda žalobcem uplatněné právo, soudy obou stupňů
kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, je či není promlčeno
(ve smyslu § 391 obch. zák.).
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[12] V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, Nejvyšší soud
vysvětlil, že „předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem
uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou
tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením
právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce
určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto
povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož
základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou
individualizaci. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek“. [13] Skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat
plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném
nároku, než který se stal předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002). Nepřípustným překročením návrhu a
porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného plnění, než které
žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného
skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v
soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 78/2004). [14] Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem
dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými
úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde i
tehdy, domáhá-li se žalobce byť co do rozsahu shodného plnění na základě jiného
skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak jej v žalobě vylíčil (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003, dále např. jeho rozsudek ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006). [15] Oproti tomu nejde o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném
„vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci
svého nároku (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně po
právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z
bezdůvodného obohacení). Jde-li o tentýž skutek (a to je pravidlem), je jeho
posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně
kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá
změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002). [16] Nejvyšší soud přitom již ve své rozhodovací praxi v návaznosti na
ustanovení § 95 o. s. ř.
posuzoval věc, v níž se žalobkyně žalobou domáhala
zaplacení nedoplatku ceny díla dle smlouvy o dílo s tím, že v průběhu výstavby
přestali žalovaní platit, kdy ale odvolací soud svým rozhodnutím přiznal
žalobkyni nárok vzniklý v důsledku odstoupení žalovaných od smlouvy podle § 544
obch. zák. Nejvyšší soud v tam posuzované věci dospěl k závěru, že uplatnění
takového nároku (dle § 544 obch. zák.) předpokládá vylíčení jiných rozhodných
skutečností, než na kterých původní žalobkyně založila v žalobě svůj nárok,
čehož lze dosáhnout pouze změnou návrhu dle § 95 o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2450/2011). Dále např. v
rozsudku ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2131/2012, Nejvyšší soud v souzené
věci, v níž žalobce uplatnil žalobou právo na zaplacení dílčí části ceny díla
(vyúčtované čtyřmi fakturami na základě smluvního ujednání o měsíční fakturaci
ceny díla), přičemž však odvolací soud posoudil žalobní nárok jako právo na
vypořádání vzniklé v důsledku zániku závazku (§ 544, § 548 obch. zák.) a z
části toto právo žalobci přiznal, uvedl, že právo na vyrovnání v důsledku
zániku závazku provést dílo totiž vyplývá z jiného skutkového základu, než jaký
svými žalobními tvrzeními žalobce vymezil v žalobě na zaplacení ceny díla. Obdobně též v usnesení ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4541/2007, Nejvyšší
soud posuzoval námitku dovolatele, že odvolací soud měl, odstoupil-li od
smlouvy o dílo, posoudit, zda mu je možné poskytnout požadované plnění z titulu
vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo. V tam posuzovaném případě žalobce v
žalobě tvrdil a domáhal se slevy z ceny díla z důvodu jeho vad a v tomto směru
bylo prováděno dokazování. Dovolací soud přitom uvedl, že vytýká-li dovolatel
odvolacímu soudu, že požadované plnění neposoudil podle ust. § 351 obch. zák.,
bylo-li zjištěno, že odstoupil od předmětné smlouvy o dílo, tj. na základě
vypořádání vzájemných plnění, je zřejmé, že jde o jiné nároky založené na jiném
skutkovém základě, a proto tato námitka není důvodná. [17] Na základě výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze
tedy shrnout, že pohledávka na zaplacení ceny díla a pohledávka vzniklá v
důsledku odstoupení od smlouvy mají rozdílný skutkový základ. Totožnost
skutkového základu žaloby v takovém případě není dána. [18] Vycházeje ze závěrů uvedených výše (zejm. bod 16 a 17) je závěr odvolacího
soudu, že podáním žalobce ze dne 4. 5. 2017 nedošlo ke změně žaloby, jelikož
nedošlo ke změně skutku, nýbrž došlo toliko ke změně právní kvalifikace nároku
uplatněného v žalobě (z doplatku ceny díla na bezdůvodné obohacení po
odstoupení od smlouvy), v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. V souzené věci se totiž žalobce podle obsahu spisu podanou žalobou u
soudu dne 22. 10. 2013 domáhal zaplacení nedoplatku ceny díla, kdy původně v
žalobě tvrdil, že dílo bylo žalovanými řádně převzato a předáno. V průběhu
řízení, potom co žalovaní tvrdili a prokázali, že odstoupili od smlouvy o dílo,
soud prvního stupně na jednání konaném dne 7. 4.
2017 poučil žalobce, že věc je
možné s ohledem na účinné odstoupení žalovaných od smlouvy o dílo ze dne 27. 2. 2012, kterým mělo dojít k zániku samotné smlouvy ke dni 28. 2. 2012 (den, kdy
odstoupení od smlouvy bylo doručeno žalobci), posoudit po právní stránce jinak,
a vyzval ho k doplnění potřebných skutečností a důkazů k tomuto novému právnímu
hodnocení. Podáním ze dne 4. 5. 2017 pak žalobce reagoval na poučení soudu
prvního stupně o možném jiném právním názoru, dle něhož lze věc posoudit jinak
než jako plnění ze smlouvy dílo, a to jako plnění z titulu vypořádání ze
zaniklé smlouvy, v tom smyslu, že na straně žalovaných vzniklo obohacení, když
hodnota práce provedené žalobcem a hodnota materiálu užitého žalobcem do
okamžiku, kdy žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo, svou hodnotou převyšuje
plnění, které do té doby žalovaní žalobci poskytli. Soud prvního stupně
následně přiznal žalobci nárok na zaplacení žalované částky z titulu
bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo
a bylo tedy nutné, aby mezi účastníky řízení bylo provedeno vypořádání vzájemně
poskytnutých plnění po odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že podáním ze dne 4. 5. 2017, které učinil
žalobce po poučení soudem prvního stupně o jiném právním hodnocení, nedošlo ke
změně žaloby, jelikož nedošlo ke změně skutku ani ke změně požadovaného nároku
oproti nároku uplatněnému v žalobě, nýbrž toliko ke změně jeho právní
kvalifikace z doplatku ceny díla na bezdůvodné obohacení po odstoupení od
smlouvy. Jeho závěr je však, jak již bylo uvedeno výše, nesprávný a je v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. [19] Odkazuje-li odvolací soud na rozhodovací praxi, dle níž o změnu žaloby
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní
kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně
právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení), s tím, že posouzení skutku (skutkového děje) po právní
stránce je vždy úkolem soudu a žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a
pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (viz například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a
ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006), přehlíží, že v projednávané věci
o takovou situaci nejde. V projednávané věci se totiž žalobce podle obsahu
spisu podanou žalobou domáhal zaplacení nedoplatku ceny díla, kdy původně v
žalobě tvrdil, že dílo bylo žalovanými řádně převzato a předáno, a až následně
v průběhu řízení, potom co žalovaní tvrdili a prokázali, že odstoupili od
smlouvy o dílo, a po poučení soudem prvního stupně na jednání dne 7. 4. 2017 -
se žalobce domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení s ohledem na
odstoupení žalovaných od smlouvy. Podání žalobce ze dne 4. 5. 2017, jímž se
domáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení, pak již vycházelo z tvrzení, že
žalovaní od smlouvy o dílo odstoupili.
Takové skutkové tvrzení však žalobce
netvrdil v žalobě. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom platí, že
nelze přiznat plnění, které by vycházelo z jiného skutkového stavu, než který
byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4541/2007). [20] Jelikož tedy soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na zaplacení z
titulu bezdůvodného obohacení, aniž by však rozhodl o změně žaloby dle § 95 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a kterou ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v odvolacím řízení
nelze zhojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26
Cdo 2532/2015, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, což však neučinil
(srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo
2083/2019). [21[ Přitom platí, že je-li podání žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud vyslovil k přípustnosti takové
změny usnesením podle § 95 o. s. ř. také nepřekáží, že žalobce tomuto
procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002). [22] Nejvyšší soud shrnuje, že vzhledem k tomu, že odvolací soud (i soud
prvního stupně) podání ze dne 4. 5. 2017 neposoudil jako změnu žaloby, je jím
provedené posouzení otázky, zda žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného
obohacení je či není promlčeno (ve smyslu ust. § 391 obch. zák.), neúplné, a
tedy nesprávné.
V. Závěr
[23] Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud
proto v odpovídajícím rozsahu zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[24] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu