32 Cdo 2083/2019-249
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 4, Lomnického
1705/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupeného JUDr.
Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované
J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se
sídlem v Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení 360 225 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 71/2014, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 13 Co
388/2018-230, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 13 Co 388/2018-230,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 C
71/2014-165, ve výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky, na niž jí měl
vzniknout nárok na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 11. 12. 2008 se
společností Reality Recom, s. r. o. (dále jen „Reality Recom“). V průběhu
řízení žalobkyně vzala žalobu co do částky 1 190 Kč zpět. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 C 71/2014-89, Obvodní soud pro Prahu 8
řízení co do částky 1 190 Kč zastavil (výrok I.), co do částky 360 225 Kč s
příslušenstvím žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a co do
částky 41 351 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního
stupně tak rozhodl poté, co byl zrušen rozhodčí nález rozhodce JUDr. Vladimíra
Blahuta ze dne 10. 2. 2014, kterým bylo vyhověno rozhodčí žalobě žalobkyně
proti žalované na zaplacení částky 402 766 Kč s příslušenstvím, a co žalobkyně
v souladu s § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, navrhla pokračovat v řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13
Co 337/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé a výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.). K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3167/2017, zrušil rozsudky soudy obou stupňů v rozsahu
jejich vyhovujícího a potvrzujícího výroku ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem
k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že
odstoupení od leasingové smlouvy zaslané na adresu dovolatelky jako jednatelky
Reality Recom nelze považovat za doručené s účinky podle § 349 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 C 71/2014-165, Obvodní soud pro Prahu 8
zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve
výši 0,1 % denně z částky 360 225 Kč za období od 1. 4. 2009 do 28. 2. 2013
(výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 360 225 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z této částky za období od 1. 3. 2013 do
zaplacení a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 192 Kč (výrok
II.). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o
nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Dne 11. 12. 2008 uzavřely žalobkyně jako leasingová pronajímatelka a
Reality Recom jako leasingová nájemkyně leasingovou smlouvu ve smyslu § 489 a
násl. obch. zák., jejímž předmětem byla výpočetní technika, a to na dobu 48
měsíců. Podle této smlouvy měla nájemkyně vždy k prvnímu dni kalendářního
čtvrtletí platit žalobkyni leasingové splátky ve výši 24 015 Kč počínaje dnem
1. 4. 2009.
Strany si dále dohodly, že pokud dojde k zániku předmětné smlouvy z
důvodu odstoupení leasingové pronajímatelky, vzniká leasingové pronajímatelce
nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových
splátek, které by měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do
konce sjednané doby leasingu s tím, že tento nárok leasingové pronajímatelky je
splatný k okamžiku zániku smlouvy. Pro případ prodlení leasingové nájemkyně s
placením peněžitých pohledávek dle smlouvy nebo jejích částí, si strany
ujednaly, že leasingová pronajímatelka je oprávněna požadovat úrok z prodlení
ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Za závazky Reality Recom
vzniklé z předmětné leasingové smlouvy se žalovaná zaručila ručitelským
prohlášením. Dne 5. 12. 2008 došlo k převzetí předmětu leasingu, Reality Recom
však nezaplatila ani jedinou leasingovou splátku. Žalobkyně od leasingové
smlouvy platně neodstoupila, neboť Reality Recom nebylo odstoupení platně
doručeno, a nadále tedy trval závazek Reality Recom platit čtvrtletně
leasingové splátky. Dopisem ze dne 18. 2. 2013, odeslaným dne 19. 2. 2013 na
adresu žalované, žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění jejího ručitelského
závazku, k čemuž však nedošlo. Podle soudů obou stupňů nebyla totožnost skutku vylíčeného v žalobě nijak
„narušena“ tím, že žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že pro případ posouzení odstoupení od leasingové smlouvy jako
nedoručeného je důvodem žaloby neuhrazení ani jediné leasingové splátky. Žalobkyně tím toliko doplnila svá původní žalobní tvrzení. Odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil ani námitce promlčení vznesené
žalovanou, neboť promlčecí lhůta ke dni 4. 3. 2013, kdy rozhodci došla rozhodčí
žaloba, ani u jedné leasingové splátky neuplynula. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, namítá, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny žaloby v souvislosti s otázkou
totožnosti skutku. Pokud žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne
20. 2. 2018 uvedla, že důvodem, pro nějž se domáhá zaplacení žalované částky,
je nezaplacení leasingových splátek nájemcem, resp. dovolatelkou jako
ručitelkou, zatímco v žalobě uvedla, že důvodem jejího podání je odstoupení od
leasingové smlouvy, na jehož základě měl žalobkyni ke dni zániku leasingové
smlouvy vzniknout nárok na zaplacení všech leasingových splátek, nejedná se
podle dovolatelky o totožný skutek, a ze strany žalobkyně došlo tudíž ke změně
žaloby, nikoli k pouhému doplnění žalobních tvrzení, jak nesprávně uzavřel
odvolací soud.
Proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak,
že se žaloba zamítá. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládá otázka změny žaloby ve
spojitosti s otázkou totožnosti skutku, neboť odvolací soud se při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, Nejvyšší soud
vysvětlil, že „předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem
uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou
tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením
právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce
určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto
povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož
základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou
individualizaci. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.“
V usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že „nároky odvozené od smluvních ujednání sjednaných pro případ
ukončení smlouvy mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků založených
smlouvou pro období trvání smlouvy“, a nemá důvod se od tohoto závěru v nyní
projednávané věci odchýlit. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení „součtu
nezaplacených leasingových splátek“, který měl žalobkyni vzniknout na základě
jejího odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, totiž představuje zcela jiný
nárok, než nároky na zaplacení jednotlivých leasingových splátek na základě
platné leasingové smlouvy. Jde o nároky s odlišným a samostatným skutkovým
základem, právním důvodem a okamžikem vzniku, tudíž i rozdílným počátkem
prodlení a počátkem běhu promlčecí doby, čemuž pak odpovídají rozdílná žalobní
tvrzení. V žalobě (č. l. 45-47) žalobkyně tvrdila, že odstoupila od předmětné
leasingové smlouvy a k okamžiku zániku smlouvy jí podle § 16 všeobecných
leasingových podmínek, které jsou součástí předmětné leasingové smlouvy, vznikl
nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových
splátek, které měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do
konce sjednané doby leasingu. Uplatnila tedy nárok sjednaný mezi stranami
leasingové smlouvy pro případ ukončení smlouvy, který měl vzniknout v jediném
okamžiku a jeho vznik byl podmíněn odstoupením žalobkyně od leasingové smlouvy.
Při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 však žalobkyně s odkazem
na platnou leasingovou smlouvu tvrdila, že se domáhá zaplacení jednotlivých
leasingových splátek, které nebyly řádně a včas zaplaceny. Uplatnila tedy více
nároků, které nevznikaly a nedospívaly v jediném okamžiku a které byly založeny
leasingovou smlouvou pro období jejího trvání.
Jestliže se tedy žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky nejprve s
tvrzením, že na její zaplacení jí vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení
od předmětné leasingové smlouvy, avšak při jednání před soudem prvního stupně
dne 20. 2. 2018 uvedla, že se domáhá zaplacení druhé až šestnácté leasingové
splátky na základě platné leasingové smlouvy, pak svá žalobní tvrzení změnila,
neboť „o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v
původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více,
než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále
požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě
jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní
žalobě“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Závěr, že ke změně žalobních tvrzení nedošlo, k němuž odvolací soud dospěl s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2552/2016,
není správný. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti
skutku v situaci, kdy stěžovatelka uplatnila nárok na plnění ze smlouvy o dílo,
která byla posouzena jako neplatná, a následně svá skutková tvrzení změnila
tak, aby odpovídala nároku na náhradu škody. O takový případ však v nyní
projednávané věci nejde a závěry vyslovené v citovaném nálezu Ústavního soudu
nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího vztáhnout. Jak Ústavní soud
zdůraznil (viz bod 35. citovaného nálezu), otázku totožnosti skutku je třeba
vždy řešit s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s přihlédnutím ke
konkrétní právní úpravě dotvářené judikaturou – tu však odvolací soud i soud
prvního stupně při svém rozhodování, jak bylo vysvětleno shora, pominuly,
přestože závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp.
zn. 32 Odo 1398/2006, nejsou s citovaným nálezem Ústavního soudu v rozporu.
Nerozhodl-li za této situace soud prvního stupně o změně žaloby podle § 95 o.
s. ř., zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a kterou ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v
odvolacím řízení nelze zhojit (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil
též v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). Odvolací soud měl
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení, což však neučinil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném ve
výroku tohoto rozsudku i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu