Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem, sídlem Podlužanská 2203, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 3 Tdo 647/2025-398, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2025 č. j. 67 To 307/2024-365, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. července 2024 č. j. 3 T 44/2023-303, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň byl stěžovatel zavázán společně a nerozdílně s druhým odsouzeným uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6 567 Kč.
3. Podle skutkové věty rozsudku se stěžovatel dopustil zločinu loupeže ve formě spolupachatelství stručně řečeno tím, že ve specifikovaném místě a čase (po předchozím fyzickém konfliktu mezi poškozeným a druhým odsouzeným), napadl společně s druhým odsouzeným a třetí neztotožněnou osobou (neztotožněným spolupachatelem) poškozeného. Stěžovatel, druhý odsouzený i třetí neztotožněná osoba chtěli před poškozeným ujet motorovým vozidlem, poškozený však jejich vozidlo obcházel s katanou v ruce a natáčel je na mobil. Proto z vozidla vystoupil nejprve neztotožněný spolupachatel a pokusil se poškozenému katanu vzít, přičemž poškozeného povalil na zem a kopal jej do celého těla, k čemuž se přidali i ostatní - tedy druhý odsouzený a stěžovatel. Poté neztotožněný spolupachatel vykroutil poškozenému z ruky katanu, kterou uložil do kufru vozidla, a opět se zapojil do potyčky. Druhý odsouzený pak ostatní vybízel, aby poškozenému vzali mobilní telefon, což učinili. Poté z místa činu odjeli, přičemž při útoku poškozenému způsobili soudem popsaná zranění.
4. Odvolání podaná stěžovatelem i druhým odsouzeným Městský soud v Praze zamítl.? Uvedl, že obvodní soud provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, přičemž rozsah provedeného dokazování zcela odpovídá zákonným požadavkům. K odvolacím námitkám odsouzených týkajících se nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a rozporu mezi důkazy, městský soud zdůraznil, že odsouzení jsou usvědčováni nejen výpovědí poškozeného, který popsal jejich příjezd, počátek konfliktu i svoji reakci na něj, ale rovněž výpovědí svědkyně - bývalé přítelkyně poškozeného. Dále poukázal na kamerové záznamy, z nichž je patrné, jak odsouzení poškozeného napadají, a na výpovědi svědků. Svědkyně slyšela druhého odsouzeného, jak den po útoku uvádí, že telefon poškozeného hodil do křoví.?
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť dovolací námitky stěžovatele byly z větší části jen opakováním již uplatněné argumentace, s níž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že skutková věta rozsudku obvodního soudu neobsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vyjádřeného ve větě právní. Poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž ve skutkové větě rozsudku musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Popis skutku ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu postrádá konkrétní skutková zjištění týkající se společného jednání v souvislosti se zmocněním se mobilního telefonu poškozeného a chybí rovněž vyjádření úmyslu stěžovatele vzít poškozenému mobilní telefon. Konečně absentuje též vysledování pohybu mobilního telefonu poškozeného poté, co mu jej odsouzení měli vzít. Obvodní soud rovněž nezjistil, kdo konkrétně měl mobilní telefon vytáhnout poškozenému z kapsy.? Stěžovatel také namítá, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazními prostředky, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé; obvodní soud si totiž podle stěžovatele vystačil s tzv. souhrnným zjištěním, aniž uvedl, ze kterých konkrétních důkazních prostředků jeho zjištění vyplývá, což je v rozporu i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na níž stěžovatel odkazuje. S touto námitkou se nevypořádal ani městský, ani Nejvyšší soud. Přitom mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obvodního soudu ohledně toho, zda došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty stěžovateli za vinu kladeného trestného činu, existuje podle stěžovatele extrémní nesoulad. Ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu je sice uvedeno, že druhý odsouzený vybízel k tomu, aby poškozenému vzali mobilní telefon, ale z rozsudku již není seznatelné, zda obvodní soud takové skutkové zjištění skutečně učinil. I kdyby ovšem druhý odsouzený takový pokyn vydal, jde podle stěžovatele o exces ve spolupachatelství, kterému by nemohl zabránit. Nebyl totiž prokázán úmysl stěžovatele zmocnit se mobilu poškozeného. Už proto nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu loupeže, a to ani ve formě spolupachatelství.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel i v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které uplatnil již před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly. Skutková věta formulovaná v rozsudku obvodního soudu z hlediska jasného vymezení skutkového děje v návaznosti na následnou právní kvalifikaci obstojí.
10. V napadených rozhodnutích je náležitě zdůvodněno, proč obstojí výpověď poškozeného o tom, že se odsouzení chtěli zmocnit jeho mobilního telefonu. Obvodní soud v tomto ohledu vycházel nejen z tvrzení samotného poškozeného, ale i z tvrzení jeho tehdejší přítelkyně, která byla útoku na poškozeného bezprostředně přítomna (a obecné soudy se věnovaly mimo jiné otázce věrohodnosti její výpovědi), z kamerových záznamů a z výpovědí dalších svědků, kteří byli konfrontováni den po útoku s žádostí poškozeného, aby mu byl odsouzenými vrácen jeho mobilní telefon.
11. Obvodní soud nevycházel pouze ze souhrnného zjištění, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak vysvětlil, který konkrétní závěr dovodil z jakého důkazu. Neobstojí tvrzení stěžovatele, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se mobilního telefonu poškozeného, a to ani ve formě spolupachatelství. K tomu ostatně již městský soud uvedl, že není podstatné, zda se odsouzení jako spolupachatelé podíleli na všech fázích trestné činnosti jimi páchané stejně, resp. stejně intenzivně. Podstatné je naopak to, že jednali ve vzájemné shodě, jednání každého z nich bylo článkem uceleného řetězce, kdy jednotlivé činnosti odsouzených byly ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému naplnění skutkové podstaty trestného činu.
V dané souvislosti není ani vyžadována výslovná dohoda mezi spolupachateli, postačuje konkludentní jednání, z něhož je zřejmý úmysl spolupachatelů. V závěru obecných soudů, že odsouzení nechtěli, aby bylo jejich jednání jakkoliv zaznamenáno, proto se rozhodli poškozenému jeho mobilní telefon, obsahující nahrávku jejich chování, odejmout, neshledává jakýkoli výkladový exces. Obstojí též závěr obvodního soudu, který z kamerového záznamu dovodil, že i stěžovatel se na fyzickém útoku proti poškozenému podílel.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu