USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o odvolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 67 To 307/2024–365 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 44/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. L. H. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 T 44/2023, bylo bylo rozhodováno o dovolateli a o spoluobviněném J. V., který sice podstoupil odvolací řízení, do řízení dovolacího však jeho kauza nepřerostla. Obviněný L. H. (dále jen obviněný) byl prvostupňovým rozsudkem uznán vinným zločinem loupeže podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Dále byl zavázán k povinnosti, a to společně a nerozdílně s J. V., zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně 6 567 Kč.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že společně s J. V. v pozdních večerních hodinách, počátkem listopadu 2022, po předchozím fyzickém konfliktu V. s poškozeným S. se vrátili ke svému vozidlu, kam je pronásledoval poškozený vyzbrojený katanou, natáčel si je na mobilní telefon a vozidlo obcházel s katanou v ruce, na což z automobilu vystoupil neztotožněný spolupachatel, který poškozeného natlačil na zeď až upadl, kopal jej do celého těla, k čemuž se přidal obviněný i V. a všichni tři poškozeného společně napadali údery a kopy do hlavy a těla a poté, co poškozenému neznámý spolupachatel vykroutil katanu z rukou, a uložil ji do zavazadlového prostoru vozidla, se opět zapojil do napadání poškozeného, jemuž na V. výzvu vzali z kapsy mobilní telefon a při útoku poškozenému způsobili zlomeninu jařmového oblouku vpravo, podkožní krevní výrony v obličeji a oděrky na rukou a levém koleni. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Odvolání obviněných V. a H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2025, č. j. 67 To 307/2024-365 zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný H. Opřel je odvolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Namítl, že byl vystaven bezprostřednímu útoku ze strany poškozeného, čemuž nepředcházela žádná interakce mezi ním a poškozeným a obviněný byl proto oprávněn se takovému útoku bránit. Nižším soudům vyčetl, že v jejich rozhodnutích absentuje úvaha, zda šlo nebo nešlo o nutnou obranu, případně o exces z ní. Soud v rozsudku pouze stroze zmínil, že pachatelé jednali v početní převaze a začali násilné jednání, čímž se nemohou dovolávat nutné obrany, což však je úvaha v rozporu se skutkovými zjištěními, že to byl poškozený, kdo pachatele honil s katanou a bránil jim odjet. Protože to díky agresivnímu jednání poškozeného možné nebylo, nezbývalo než poškozeného odzbrojit. I pokud by šlo o exces z nutné obrany, musí k tomu soud přihlédnout jako k polehčující
okolnosti, takové právní posouzení však v prvostupňovém rozsudku zcela absentuje. Odvolací soud připustil, že k eskalaci došlo i přičiněním samotného poškozeného, stejně jako že prvostupňový soud se s námitkami obhajoby vypořádal poněkud stručněji, sám toto však nijak nenapravil.
6. Obviněný vyzdvihl, že bývalá přítelkyně poškozeného svědkyně S. potvrdila, že poškozený je agresivní, potvrdila též, že obviněný se po prvotním konfliktu snažil z místa odjet a ona sama se mu v tom snažila vytažením z auta zabránit, stejně jako poškozený, který obcházel auto s katanou. Není dokladováno žádné zranění, které by poškozenému způsobil obviněný. Dokonce sám poškozený vůči obviněnému uvedl, že jej ani jeho přítelkyni nenapadl. Není tak patrné, z čeho prvostupňový soud vycházel, respektive je zřejmé, že důkazy hodnotil v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem. S. si nebyla jistá, kdo do poškozeného v potyčce vlastně kopal, a pokud soud uzavřel, že S. vypovídala shodně s poškozeným, jde o naprostou bagatelizaci výpovědi svědkyně, která jednak referovala negativně o charakteru poškozeného a jednak průběh večera líčila v mnoha bodech shodně právě s obviněným. Její výpověď je přitom podstatná vzhledem k úmyslu obviněného odjet z místa, nikoli napadat poškozeného. Její výpověď je tedy prvostupňovým soudem hodnocena v extrémním rozporu s jejím skutečným obsahem.
7. Pokud jde o mobilní telefon, tak není ničím dokazováno, že by s ním obviněný přišel do kontaktu nebo že by jeho existenci vůbec řešil. Trestný čin loupeže vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Obviněný však úmysl odcizit poškozenému mobilní telefon neměl, byl zraněn a chtěl z místa odjet, k čemuž nedošlo pouze proto, že byl z auta vytažen zpět na ulici. Tyto důkazy odvolací soud vyhodnotil zcela rozporně, kdy obviněnému vyčetl, že společně s ostatní osádkou vozidla z něho vyskákali, opětovně začali napadat poškozeného, a to vzájemně koordinovaným způsobem vedeni záměrem odcizit mu mobilní telefon. K takovému tvrzení přitom neexistuje naprosto žádný důkaz.
8. Nižší soudy vždy vycházely ze skutkového závěru, že k zásadní fyzické interakci s poškozeným došlo zejména mezi ním a třetím neztotožněným mužem. Je tedy více než pravděpodobné, že jednání tohoto muže, jež bylo natolik intenzivní, že vedlo k odzbrojení poškozeného, přivodilo poškozenému zranění. Obviněný se s poškozeným do fyzické interakce přidal dle nižších soudů až následně, a to z donucení, kdy mu nebylo umožněno odjet. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich vyvodil soud, je patrný i v tom, že přičetl následky, zejména zranění poškozeného plošně i dovolateli, kterého zavázal k povinnosti nahradit celou škodu zdravotní pojišťovně, ačkoliv současně nepopřel, že největší zranění poškozenému způsobil právě onen neztotožněný muž.
9. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil druhostupňové i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že v dovolací argumentaci se prolínají skutkové námitky s těmi, které směřují vůči právní kvalifikaci činu. Uplatněnou argumentaci nelze plně přiřadit pod použité dovolací důvody, podstatné však je, že námitky prezentované obviněným nejsou důvodné. Obviněný hodnotí některé vybrané důkazy, interpretuje je, polemizuje s tím, jak je hodnotily soudy a prezentuje svá vlastní pro něho příznivější skutková zjištění. Jeho výtky však nejsou opodstatněné a zejména nelze konstatovat naznačenou vadu zjevných rozporů. Nižší soudy provedené důkazy náležitě vyhodnotily a nebylo chybou, pokud pracovaly s výpovědí poškozeného coby přímého svědka. Tento důkaz nestojí osamoceně, ale odpovídá i dalším provedeným důkazům, zejména výpovědi svědkyně S., kamerovým záznamům i výpovědím svědků S. a S., byť ti samotnou událost neviděli a referovali až o následných dějích. Výpověď poškozeného odpovídá i místním a časovým souvislostem a usvědčující důkazy tak ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory.
11. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265d odst. 1 písm. h) tr. ř. je významné, že předmětem právního posouzení je skutek tak, jak jej zjistily soudy a nikoliv, jak jej prezentuje dovolatel. Námitka obviněného o nutné obraně, případně o excesu z jejich limitů, neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, z nichž je zřejmé, že obviněný byl jedním z útočníků, který se přímo podílel na oloupení poškozeného. Úvahy o nutné obraně tak nemají oporu v učiněných skutkových zjištěních. Protože se jednalo o spolupachatelství, pak jsou bezpředmětné výhrady obviněného, jimiž rozporuje svůj podíl na útoku, respektive vyzdvihuje podíl třetí neztotožněné osoby. U spolupachatelství totiž každý ze spolupachatelů odpovídá v podstatě tak, jako by trestný čin spáchal sám. Podstatné je jejich vzájemné srozumění a tím vedené společné jednání, což bezpečně z provedeného dokazování vyplývá a není proto třeba zkoumat zvlášť a přesně určovat, kdo ze spolupachatelů poškozenému telefon uzmul či mu způsobil konkrétní újmu na těle.
12. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
14. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vypořádaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
16. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
18. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu ke skutkovému zjištění, že napadl poškozeného a že byl veden záměrem odcizit mu mobilní telefon. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovým zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale současně tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II US 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
19. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit a namítá, že při tomto jeho náhledu by skutkový závěr, jaký nižší soudy učinily, možný nebyl. Na provedené důkazy však nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam dílčího obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neponechávají stranou zájmu žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný poukazem na dílčí jejich části vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že obviněný participoval na napadání poškozeného a kooperoval při odnětí jeho mobilního telefonu.
20. Obviněný se takto selektivně upíná na dílčí vyjádření svědkyně S., která vyjádřila jistou míru nejistoty, kdo všechno do poškozeného kopal. Tato nejistota S. však zdaleka není tak mohutná, jak chce obviněný prezentovat. S. zprvu tvrdila, že kopání do poškozeného se účastnili všichni tři, byť následně to upřesnila, že si tím jistá není a pouze si to myslí. Výpověď S. však nelze vyhodnocovat izolovaně, ale je třeba brát v potaz i výpověď poškozeného S., který zmínil, že do něho kopali tři lidé a myslí si, že se jednalo o tři muže (viz č. l. 213 p.v.). Obě svědecké výpovědi pak kompletuje kamerový záznam, z něhož je patrné angažmá obviněného. Tento kamerový záznam pak eliminuje případnou nejistotu, kterou by jinak bylo možno dovozovat z výpovědí poškozeného a svědkyně S. Obviněný tedy konstruuje zdánlivý rozpor skutkových zjištění s izolovanou výpovědí S., popřípadě poškozeného, zapomíná však, že tyto výpovědi nejsou jediným důkazem a ve vzájemném souhrnu s dalšími provedenými důkazy vyúsťují ve spolehlivý závěr, že skutková zjištění nižších soudů s provedenými důkazy nejsou v rozporu žádném, natožpak zjevném.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy, nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. Přitom právě toto obviněný do značné míry činí, neboť se svou argumentaci ohledně své nutné obrany snaží vystavět na platformě vlastního skutkového závěru o průběhu událostí.
22. Pokud by však s určitou měrou tolerance měla být pod tento dovolací důvod podřazována námitka obviněného o nutné obraně, pak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Dovolatel štěpí celkový děj na jednotlivé segmenty, na které nazírá separovaně a zaměňuje příčinu a následek. Opomíjí, že se svými společníky se vydal v podstatě na trestnou výpravu, která zprvu přerostla v konflikt, který začal obviněný V., jenž poškozenému uštědřil úder tzv. hlavičkou. V. svou přítomností u této prvotní fáze konfliktu asistoval právě obviněný, ačkoliv měl dle svého tvrzení být jen nezainteresovaným řidičem, u něhož nelze nalézt žádný (natožpak rozumný) důvod, pro který tento svůj údajný status transformoval do pozice účastníka prvotní etapy atakování poškozeného. Teprve na tento počáteční impuls reagoval poškozený tím, že se počal ohánět katanou a na tuto jeho reakci sekundárně znovu reagoval obviněný se svými společníky vyskákáním z automobilu a napadáním poškozeného. Při komplexním náhledu na celý incident je zřejmé, že v jeho průběhu se měnily osoby, které v jednotlivých jeho fázích vedly výpady vůči protistraně, nelze však pomíjet celkový rámec, do něhož byl konflikt usazen a jímž byla v podstatě již shora zmíněná trestná výprava vůči poškozenému.
23. Navíc i pokud by bylo možno akceptovat dovolatelem prosazovanou segmentaci celkového děje, pak i úsek počínající tím, že obviněný a jeho společníci sedí v automobilu, který poškozený obchází s telefonem a katanou, měl vcelku jednoznačně rozdělené role, v rámci nichž obvinění a jeho společníci v podstatě zbytečně (například namísto odjezdu, uzamčení se v autě, přivolání policie a podobně) z automobilu vyskákali a postupně se všichni pustili do poškozeného. Tvrdí-li obviněný, že cílem tohoto jednání bylo odzbrojení poškozeného, pak tento deklarovaný záměr evidentně nesouladí s tím, že poškozenému ještě po jeho odzbrojení odňali mobilní telefon. Mělo-li totiž být jediným cílem výpadů vůči poškozenému odebrání katany, pak není zřejmé, k čemu bylo zapotřebí brát mu ještě telefon. I tento moment tedy nasvědčuje tomu, že vystoupení z automobilu a fyzické vymezování se vůči poškozenému nebylo obranou (poškozený ostatně automobil toliko obcházel a natáčel jej na mobilní telefon), nýbrž útokem vedeným snahou nejen odebrat mu katanu, ale odstranit i telefon obsahující kompromitující videonahrávku.
24. Obviněný postupoval v kooperaci s V. a oním neznámým mužem tvořícím osádku jeho vozidla, k jehož aktivitám se připojil, podporoval je a udržoval v chodu po dobu, po kterou se neznámý muž po odebrání katany poškozenému vzdálil, katanu uložil do zavazadlového prostoru automobilu a opět přistoupil k poškozenému drženému nadále na zemi obviněným a V. Dovolatelova součinnost s V. a neznámým mužem pak přetrvávala i v momentě, kdy byl poškozenému odnímán mobilní telefon (viz č. l. 149 a 150). Obviněný se tedy aktivně podílel na veškerém jednání, jemuž byl poškozený v této fázi konfliktu vystaven.
25. Při této kooperaci obviněného a obou jeho mužských společníků přitom od V. zazněl pokyn k odebrání mobilního telefonu, což proběhlo natolik hlasitým způsobem, že to zaregistroval nejen poškozený, ale i jeho přítelkyně S., takže není důvodů uvažovat o tom, že obviněný by o tomto aspektu společného vymezování se vůči poškozenému nevěděl a zmocňování se telefonu by proběhlo bez jeho vědomí a srozumění. Obviněný se tedy vědomě stal součástí děje, v rámci něhož byl poškozený vystaven fyzickému násilí, stran něhož byl obviněný s ohledem na jeho charakter (kopy a údery) i lokalizaci jeho zacílení (hlava a tělo) srozuměn s tím, že toto násilí může poškozenému přivodit významnější poranění. I kdyby tedy zcela hypoteticky bylo možno konstruovat, že zranění, jehož léčbu hradila Všeobecná zdravotní pojišťovna (§ 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů), přivodili výlučně dovolatelovi společníci, ani pak by to nedevalvovalo zavinění obviněného na následku způsobeném na zdraví poškozeného. Z tohoto hlediska si obviněný nemůže stýskat, že byl zavázán k solidární povinnosti nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně způsobenou škodu, neboť primárním principem sanace škody přivozené vícero škůdci je solidární odpovědnost (§ 2915 odst. 1 občanského zákoníku). Tento prvotní princip může být prolomen pouze, pokud pro to existují důvody zvláštního zřetele hodné (§ 2915 odst. 2 věta první občanského zákoníku). Žádné takové důvody dovolatel ani netvrdí, nehledě na to, že i kdyby tak činil, pak by odklonu od solidární odpovědnosti vícero škůdců bránilo ustanovení druhé věty § 2915 odst. 2 občanského zákoníku, neboť obviněný se přinejmenším vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem, podněcoval je a podporoval.
26. Výhrada obviněného k tomu, že poškozenému on sám svým přičiněním žádné zdravotní následky nezpůsobil, je pak zcela bezvýznamná ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného zločinu. Mezi jeho znaky totiž nespadá následek spočívající v újmě na zdraví. Dovolatel se navíc touto argumentací paradoxně sám usvědčuje z toho, že se nebránil, neboť pokud onen neznámý muž měl být původcem zranění a odzbrojit poškozeného, pak nebyl žádný legitimní (obranný) důvod držet poškozeného na zemi a napadat jej i v době, po kterou se onen neznámý muž vzdálil za účelem uložení odňaté katany do zavazadlového prostoru automobilu a stejně tak nebyl žádný legitimní obranný důvod participovat na aktivitách souvisejících s odnímáním mobilního telefonu poškozenému. V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů