3 Tdo 464/2025-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání,
které podal obviněný Bc. Th. Simeon Hýbl, trvale bytem Bohumín 148, na doručné
adrese 2203 Prestigious Lane, Apt N Charlotte 28269, North Carolina, USA, proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2024, č.
j. 55 To 292/2023–583, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 181/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. Th. Simeona
Hýbla odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 2 T
181/2020–532, bylo rozhodováno o obviněném Simeonu Hýblovi a jím ovládané
právnické osobě GOLD & BROTHERS PRODUCTION s.r.o. Osud této právnické osoby
není pro dovolací řízení podstatný, neboť právnická osoba tento mimořádný
opravný prostředek nepodala. Obviněný Simeon Hýbl byl citovaným rozsudkem uznán
vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a
odsouzen za to k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v délce 3 let. Poškozená společnost PT.PAVI s.r.o.
byla s celým uplatněným a soudem nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázána
na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný zločinu
dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako jednatel firmy GOLD & BROTHERS
PRODUCTION s.r.o. uzavřel komisionářské smlouvy jednak s firmou PT.PAVI s.r.o.
(dále PT.PAVI) ovládanou Pavlou Turečkovou a jednak s firmou PRETIS s.r.o.
(dále jen PRETIS) ovládanou Milanem Maršíkem, na základě nichž převzal od
jmenovaných firem do komisního prodeje zlaté šperky, avšak následně
· v průběhu prosince 2018 a ledna 2019 nereagoval na ústní telefonické
ani písemné výzvy Pavly Turečkové k provedení vyúčtování a vrácení neprodaného
zboží, uzavřel jím provozovanou prodejnu zlatnictví, ukončil svou činnost,
zlaté šperky ani zčásti nevrátil, čímž přivodil poškozené firmě PT.PAVI škodu
1,27 milionů Kč,
· poté, co část šperků převzatých od PRETISu prodal a PRETISu uhradil,
zcela uzavřel prodejnu svého zlatnictví, ukončil svou činnost a zbylé šperky
nevyúčtoval, neuhradil, nereagoval na výzvy k vrácení zboží a stal se
nekontaktním, čímž PRETISu způsobil škodu ve výši 182 449 Kč.
V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Proti němu podali odvolání jednak obviněný i jím ovládaná právnická
osoba GOLD & BROTHERS PRODUCTION s.r.o. a jednak státní zástupce, který tak
učinil v neprospěch obviněného Simeona Hýbla. Zatímco odvolání obviněného i
právnické osoby byla zamítnuta, k odvolání státního zástupce Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 55 To
292/2023-583, prvostupňový rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém
obviněnému Simeonu Hýblovi a znovu jej odsoudil k trestu odnětí svobody na 2
roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 let. V
ostatním zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek druhostupňového soudu napadl odvoláním podaným
prostřednictvím svého obhájce obviněný Simeon Hýbl. Opřel je o dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Patrně písařskou chybou zaměnil
paragrafové označení uplatněných dovolacích důvodů a jejich věcné vymezení. S
obsahem provedených důkazů shledal zjevný rozpor, pokud nižší soudy učinily
skutkové zjištění o naplnění objektivní stránky zločinu zpronevěry, ačkoliv
jednatelka firmy PT.PAVI Turečková byla opakovaně vyzývána obhajobou, aby si
svěřené zlato vyzvedla (a nemohlo tak dojít k „přisvojení“ cizí věci), a
ačkoliv z faktury a dohody o narovnání uzavřené s PRETISem vyplývá, že předané
zlato nepředstavovalo ve vztahu k obviněnému „věc cizí“. Obviněný dále dovodil
nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu jednak k chybnému výkladu
soukromoprávní úpravy týkající se místa plnění nepeněžitých závazků, jednak k
objektivizaci škody způsobené firmě PT.PAVI a konečně k otázce, kdy mělo dojít
k úmyslnému dokonání zpronevěry vůči této poškozené firmě.
5. Obviněný upozornil, že výroková část popisu skutku nemá ve vztahu k
datu údajného dokonání zpronevěry oporu v odůvodnění odsuzujícího rozsudku,
případně absentuje jakýkoliv časový údaj, kdy měla zpronevěra být dokonána. U
poškozené firmy PT.PAVI obsahuje popis skutku datum „31. 1. 2019“ jako moment
dokonání zpronevěry, aniž by tento datum byl jakkoliv odůvodněn, byť i nepřímým
odkazem na komisionářskou smlouvu, a to vše za situace, kdy se o tomto datu
nezmiňuje ani svědkyně Turečková. Ve skutkové větě přitom nelze uvádět jiné
skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování. V případě PRETISu
pak časové vymezení dokonání zpronevěry zcela absentuje, což je důsledek
nedostatečně provedeného dokazování, kdy ani při podrobnějším studiu svědecké
výpovědi svědka Maršíka nelze konkrétní datum, kdy měl obviněný zlaté šperky
vrátit, jakkoliv dovodit. Z hlediska naplnění objektivní stránky zpronevěry je
přitom naprosto klíčové právě objasnění okamžiku, kdy mělo dojít k tzv.
přisvojení cizí věci a tedy od kterého byli oba svěřitelé trvale vyloučeni z
dispozice se svými věcmi.
6. Způsob, jakým pachatel zpronevěry naložil se svěřenou věcí, sice není
relevantní pro naplnění subjektivní stránky, je však významný pro samotné
posouzení, zda došlo k jejímu přisvojení. Obviněný se ohradil proti závěru, že
se nemohl vyvinit z protiprávního jednání tím, že pověřil svého otce E. H., aby
kontaktoval Turečkovou a vrátil jí zlaté šperky. Argumentace nižších soudů o
tom, že obviněný byl nekontaktní, svědčí o nepřípustné selekci důkazů, neboť v
řízení byly provedeny listiny osvědčující opakované výzvy obhájce obviněného,
aby si Turečková zlaté šperky vyzvedla. Dovolatel odmítl, že by Turečkovou
trvale vyloučil z dispozice se zlatými šperky, pokud požádal svého otce, aby ji
kontaktoval a vyzval ji k vyzvednutí šperků. Za neobhajitelný označil dovolatel
právní výklad nižších soudů, podle nichž měl jeho otec Turečkové dovézt zlato
do její provozovny. Obviněný upozornil, že jeho otec dostal jasný pokyn, a to
kontaktovat Turečkovou a vyzvat ji, aby si zlato vyzvedla, takže jakákoliv jiná
dispozice z otcovy strany by byla jasným porušením pověření. Navíc takové
jednání je v rozporu s § 1955 občanského zákoníku o plnění nepeněžitého dluhu v
sídle dlužníka. Zde nižší soudy nesprávným výkladem soukromoprávního předpisu
naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Výhrady obviněný vznesl i ke stanovení ceny šperků, kdy nižším soudům
vyčetl, že neopatřily revizní znalecký posudek a spokojily se se znaleckým
posudkem, který neobsahoval žádné komparativní materiály znalce a který navíc
oceňoval pouze obvyklou cenu zlata od PT.PAVI a nikoliv též od PRETISu.
Pochybnosti o škodě způsobené firmě PT.PAVI pak budí i to, že tato firma byla
na civilní řízení odkázána s celým škodním nárokem, a nikoli jen v rozsahu
převyšujícím škodu objektivizovanou znaleckým posudkem.
8. U PRETISu porušily soudy obou stupňů zásadu presumpce neviny, když v
pochybnostech nerozhodly zprošťujícím rozsudkem a vyšly nekriticky pouze z
výpovědi svědka Maršíka, jenž tvrdil, že zlato obviněnému bylo předáno za
účelem komise, ačkoliv faktura o prodeji části zlata tuto svědeckou výpověď ani
nepotvrzuje, ani nevyvrací. Také dohoda o narovnání setrvává na sporné povaze
smluvního závazku, kdy PRETIS má za to, že šlo o závazek z komisního prodeje,
zatímco dovolatelova firma GOLD & BROTHERS PRODUCTION s.r.o. zaujímala
stanovisko, že zlato jí bylo prodáno. Přesvědčivé – tj. pochybnosti
nevzbuzující – objasnění pojmu dispozice s věcí buď vlastní na straně jedné
anebo cizí na straně druhé přitom bylo významné nejen z hlediska naplnění
objektivní stránky zpronevěry, ale taktéž z hlediska subjektivní stránky tohoto
trestného činu. Obviněný uzavřel, že z dokazování tak bez pochybností neplyne,
zda v případě šperků od PRETISu nakládal s věcí cizí či vlastní.
9. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek
ve vztahu jak k němu, tak i ke společnosti GOLD & BROTHERS PRODUCTION s.r.o., a
aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Poukázal na to, že dovolatel oba uplatněné dovolací důvody směšuje, popřípadě i
zaměňuje a námitky proti právnímu posouzení odvozuje z vlastních skutkových
úvah a tvrzení.
11. Dovolatel nevyčetl žádnou konkrétní vadu odpovídající kategorii
zjevného rozporu a pokud opakovaně namítal nepřezkoumatelnost, respektive
absenci údajů o dokonání trestného činu, pak žádný konkrétní rozpor skutkových
zjištění na straně jedné a obsahu provedených důkazů na straně druhé neuvedl.
Na vysvětlenou státní zástupce upozornil, že ve skutkové větě týkající se
poškozené firmy PT.PAVI není uvedeno, že skutek byl dokonán 31. 1. 2019, ale je
zmíněno toliko, že od tohoto data obviněný šperky předané do komisního prodeje
žádným způsobem nevyúčtoval, neuhradil apod.
12. Zjevný rozpor nemůže být založen ani na tom, že soudy hodnotily
důkazy jinak, než jak by odpovídalo představám obviněného. Irelevantní je proto
zpochybňování věrohodnosti svědka Maršíka ohledně charakteru ústně uzavřené
dohody mezi PRETISem a firmou ovládanou obviněným. Prvostupňový soud pak
dostatečným způsobem vyložil, proč dospěl k závěru, že ona ústně uzavřená
smlouva byla smlouvu komisionářskou.
13. Pod kategorii tzv. opomenutých důkazů lze s jistou dávkou tolerance
podřadit požadavek na opatření revizního znaleckého posudku. Za opomenutý důkaz
však lze pokládat pouze takový, pokud nebyl soudem proveden bez adekvátního
odůvodnění. Prvostupňový soud sice zdůvodnil nevyhovění důkaznímu návrhu na
revizní znalecký posudek poměrně stroze, soud odvolací však obsáhle vyložil,
proč nevznikají pochybnosti o správnosti již zpracovaného znaleckého posudku.
Revizní znalecký posudek navíc připadá v úvahu pouze tehdy, jsou-li pochybnosti
o správnosti posudku původního, popřípadě jde-li o posudek neúplný či nejasný a
nedostatky nebyly odstraněny vysvětlením znalce. Takovými vadami však znalecký
posudek oceňující šperky netrpí a zpracování revizního znaleckého posudku
nemůže být odůvodněno pouze tím, že obviněný nesouhlasí se závěry posudku
původního. Znalecký posudek pak není zpochybněn ani tím, že poškozená byla s
nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle
výpovědi Turečkové totiž byla společnosti PT.PAVI blíže nespecifikovaná část
škody nahrazena a za takové situace prvostupňový soud logicky poškozenou
odkázal s celým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, neboť
zjišťování výše dosud neuhrazené škody by přesahovalo potřeby trestního řízení.
14. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají
ani námitky týkající se nedostatečného časového vymezení skutku. Požadavek na
označení trestného činu místem, časem a způsobem spáchání nelze chápat tak, že
by musel být zjištěn přesný datum spáchání trestného činu – běžně bývá uváděno,
že čin byl spáchán v přesně nezjištěnou dobu. Z obsahu skutkových vět plyne, že
ke spáchání skutku došlo počátkem roku 2019, kdy obviněný prodejnu zlatnictví
uzavřel a nevrátil zboží, což z hlediska časového vymezení skutku je
dostačující.
15. Vůči skutku týkajícímu se PRETISu dovolatel v obecné rovině správně
uvádí, že nakládání s věcí, která mu byla prodána, je nutno posuzovat jako
nakládání s věcí vlastní. Soudy však učinily závěr, že šperky byly dovolateli
předány na základě smlouvy komisionářské. To, že následně s větším časovým
odstupem uzavřel dovolatel s poškozeným dohodu o narovnání, je z hlediska
objektivních i subjektivních znaků zpronevěry irelevantní.
16. Ze skutkových zjištění soudů nevycházejí ani námitky týkající se
poškozené společnosti PT.PAVI. V obecné rovině lze obviněnému přisvědčit, že by
nemohlo jít o zpronevěru, pokud by osoba, jíž věc byla svěřena, tuto nevrátila
osobně, ale zajistila by její vrácení prostřednictvím třetí osoby. Ve
projednávaném případě by to však platilo pouze tehdy, pokud by šlo o
spolehlivou třetí osobu, kterou by obviněný vybavil jednoznačnou instrukcí k
tomu vrátit šperky poškozené a současně jednoznačně a nezaměnitelně označil
šperky, kterých se pokyn k vrácení týká. Existence takové jednoznačné instrukce
však z dokazování nevyplývá, a to ani z výpovědi dovolatelova otce, který sice
měl být upozorněn, že na prodejně zůstalo i zlato firmy PT.PAVI, avšak nevěděl,
o které zlato jde a část z něho dokonce prodal, což údajně zjistil až následně.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný, pokud šperky nevrátil, ponechal je mimo
svůj dosah na uzavřené provozovně, pak takovým jednáním zmařil účel svěření a
současně vyloučil vlastníka z dispozice s věcí, s čímž byl přinejmenším
srozuměn. Protože znakem zpronevěry není obohacení, respektive majetkový
prospěch pachatele, pak tento trestný čin může spáchat i osoba, která se
svěřenou věcí naloží tak, že místo jejího vrácení oprávněnému ji ponechá jejímu
osudu. Nejasné jsou odkazy obviněného na výzvy obhajoby k vyzvednutí věci,
neboť pokud dovolatel činil nějaká opatření k vrácení věcí prostřednictvím
obhájce v době vedení trestního stíhání, bylo by to z hlediska znaků zpronevěry
irelevantní.
17. Státní zástupce sumarizoval, že všechny uplatněné námitky, pokud je
vůbec lze podřadit pod formálně uplatněné dovolací důvody, jsou zjevně
nedůvodné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265d odst.
1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil
souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
18. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou z většiny
opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni
patřičně reagovaly, vypořádaly se s ní a obviněnému poskytly náležité
vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v
mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu
lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto
primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají
uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat
opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci
napadeného rozhodnutí.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených
dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.] a
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
(dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je
zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i
odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí
tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup
aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s
účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit
např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např.
usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně
uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do
oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají
hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám
aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové
závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §
265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená
rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje
podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se
dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s
provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy
nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní
nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
23. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje
nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními
rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků, (to by námitky rozporující
„přisvojení si“ šperků náležejících firmě PT.PAVI, jakož i námitky rozporující,
že šperky od PRETISu byly „věcí cizí“, splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí
být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu
(viz rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Přitom
stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu
spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami
soudu prvního stupně a obviněný v podstatě žádný rozpor neoznačuje a toliko
vyjadřuje obecný nesouhlas se závěry, které soudy nižších stupňů učinily. Pokud
by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného
dovolacího důvodu s jistou mírou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně
neopodstatněné.
24. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy
hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších
stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá „toliko“,
že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl,
uplatňuje ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla.
Na provedené důkazy přitom nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich
vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které
vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající
z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších
soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými
důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy
žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a
vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy
podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že snahy obviněného o vrácení
zboží firmě PT.PAVI nelze mít za validní, a proč zboží od PRETISu bylo v režimu
smlouvy komisionářské a nikoliv kupní. Nad rámec jejich úvah lze dodat snad jen
následující:
25. Nerozhodné (z hlediska znaků skutkové podstaty zpronevěry) jsou
kroky obviněného činěné ve vztahu k vrácení zboží firmě PT.PAVI prostřednictvím
obhájce v době, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání. Tyto aktivity se
temporálně zcela míjejí s dobou, kdy obviněný uzavřel provozovnu, ukončil své
podnikání a vycestoval do ciziny. V průběhu trestního stíhání obhájcem činěné
výzvy k vyzvednutí zboží tak mohou představovat maximálně snahy o odčinění již
nastalého následku trestného činu, na jehož spáchání však nemohou mít žádný
vliv.
26. Argument obviněného, že k vrácení zboží firmě PT.PAVI pověřil svého
otce, sice výše zmíněnou časovou disproporcí netrpí, ani tyto kroky však nelze
mít za aktivitu, která by obviněného vyviňovala či zpochybňovala znak
„přisvojení si“. Obviněný, respektive jím ovládaná GOLD & BROTHERS PRODUCTION v
pozici komisionáře sice byla oprávněná použít ke splnění smlouvy jinou osobu (§
2462 občanského zákoníku), ovšem vzhledem k účelu komisionářské smlouvy i z
principu, že smlouvy mají být dodržovány, je evidentní, že musí jít o takovou
osobu, která svede účel smlouvy efektivně naplnit. Takovou osobou pověřený otec
obviněného evidentně nebyl, neboť byl dovolatelem informován veskrze povrchně a
obecně bez konkrétní identifikace věcí, k nimž se jeho pověření má vztahovat.
Obviněný v tomto směru navíc pochybil ještě ve fázi před naprosto
nedostatečným, neefektivním a neinformovaným pověřením svého otce. Podle § 2465
odst. 1 občanského zákoníku po dobu, kdy má komisionář u sebe věci převzaté od
komitenta nebo pro komitenta má povinnosti jako skladovatel. Podle § 2420
občanského zákoníku skladovatel věc uloží odděleně od ostatních skladovaných
věcí s označením, že se jedná o věci ukladatele. Obviněný uvedené povinnosti
patrně sotva mohl dostát, pokud po uzavření prodejny a ukončení jeho
podnikatelské činnosti zůstaly v objektu bez označení i věci poškozené PT.PAVI,
vůči nimž měl povinnosti jako skladovatel. Díky tomu dovolatelův otec údajně
pověřený vrácením těchto věcí se v materiálové směsi vůbec nesvedl zorientovat
a část ze svěřených věcí měl prodat, aniž by věděl, že jde o věci svěřené.
Lapidárně vyjádřeno, jestliže obviněný ponechal bez dostatečné a efektivní
identifikace svému osudu různorodé věci s odlišným právním režimem, pak se ke
všem z nich choval jako k věcem vlastním, s nimiž může nakládat zcela
libovolně, ačkoliv ve skutečnosti takto široké dispoziční oprávnění neměl.
Takové jeho jednání naplňuje znak „přisvojení si“, neboť tímto svým počínáním
vyloučil vlastníka takových věcí z jakéhokoliv nakládání s nimi.
27. Pro úplnost stojí za zmínku, že všech zmíněných (ne)kvalit svého
nakládání se svěřenými věcmi (neoddělené uložení bez označení, že jde o věc
cizí + ukončení činnosti bez vypořádání závazků + pověření nekvalifikované,
neinformované a nezpůsobilé osoby) si obviněný musel být vědom, neboť pokud
věci náležející firmě PT.PAVI patřičně neoznačil, pak bez věšteckých či
nadpřirozených schopností nebylo v lidských silách v podstatě jakékoliv
pověřené osoby zajistit, aby došlo k vrácení právě těch věcí, které vráceny být
měly. Obviněný byl s takovým následkem přinejmenším srozuměn, neboť neučinil
žádný krok, kterým by rozptýlil mlhu, jež se díky jeho počínání snesla na
množinu věcí s různorodým právním režimem.
28. Na naplnění znaku „přisvojení si“ nic nemění ani poukaz obviněného
na ustanovení § 1955 občanského zákoníku o plnění nepeněžitého závazku.
Obviněný tuto námitku sice podřazuje pod nesprávné hmotněprávní posouzení,
obsahově ji však buduje na skutkové platformě, kdy se poukazem na zmíněné
zákonné ustanovení snaží rozporovat skutkový závěr nižších soudů o tom, že si
přisvojil věci náležející firmě PT.PAVI. Podle § 1955 odst. 1 občanského
zákoníku nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla. Toto
ustanovení určuje subsidiárně místo plnění pro případy, že není sjednáno a ani
je nelze určit podle povahy závazku. Vzhledem k tomu, že komisionář má po dobu,
kdy má u sebe věci převzaté od komitenta nebo pro komitenta, povinnosti jako
skladovatel (§ 2465 odst. 1 občanského zákoníku), lze usuzovat, že i u komise
půjde podobně jako u skladování o odnosný dluh. Z tohoto hlediska lze
připustit, že ryze úzce nahlížená argumentace soudů, že dovolatelův otec mohl
šperky dovést Turečkové, po právu není.
29. Platí to však pouze pro zúžený či izolovaný náhled (jaký vyznává
obviněný a jaký naopak soudy správně neučinily), který nezohledňuje předpolí
tvořené opakovanými snahami Turečkové zboží si odvézt. Ke splnění nepeněžitého
dluhu totiž dlužník musí poskytnout patřičnou součinnost, protože bez ní by se
jeho dluh stal v podstatě nesplnitelným. Respektive libovolnými obstrukcemi,
diktátem termínu nepřijatelného pro protistranu či pouhou nekontaktností by
dlužník snadno zabránil či nejméně oddaloval splnění svého závazku a ještě by
mohl předstírat, že si počíná řádně. Taková „hra na schovávanou“, jež by
nevyváženě zvýhodňovala jednu smluvní stranu, není obhajitelná a po druhé
straně kontraktu nelze spravedlivě požadovat, aby ji snášela. Přitom právě k
takovému jednání se obviněný uchýlil. Telefonická dohoda obviněného s
Turečkovou na termínu vyzvednutí zboží se nezdařila, prodejna obviněného byla
při příjezdu Turečkové uzavřená, telefonáty obviněný nepřijímal, popřípadě po
zjištění identity volajícího zavěsil a pak odkázal na svého (pro splnění
závazku zcela nekompetentního) otce, který k telefonické komunikaci přistoupil
obdobně (viz výpověď Turečkové z č. l. 130). Teprve v tomto aranžmá a především
na dokreslení (ne)vůle obviněného, potažmo jeho otce k poskytnutí součinnosti
nižší soudy použily formulační zkratku, kterou vyjádřily, že měl-li by obviněný
opravdový zájem překlenout těžkosti při hledání termínu splnění odnosného
dluhu, mohl učinit vstřícný krok a dluh Turečkové donést. Zmíněná formulační
zkratka je však pouze zjednodušeným vyjádřením, a nikoli stěžejní argumentací,
na které by byl založen skutkový závěr nižších soudů o tom, že obviněný si věci
firmy PT.PAVI přisvojil.
30. S kategorií zjevného rozporu se míjejí i námitky obviněného týkající
se časového ukotvení obou skutků. Jak z popisu skutku samotného, tak z širších
skutkových zjištění podchycených v odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je
dostatečně zřejmé, že skutek, respektive oba jeho dílčí útoky byly spáchány
počátkem roku 2019, kdy obviněný zlatnictví uzavřel, ukončil svou činnost a
zboží nevrátil. Takto stanovené časové usazení skutku je součástí skutkových
zjištění plynoucích z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů a ničím se nevymyká
běžně se vyskytujícímu časovému vymezení děje. Tímto časovým usazením je skutek
dostatečně identifikován a přesnější časová konotace často technicky ani není
možná.
31. Kromě toho nelze tvrdit, že exaktní skutkové zjištění stran časového
ukotvení skutku by bylo tím rozhodným z hlediska znaků skutkové podstaty. K
vyloučení obou poškozených z dispozice s jejich věcmi došlo v době, kdy
obviněný ponechal svůj obchod napospas nejistým událostem budoucím, odcestoval
do ciziny, neučinil žádné kroky, jimiž by zajistil splnění svých povinností
vůči poškozeným a stal se nekontaktním. Na naplnění znaků zpronevěry nic
nemění, zda se tak stalo v prvý, druhý či jiný konkrétní den anebo zda k tomu
došlo v obecněji určeném časovém úseku.
32. Pokud pak obviněný v případě zboží od firmy PT.PAVI brojí proti
skutkovému závěru, že „…zlaté šperky, předané mu do komisního prodeje od 31. 1.
2019 dle smlouvy, žádným způsobem nevyúčtoval…“, pak tento časový milník
neznamená nic jiného, než že jde o určení nejzazšího data, k němuž skončil
komisionářský smluvní vztah. Ten totiž podle čl. 12.1 komisionářské smlouvy měl
zaniknout uplynutím výpovědní lhůty trvající 30 dnů a běžící od prvého dne
kalendářního měsíce po písemné výpovědi. Z popisu průběhu obchodní spolupráce
je zřejmé, že obě smluvní strany k formální stránce plnění povinností ze
smlouvy přistupovaly dosti novátorsky a ústními ujednáními či dokonce
jednostrannými ultimáty modifikovaly její obsah. Komisionář takto nepodával
podklady komitentovi podle čl. 5.1.1 a dále fakticky vypovídal smlouvu tím, že
komitenta telefonicky (nikoliv písemně) vyzýval, aby si zboží převzal zpět (viz
č. l. 98). Komitent postupoval zrcadlově obdobně, také rezignoval na písemnou
formu výpovědi sjednanou ve smlouvě a oznamoval komisionáři, že končí se
spoluprací k 31. 12. 2018 (viz č. l. 130). Nedodržování smluvně ujednaných
forem vzájemné komunikace se tak stalo koloritem, který si oba obchodní
partneři mezi sebou dobrovolně zavedli. Tento režim soudy respektovaly a
vtělily jej do skutkových závěrů o nejzazším datu skončení komisionářské
smlouvy. Jak komitent, tak komisionář shodně udali, že výzvy k ukončení
spolupráce (formálně řečeno výpověď) učinili (byť nikoli v požadované formě) v
prosinci 2018. Od 1. 1. 2019 (první kalendářní den následujícího měsíce) tak
počala běžet třicetidenní výpovědní lhůta, jež uplynula 30. 1. 2019. Od
následujícího dne, tj. od 31. 1. 2019 tak smluvní vztah již netrval. A právě to
vyjadřuje dovolatelem napadaná pasáž skutkového popisu. Lze sice připustit, že
díky ne zcela správně užité interpunkci může vyznívat jako hůře srozumitelná,
respektive evokující, že šperky byly předány do komise až onoho 31. 1. 2019, je
však třeba odlišovat popis skutku na straně jedné a skutková zjištění na straně
druhé. A skutková zjištění soudu popsaná se správnou interpunkcí spočívající v
tom, že „…zlaté šperky (předanému do komisního prodeje) od 31. 1. 2019 dle
smlouvy žádným způsobem nevyúčtoval…“ Jinak řečeno, napadaný datum (31. 1.
2019) se nepojí k počátku komisionářského vztahu, nýbrž k jeho konci.
33. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině podřazovat poptávku obviněného po
zpracování revizního znaleckého posudku vztahujícího se k rozhodnému skutkovému
zjištění, jímž je hodnota zpronevěřených věcí a tudíž způsobená škoda. V
projednávaném případě toto rozhodné skutkové zjištění bylo spolehlivě objasněno
původním znaleckým posudkem, u něhož nižší soudy neshledaly žádné vady a
logicky a přesvědčivě vysvětlily, že je nadbytečné revizním znaleckým posudkem
zjišťovat něco, co již je spolehlivě zjištěno. Potřebu takového dalšího
zjišťování přitom nemůže založit pouze to, že původní znalecký posudek
neodpovídá tužbám a představám některé procesní strany.
34. Rozporoval-li obviněný původní znalecký posudek poukazem na to, že
neobsahuje žádné komparativní znalecké materiály, pak ani této námitce
přisvědčit nelze. Znalecká činnost spočívá v poskytnutí přidané hodnoty tvořené
příslušnou znaleckou odborností, která vyvěrá z dosaženého vzdělání, získaných
zkušeností a odborné erudice. Na základě těchto dovedností znalec svede
zodpovědět na zadané otázky, aniž by pro každý jednotlivý případ potřeboval
provádět rozsáhlé rešerše a snášet komparativní materiál. Znalecká činnost tak
„uvnitř sebe“ nese jistou nástavbu, díky níž není zapotřebí detailně porovnávat
zkoumanou kauzu s jinými jednoznačně identifikovatelnými případy. S přijatelnou
nadsázkou jde o obdobnou situaci, jako když soudně lékařský znalec svede díky
svému odbornému vybavení zodpovědět otázky týkající se mechanismu vzniku
určitého poranění, aniž by komparací s jednoznačně identifikovanými jinými
úrazy či dokladováním rozsáhlých medicínských studií (navíc pro laika zhusta
nesrozumitelných a nepřezkoumatelných) dokládal, proč činí právě ten či onen
závěr o mechanismu vzniku posuzované změny zdravotního stavu. V nynějším
případě tak znalec právě na podkladě svých zkušeností a znalostí trhu s
určitými komoditami svedl ocenit předmětné šperky svěřené firmou PT.PAVI a jeho
znalecké závěry nikterak nedevalvuje to, že součástí znaleckého posudku nejsou
materiály, jimiž znalec své zkušenosti a znalosti v průběhu času nabýval.
35. Pochybnosti o znaleckém posudku nevzbuzuje ani to, že PT.PAVI byla
na civilní řízení odkázána s celým, nikoli jen částečným nárokem. Pro PT.PAVI
negativní adhezní výrok totiž neznamenal, že soud by měl pochyby o výši
trestněprávní škody (zjištěné znaleckým posudkem), a proto škodu nepřisoudil.
Negativní adhezní výrok pramenil jen z toho, že bez dalšího dokazování nešlo
stanovit, kolik z prokázané trestněprávní škody již bylo uhrazeno a kolik činí
dosud nezaplacený deliktní závazek obviněného.
36. Znalecký posudek tedy soudy opodstatněně shledaly spolehlivým pro
závěr týkající se rozhodného skutkového zjištění, totiž výše způsobené škody
firmě PT.PAVI a logicky a přesvědčivě vyložily, že je nadbytečné zjišťovat již
dostatečně objasněné z nějakého dalšího důkazního zdroje, totiž z poptávaného
revizního posudku. Revizní znalecký posudek tak nepředstavuje opomenutý důkaz,
neboť k jeho neprovedení soudy přistoupily s patřičným vysvětlením, proč takový
důkaz zapotřebí není.
37. Ve vztahu k poškozenému PRETISu znalecký posudek zpracováván nebyl.
Poptávka obviněného po revizním znaleckém posudku, jenž by se vztahoval k této
materii, tak není namístě, neboť mělo-li by docházet k znaleckému oceňování
šperků i tohoto poškozeného, pak by primárně připadalo v úvahu zadání nikoliv
revizního, nýbrž „běžného“ znaleckého posudku. Formálně vzato tedy ani k této
části škody nemůže poptávaný revizní znalecký posudek představovat opomenutý
důkaz. A měl-li by Nejvyšší soud vybočit z mantinelů vymezených výše zmíněným
usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, pak
potřebným nelze shledávat ani „běžný znalecký posudek“, který by oceňoval věci
PRETISu. Jejich hodnota totiž vycházela z podkladů tohoto poškozeného a nakonec
v zásadě konsensuálně byla petrifikována v dohodě o narovnání (viz č. l. 102).
Navíc její hypotetická nepřesnost by z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadala na rozhodné skutkové zjištění, neboť i kdyby
tato hodnota teoreticky byla výrazně nižší, na znak skutkové podstaty
spočívající v značné škodě by to nemělo žádný vliv.
IV.2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Správnost či nesprávnost
hmotněprávního posouzení proto musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě
svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. Přitom právě
toto obviněný činí, neboť své právní výhrady vznáší z platformy svého
skutkového závěru i) o nepřisvojení si cizí věci (mimo jiné pro charakter dluhu
coby dluhu odnosného), ii) o neobjektivizovaném zjištění způsobené škody (pro
nesouhlas obviněného se znaleckým posudkem) a iii) o nejasném časovém ukotvení
onoho přisvojení (čímž obviněný rozporuje úmyslné zavinění). Z platformy
skutkových výhrad a své vlastní alternativy skutkového děje pak obviněný brojí
i proti kategorizaci šperků pocházejících od PRETISu coby věci cizí.
V.
Způsob rozhodnutí
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl
jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak
výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně
neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud
o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Zpracoval:
Mgr. Ondřej Vítů