3 Tdo 447/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání,
které podal obviněný A. I. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1.
2025, č. j. 10 To 88/2024-589, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2024,
č. j. 17 T 7/2024-557, byl obviněný A. I. uznán vinným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 5,5 roku s ostrahou.
Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené
AAAAA (pseudonym) 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,25 % ročně jdoucím
od 19. 7. 2024 do zaplacení.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu
dopustil zjednodušeně řečeno tím, že během letních prázdnin roku 2017 při
využití nepřítomnosti ostatních členů domácnosti začal při společném sledování
filmu svou nezletilou dceru AAAAA, ročník XY, osahávat po celém jejím těle a
svlékat ji, čemuž nezletilá z důvodu svého nízkého věku nerozuměla, bylo jí to
však nepříjemné, žádala jej a křičela na něho, aby ji nechal být, snažila se
jej odstrčit, avšak obviněný ji chytil za obě ruce a navzdory její snaze škubat
tělem jí zasunul penis do vagíny a vykonal na ní soulož s ejakulací mimo
nezletilou. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový
rozsudek.
3. Proti němu obviněným vznesené odvolání Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 7. 1. 2025, č. j. 10 To 88/2024-589, zamítl podle § 256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce
dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nižším soudům vyčetl, že nedůvodně neprovedly důkaz navrhovaným
doplněním gynekologických zpráv a dále shledal zjevný rozpor obsahu provedených
důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními.
5. Poptávané doplnění gynekologických lékařských zpráv označil obviněný
za zásadní, neboť dosavadní lékařské zprávy cílily na otázku, zda poškozená je
či není pannou. Naproti tomu obviněný shledával potřebným zaměřit lékařskou
zprávu na značnou fyziologickou rozdílnost svou a poškozené v době údajného
znásilnění. Šlo o to zjistit, zda gynekologický nález u poškozené může
odpovídat jejímu tvrzení, že ve svých devíti letech byla vaginálně znásilněna
dospělým mužem, aniž by takový akt způsobil viditelná poranění či zanechal
jizvy. Z dosavadních lékařských zpráv přitom vyplývá, že poškozená může být
nadále pannou, což by spáchání stíhaného činu zcela vyloučilo. Z lékařské
zprávy tak pramení pochybnosti, které by při uplatnění zásady in dubio pro reo
panovat neměly.
6. K rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy obviněný odmítl
závěry nižších soudů, které dovodily pravdivost výpovědi poškozené. V ní je
totiž řada protichůdných údajů a mnoho jejích sdělení je v rozporu i se
svědeckými výpověďmi.
7. Obviněný se ohradil proti závěru nižších soudů, že důkazem svědčícím
o jeho vině by bylo znalecké zkoumání poškozené psychologem Mgr. Šnorkem. Ten
shledal převažujícími aspekty svědčící ve prospěch věrohodnosti poškozené, což
však dle obviněného je tvrzení velmi kontroverzní, neboť znalec současně
zmínil, že k pravdivosti či nepravdivosti se nelze z odborného hlediska
vyjádřit a posouzení specifické věrohodnosti je složité, neboť znalec vyšetřil
pouze posuzovanou bez možnosti zkoumat obviněného, případně hovořit se svědky.
Znalec také připustil, že slyšení dalších osob by na jeho znaleckých závěrech
teoreticky něco změnit mohlo. Údaje sdělované poškozenou znalec také relevantně
neverifikoval a příkladmo u jejího sebepoškozování vyšel toliko z jejího
tvrzení. Proti závěrům psychologa Mgr. Šnorka stran poškozené obviněný vyzdvihl
dobrozdání psychiatricko-sexuologických znalkyň zkoumajících jeho osobu, které
nepotvrdilo jeho zvýšené sklony ke lhaní či vymýšlení. Tyto znalkyně také jako
nejpravděpodobnější motivaci stanovily touhu po sexuálním uspokojení, a za
nepravděpodobné naopak označily, že obviněný by pohlavní styk vykonal za účelem
získání si převahy a moci či za účelem využití pohlavního styku jako formy
trestu. V rozporu s tímto znaleckým závěrem prvostupňový soud však dovodil, že
sexuální útoky odpovídají osobnostnímu založení obviněného, který agresivitu
vnímá jako legitimní způsob sebeprosazení. Jestliže tedy prvostupňový soud
vyvodil, že impulsem znásilnění mělo být dovolatelovo agresivní chování, tak
tento závěr vylučuje dobrozdání soudních znalkyň, dle nichž jiná motivace, než
eventuální touha po sexuálním uspokojení nebyla zjištěna.
8. Ve vztahu k poškozené obviněný namítl, že ta průběh skutku popisuje
třemi odlišnými způsoby. Napřed se měla otce ptát, co dělá, následně tvrdila,
že ji obviněný chytil za ruce a ona se je snažila odstrčit, a na závěr skutek
popsala tak, že ji obviněný držel za ruce i nohy a ona se bránila cukáním.
Obviněný namítl, že si stěží lze představit, jak by se mohl skutek udát tak,
jak jej poškozená popisuje – jak by se mohla pokoušet jej odstrčit, když ji
držel za ruce, jak by mohl obviněný provést znásilnění, při němž měl držet
poškozenou za všechny končetiny a poškozená se měla bránit škubáním?
Prvostupňový soud tyto tři popisy mísí dohromady a vytahuje z nich pouze
některé pasáže, kdy například v popisu skutku je vynecháno tvrzení o držení
poškozené za obě nohy.
9. Ve výpovědi poškozené je rovněž zarážející nesrovnalost v tom, že
poškozená tvrdila, že zpočátku neměla absolutní tušení, co se děje, ačkoliv na
straně druhé popisovala znásilnění ze strany jejího bratrance, které se mělo
odehrát pár měsíců předtím a při jehož popisu uváděla takové detaily, jako je
poševní ejakulace. O znásilnění bratrancem nikomu neřekla, protože se měla bát
pomsty, současně však tvrdila, že za bratrancem po tomto zážitku již nikdy
nejela a není tedy zřejmé, jaké pomsty by se měla bát.
10. Poškozená také rozporně tvrdila, že o znásilnění ze strany
obviněného poprvé řekla záchranářům při převozu do nemocnice. Podle záchranářky
MUDr. Endlové totiž nic takového neuváděla a zmínila se toliko o tom, že se s
obviněným hádají a že znásilněna měla být v minulosti bratrancem. Na tom nic
nemění ani alkoholemie poškozené, neboť pokud v ní sdělila, že ji znásilnil
bratranec, pak jistě mohla rovnou uvést i to, že ji měl znásilnit též
dovolatel. Až v lékařské zprávě z následujícího dne je obsaženo sdělení
poškozené, že měla být znásilněna obviněným, což uvedla až poté, co za
poškozenou do nemocnice přijela její matka. O té navíc poškozená tvrdila, že s
ní má ideální vztah, zatímco dle hospitalizační zprávy měla poškozená
vypovědět, že s matkou nejlepší vztahy nemají. Poškozená také opakovaně
sdělovala, že po prožitém znásilnění se měla uchýlit k sebepoškozování, to však
vyvrací sdělení ordinace AgaMa i výpověď její matky, které žádné
sebepoškozování nezaznamenaly. Poškozená rovněž tvrdila, že obviněný ji často
trestal, pro což nosila i v létě dlouhé oblečení k zakrytí, takový styl jejího
oblékání však vyvrátilo vícero svědků, včetně její nevlastní sestry K. Š.
Rozporné je i tvrzení poškozené o jejím špatném psychickém rozpoložení v
důsledku mučivých vzpomínek na znásilnění od obviněného, neboť z výpovědi
svědka K. vyplynulo, že poškozená má pověst „snadno dostupné“ holky. K témuž se
měl vyjádřit i obhajobou navrhovaný soused T. K., jehož slyšení ze strany
prvostupňového soudu provedeno nebylo. Že psychický stav poškozené nebyl
takový, jak jej líčí, dokresluje i to, že celá věc vyšla najevo, když poškozená
byla v intoxikaci alkoholem po party s kamarády převážena do nemocnice.
11. Pro nevěrohodnost poškozené svědčí rovněž to, že navzdory údajnému
traumatizujícímu zážitku v podobě znásilnění se poškozená k obviněnému chtěla v
průběhu roku 2022 přestěhovat, pravidelně jej navštěvovala, a to přesto, že
tvrdila, že se kontaktu s ním vyhýbala v jednom kuse. Poškozená rozporně
tvrdila, že naposledy u obviněného byla před letními prázdninami, což však je v
kontrastu s výpovědí přítelkyně obviněného P. P., dle níž byla poškozená u nich
opakovaně i po prázdninách a naposledy byla poškozená u svého otce 20. 10.
2022, to znamená po své hospitalizaci, při níž uváděla, že ji měl znásilnit.
Pokud prvostupňový soud argumentoval, že motivací poškozené k návštěvám
obviněného byly její kamarádky bydlící v lokalitě, tak poškozená sama uvedla,
že čas trávila s obviněným například i při nákupech a zároveň za ním dobrovolně
chodila i v době, kdy sama s matkou bydlela nedaleko něho a nemusela tedy tak
do onoho místa dojíždět kvůli návštěvě kamarádek. Poškozená rovněž uváděla, že
v únoru 2023 měl na ni obviněný řvát a měl se pokusit ji udeřit, dovolatelova
partnerka P. a jeho matka K. však shodně uvedly, že k žádnému napadení nedošlo.
12. Zásadní dopad na věrohodnost poškozené má její tvrzení o jejím
znásilnění bratrancem. Prvostupňový soud toto její tvrzení bagatelizoval
nepravdivě argumentací, že poškozená se k tomuto údajnému sexuálnímu útoku
vyjádřila velmi stručně, ačkoliv poškozená naopak popisovala toto tvrzené
znásilnění velmi podrobně, včetně nitropoševního vyvrcholení. Přes provedené
úkony trestního řízení prověřující údajné znásilnění bratrancem, však ona
trestní věc byla odložena. Dovolatel vyčetl též nižším soudům, že ve vztahu k
věrohodnosti poškozené nijak nehodnotily další neprokázaný pokus údajného
znásilnění, a to osobami ze školy. O tom poškozená referovala v úředním záznamu
dne 11. 8. 2022, aniž by se tam zmínila o dalších dvou údajných znásilněních,
jednak ze strany bratrance a jednak ze strany otce.
13. Obviněný dále vyčetl nižším soudům jednostranné přihlédnutí k
svědeckým výpovědím v jeho neprospěch, a naopak relativizaci svědeckých
výpovědí svědčících v jeho prospěch. Ty přijaly zjednodušující náhled, kdy
tvrzenou zkušenost nevlastních sourozenců poškozené postavily nad vjem
ostatních svědků, kteří byli v domácím prostředí obviněného velice často. Kdyby
tedy obviněný vytvářel v rodinném prostředí atmosféru psychického teroru, jistě
by se k němu poškozená při návštěvách neměla tím způsobem, jak tito svědci
popisují. Nesrozumitelně se nižší soudy vypořádaly také s výpověďmi svědků J.
K. a J. K., z nichž vyplývá možná motivace matky poškozené vytvořit z
obviněného dokonalého pedofila. Prvostupňový soud tyto výpovědi odklonil se
zdůvodněním, že jsou nepřátelské ve vztahu k poškozené a její matce,
ambivalentně však oba soudy přistoupily k výpovědi nevlastních sester poškozené
i bývalé manželky obviněného, u kterých je taktéž zřejmá negativní motivace, a
přesto soudy tyto výpovědi vyhodnotily jako věrohodné. U výpovědi nevlastní
sestry poškozené M. Š. se obviněný zásadně ohradil proti tvrzení prvostupňového
soudu, že M. Š. má trpět posttraumatickou stresovou poruchou vyvolanou
vzpomínkami na napadení, kterého se vůči ní měl dopustit obviněný. Z lékařských
zpráv sice vyplynulo, že tato svědkyně má trpět posttraumatickou stresovou
poruchou a nelze ji proto vyslechnout v hlavním líčení, nebylo však uvedeno, že
důvodem onemocnění měl být nějaký útok ze strany obviněného. To plyne i z
výpovědi této svědkyně, z níž nic nenasvědčuje tomu, že by měla mít
posttraumatický syndrom spojený s údajným útokem ze strany obviněného.
14. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož
i prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
15. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství. Ten upozornil, že obviněný opakuje v dovolání obhajobu, kterou
uplatnil již v dřívějších fázích řízení, s níž se nižší soudy náležitě
vypořádaly. Uplatnění označeného dovolacího důvodu si obviněný ztížil tím, že k
němu odcitoval svou argumentaci z dříve podaného odvolání, tedy z opravného
prostředku s podstatně jinak vymezenými důvody. Dovolatelova argumentace se
proto spíše jen náhodně sešla s první a třetí variantou tvrzeného dovolacího
důvodu – to jednak pokud dovolatel namítl příkrý rozpor mezi znaleckým posudkem
k jeho osobě a soudy zjištěnou motivací, a jednak pokud namítl nevyhovění svému
důkaznímu návrhu opatřit další gynekologickou zprávu.
16. K opomenutému důkazu státní zástupce vyzdvihl, že odmítnutí dalšího
gynekologického vyšetření poškozené odůvodnily soudy věcně adekvátním způsobem,
totiž jeho nadbytečností. Navíc dovolatelem požadovaná zpráva postrádá i
vypovídací potenci, neboť není s to potvrdit ani vyvrátit, zda byla poškozená v
roce 2017 dovolatelem znásilněna způsobem popsaným ve skutkové větě. Z výpovědi
poškozené ani její matky přitom není zřejmé, že by měl tehdy způsobit poškozené
jakékoliv zranění, a to také není zapotřebí k naplnění znaků soulože.
17. Rozpor mezi dokazováním a skutkovým zjištěním dovolatel spatřuje v
tom, že prvostupňový soud konstatoval, že sexuální útoky odpovídají
osobnostnímu založení dovolatele a jím projevované agresivitě, ačkoliv dle
psychiatricko-sexuologického posudku se jiná než sexuální motivace (například
získání si převahy a moci) jeví jako nepravděpodobná. Státní zástupce
zdůraznil, že pro naplnění znaků zločinu znásilnění není určující zjištění
motivu pachatelova jednání, pachatel znásilnění může jednat se sexuální
motivací a současně může projevit násilné rysy své osobnosti, takže sexuální
motiv a násilné jednání se navzájem nevylučují, ale spíše doplňují. Pokud by
tedy dovolání v této části vůbec odpovídalo prvé alternativě dovolacího důvodu,
bylo by zjevně neopodstatněné, neboť žádný (natožpak zjevný) rozpor založen
není, a navíc zjištění stran motivu není určující pro naplnění znaků
předmětného trestného činu.
18. K námitkám obviněného, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo,
státní zástupce připomněl, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud
pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Z bohaté judikatury navíc plyne, že
Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v
dovolacím řízení, ledaže by vygradovalo až do extrémního nesouladu skutkových
zjištění s provedenými důkazy. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že
důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné
zásady, tedy takové porušení, že výsledek dokazování se jeví jako naprosto
nespravedlivý a věcně neudržitelný. Tato námitka obviněného nemůže založit
žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
účinného od 1. 1. 2022. Tento nový dovolací důvod úzce navazuje na soudní praxí
vymezená dřívější pochybení a změna spočívá jen v tom, že ona pochybení jsou s
účinností od 1. 1. 2002 přímým obsahem dovolacího důvodu a není proto zapotřebí
dovozovat je (jak tomu bylo dříve) extenzivním výkladem. Sumárně vyjádřeno,
Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro
reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces, a v
takovém extrémním případě by se porušení této zásady mohlo stát dovolacím
důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není,
a ani být nemůže, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je
výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž
dovolací ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají. V projednávaném případě
nic nenasvědčuje tomu, že by zásada in dubio pro reo byla porušena, neboť nižší
soudy pochybnosti neměly, což logickým způsobem vysvětlily v odůvodnění svých
rozhodnutí.
19. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného proti odmítnutí jeho
důkazních návrhů i proti skutkovému zjištění o motivu jeho jednání jsou zjevně
neopodstatněné a námitky opřené o zásadu in dubio pro reo žádnému z dovolacích
důvodů neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Vyslovil též souhlas s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním
argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně
reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč
jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z
hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle
něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky však příliš
nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze
podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého
podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž
agregovaně vznáší různé výhrady. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na
vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají
uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat
opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci
napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným
označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
(dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je
zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i
odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí
tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup
aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s
účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit
např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např.
usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně
uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do
oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají
hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám
aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové
závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §
265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat
napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné
znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání
„vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových
zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich
zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění
podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem
spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Těmto podmínkám by co do konkrétnosti vymezení namítaného rozporu
snad mohly vyhovovat výhrady obviněného týkající se závěru o motivaci jeho
jednání. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu však
vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými
zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale současně, aby tento
rozpor byl zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce s nimi v
příkrém rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II.
ÚS 3297/21). Jde tedy o dvě podmínky, které musí být naplněny kumulativně, což
v případě obviněným konkretizovaného rozporu stran jeho motivace dáno není.
25. Pachatelova motivace sama není znakem skutkové podstaty znásilnění,
takže i kdyby obviněným namítaný rozpor založen byl, těžko by se týkal
skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku. Naplněna však
není ani druhá z kumulativních podmínek totiž zjevnost rozporu, neboť to, co
obviněný za rozpor označuje, ve skutečnosti žádným (natožpak zjevným) rozporem
není. Dovolatelem napadaná argumentace z bodu 53. prvostupňového rozsudku
nevyjadřuje nic jiného, než že motivace spočívající v sexuálním uspokojení
(tak, jak tato motivace vyplývá z psychiatricko-sexuologického posudku) byla
realizována agresí coby nástrojem sloužícím k dosažení sexuálně motivovaného
cíle. Prvostupňový soud tedy netvrdí, že obviněný by byl ve svém počínání
prvoplánově motivován agresí, ale „jen“ že tento instrument využil k naplnění
jiného cíle, totiž svého sexuálního uspokojení. Závěry prvostupňového soudu
extrahované z psychiatricko-sexuologického posudku jak k sexuálnímu
predátorství obviněného (sexuální motivace), tak k jeho osobnostnímu nastavení
(ochota využít k prosazení své vůle všech prostředků včetně agrese) tedy nejsou
v žádném rozporu, ale naopak do sebe dobře zapadají a navzájem se snoubí.
26. S prvou alternativou uvedeného dovolacího důvodu se spíše míjejí
námitky obviněného, jimiž brojí proti věrohodnosti poškozené, neboť ty
představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami nižších soudů. Pokud
by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného
dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně
neopodstatněné.
27. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy
hodnotit. Ten však buduje upínáním se na jednotlivosti, které selektuje z
celku, upřednostňuje či zveličuje jejich význam, pro což mu uniká celkové
vyznění a jádro sdělované informace. Obviněný se takto koncentruje na
jednotlivé dílčí výroky poškozené, které izoluje a porovnává s rovněž
vyseparovanými sděleními dalších osob bez souvztažnosti k ostatním okolnostem
sdělovaným jak uvnitř jednotlivé výpovědi samotné, tak mezi jednotlivými
výpověďmi navzájem a rovněž též vyplývajícím z dalších provedených důkazů.
Takto extrahované sdělení pak obviněný absolutizuje či generalizuje a touto
cestou se snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí ve všech informacích,
které poškozená poskytla. Výpovědi však nutno vnímat v celém jejich kontextu, a
ne zjednodušeně, jak činí obviněný. Takto například obviněný vyzdvihuje, že
sebepoškozování poškozené si nevšimla ani její matka ani ve zdravotnickém
zařízení AgaMa. To však neznamená, že k sebepoškozování nedocházelo, akorát v
určitý moment nebylo seznatelné. Obdobně absolutizačně obviněný přistupuje k
výpovědi poškozené o jejím letním odívání do dlouhého oblečení, které však
neznamená, že poškozená by permanentně a výlučně chodila v plně zakrývajícím
oděvu, ale že v obdobích, kdy byly zjevné známky sebepoškozování, volila takové
komponenty šatstva, které příslušnou tělesnou partii více či méně zahalovaly.
28. Obdobnou umělou „černobílou“ optiku obviněný nasazuje i na další
dílčí sdělení poškozené. Dovozuje, že určité jevy se nemohou vyskytnout
souběžně. Tedy, že poškozená buď obviněným znásilněna byla a pak jej nemohla
navštěvovat, chtít se k němu přestěhovat, chovat se rozverně před kamarády a
nezmínit se o svém znásilnění při převozu sanitkou do nemocnice. Anebo se k
obviněnému přestěhovat chtěla, navštěvovala jej, chovala se družně či až
podbízivě před svými kamarády a pomlčela o údajném znásilnění při převozu
sanitkou do nemocnice, ale pak znásilněna být nemohla. Takto strojově,
algoritmicky a přímočaře ovšem mnohovrstevnatá lidská psychika nefunguje. Z
tohoto důvodu bývá pravidelně u kauz nesoucích vyšší potenciál emočního náboje
a stresu pro oběť zadáván psychologický znalecký posudek, který obdobné pro
laika nepochopitelné jevy odborně vyhodnocuje a zasazuje do osobnostního
nastavení a psychického fungování oběti.
29. Z tohoto pohledu jevy, které vyzdvihuje obviněný (návštěvy otce,
záměr přestěhovat se k němu, nesdělení svého znásilnění otcem ihned v sanitce,
rozverné chování před kamarády) tak sotva mohou mít nějaký dopad na její
tvrzení o tom, co se vůči ní odehrálo ze strany jejího otce. To platí jak z
důvodů, které vyložily již nižší soudy, tak i v souvislosti s tím, že je
otázkou, zda například obviněným vyčítané rozverné chování poškozené mezi
přáteli a její pověst snadno dostupné holky nebyla spíše než příčinou údajně
nepravdivé výpovědi, naopak následkem její předčasné sexualizace v důsledku
závadového počínání obviněného. Obdobné dopadá i na výtku obviněného, že
poškozená se účastnila oslavy s kamarády, při níž se silně intoxikovala
alkoholem. Do arzenálu obranných mechanismů lidské psychiky patří mimo jiné i
to, že oběť má tendenci si sama před sebou ospravedlňovat a umenšovat, co se
vůči ní odehrálo a transformovat to pro sebe samu do vnitřně přijatelnější
roviny zdánlivé uvolněnosti, úsměvnosti či odlehčenosti tak, aby skutečné
vnímání (negativního prožitku aktivity vnucené jí násilím) bylo utlumeno. To
pak může vést k paradoxním situacím, kdy laické okolí se domnívá, že oběť je
vesele naladěna, účastní se různých večírků, baví se apod. Do stejné kategorie
spadá i eventuální „mediální obraz“ traumatu vůči jejímu okolí, který oběť
prezentuje jednak v souladu se snahou o otupení jeho skutečného vnitřního
vnímání a jednak s cílem předejít zesměšňování, ostrakizaci či jiné nežádoucí
reakci okolí (tzv. rozpačitý smích, smích skrz slzy apod.). Vyjádřeno jinak,
negativní psychický stav se nemanifestuje permanentní lítostí, výlučně
depresivní symptomatikou, nekomunikativností a podobně, ale traumatizovaný
jedinec zhusta hledá zástupné aktivity, které jej mají rozptýlit.
30. Pokud obviněný v souvislosti s posouzením psychického fungování
poškozené napadal znalecký posudek znalce Mgr. Šnorka, pak se jedná spíše o
nepochopení znaleckého úkolu a pozice znalce v trestním řízení. Posláním
psychologického znalce není vyhodnocení věrohodnosti pro účely zjišťování
skutkového stavu (to přísluší soudu), ale psychologický znalec pracuje s
psychologickými aspekty věrohodnosti probanda, kdy zejména zkoumá soulad
psychologických (ne)kvalit určitého jedince s jeho vnějšími projevy,
reaktibilitou a průpisem vnitřního prožívání do jeho chování vnímatelného
navenek. Znalec takto například vyhodnocuje, zda probandem sdělované údaje pojí
emoční doprovod vyplývající z osobnostního nastavení jedince. Právě pro tato
specifika znaleckého zkoumání znalec Mgr. Šnorek konstatoval, že k pravdivosti
či nepravdivosti výpovědi poškozené (kategorie soudního řízení) se z odborného
(psychologického) hlediska vyjádřit nemůže. To však nezakládá žádnou
kontroverzi znaleckého posudku, jakou dovozuje obviněný.
31. Ten také psychologickému znalci Mgr. Šnorkovi nedůvodně vytýká, že
nekriticky přijal tvrzení poškozené o jejím sebepoškozování. V medicínských
disciplínách je pravidlem, že velký díl anamnestických údajů pochází od
pacienta, takže z tohoto hlediska by nebylo nic zarážejícího na tom, že znalec
pracoval s informací od poškozené o jejím sebepoškozování. To navíc nespadá
mezi aktivity, které by postižený jedinec vystavoval na odiv. V projednávaném
případě však sebepoškozování poškozené potvrzuje její kamarádka BBBBB
(pseudonym), která se o tomto zmiňovala již v úředním záznamu z února 2023,
který byl součástí spisu, jenž měl znalec k dispozici při zpracování posudku v
únoru 2024. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že pro znalecké zkoumání není
úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. zapovězeným
zdrojem informací. Z tohoto hlediska tak námitka obviněného o práci znalce s
neověřenými anamnestickými údaji neobstojí.
32. Soudy se také náležitě zabývaly otázkou předchozích sexuálních
zkušeností poškozené a jejího údajného znásilnění bratrancem. Správně odlišily
rozdílnost důkazních situací v nynějším i tamním případě a opodstatněně
dovodily, že neprokázané tvrzení poškozené ve vztahu k jejímu bratranci
nezakládá s ohledem na ostatní provedené důkazy v nyní projednávané věci
pochybnosti o její věrohodnosti ohledně jednání dovolatele. Ten i v okruhu
těchto námitek navíc dovozuje prvky svědčící pro nevěrohodnost poškozené
opomíjením celkového kontextu její výpovědi a upínáním se na zdánlivě významné
segmenty, jejichž důležitost však při komplexním náhledu na výpověď poškozené
pohasíná. Obviněný takto vyzdvihuje vzpomínku poškozené na bratrancovu
ejakulaci do její pochvy a z toho, že poškozená takto exaktně popsala sexuální
interakci, chce zpochybňovat její tvrzení, že v době nyní stíhaného skutku
nevěděla, čeho se obviněný vůči ní dopouští. Při komplexním vnímání její
výpovědi však je zřejmé, že její exaktní vyjádření k bratrancově ejakulaci
nepředstavovalo něco, čemu by poškozená v té době rozuměla, ale že šlo o zpětné
uvědomění si dříve proběhlých událostí, které poškozená teprve až s odstupem
času a po nabrání určitých životních zkušeností svedla popsat. Jinak řečeno,
sdělení poškozené o bratrancově ejakulaci pochází až z jejího adolescentního
věku, v němž si již dokázala vysvětlit, čemu byla vystavena, zatímco v době
dřívější včetně doby stíhaného skutku tomu, čemu byla vystavena ze strany
bratrance i otce, ještě nerozuměla. Ve skutečnosti tedy v tvrzení poškozené o
tom, že v době stíhaného jednání nevěděla, o co jde, na straně jedné, a v
tvrzení o ejakulaci bratrance do její pochvy na straně druhé, žádný rozpor není.
33. Obdobné platí i o dovolatelem napadaných údajných rozporech v popisu
skutku ze strany poškozené. I zde se obviněný snaží izolovat určitý pojem
(držet), tento zgeneralizovat do jeho nejobvyklejší podoby (držení rukama) a
takto zpracovaný termín následně nasadit na širší oblast rozmanitějších aktivit
zahrnujících různé typy znehybnění. Touto metodou obviněný dovozuje
nesrozumitelnost skutkových zjištění, kdy se výpověď poškozené snaží
interpretovat tak, že snad ji obviněný měl rukama držet za nohy, ačkoliv
poškozená nic takového neuváděla a zmínila toliko své znehybnění. To je patrné
nejen z verbálního vylíčení, ale i z toho, jak poškozená své znehybnění
vyšetřovatelce při výslechu ukázala (viz č. l. 96 p. v.). „Držení“ za nohy
tedy poškozená netvrdila tak, jak tomu obviněný chce rozumět, aby mohl uměle
dovozovat nejasnosti, ale popisovala své znehybnění, při němž nemohla efektivně
hýbat ani rukama, ani nohama (viz č. l. 98).
34. Do kategorie obecných polemik a stesků nad hodnotícími úvahami
nižších soudů spadá i výtka obviněného, že soudy stavěly výpověď nevlastních
sourozenců poškozené nad vjemy ostatních svědků referujících o fungování
rodinného prostředí obviněného. Tyto stesky nelze podřazovat pod prvou
alternativu uplatněného dovolacího důvodu. Navíc kritizovaný postup nižších
soudů je více než logický, neboť kamarádi, sousedé či jiné osoby nesdílející
společnou domácnost, nemohou mít z přirozených důvodů takový vhled do rodinného
soužití, jakým disponují členové domácnosti. Osoby zvenčí, i kdyby byly
mimořádně blízkými přáteli, zpravidla budou pouhými návštěvami netrávícími v
domácnosti 24 hodin denně, takže většinou mohou sledovat nanejvýš určitý užší
segment komunikace členů domácnosti a sotva si svedou učinit plastický obrázek
o soužití jejích členů. To platí tím spíše, že projevy přísnosti či dokonce
agresivita se zpravidla odehrává tzv. „za zavřenými dveřmi“, takže vzájemné
soužití ve společné domácnosti se navenek často může jevit jako harmonické a
problémy v něm prosakují ven jen spíše výjimečně a útržkovitě.
35. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze podřadit výhradu týkající se neopatření dalších
gynekologických zpráv k poškozené. Tyto by dle dovolatele měly objasnit nikoliv
otázku jejího panenství, nýbrž to, zda přes značnou fyziologickou rozdílnost
obviněného coby dospělého muže a poškozené coby tehdy devítileté dívky, mohlo
dojít ke koitu, aniž by to nezpůsobilo viditelná poranění či jizvy. Technickou
(ne)proveditelnost takové soulože lze označit za rozhodné skutkové zjištění,
obviněnému však nelze přisvědčit, namítá-li, že opatření jím poptávaných
gynekologických zpráv bylo odmítnuto neopodstatněně. Dosavadní gynekologické
lékařské zprávy referují o absenci poranění (starších i nových) hymenu
poškozené a o jeho prostupnosti pro balonek o obvodu 84 mm, tj. o průměru 2,7
cm. Tyto lékařské zprávy nepotvrzují ani nevylučují koitus, a tím odpovídají i
na dovolatelův (v podstatě jen jinak formulovaný) dotaz o technické
proveditelnosti soulože.
36. Kdyby totiž koitus nemohl proběhnout bez poranění či jizev, tak by
gynekologická zpráva musela koitus vyloučit, protože poranění ani jizvy
nalezeny nebyly. Jinak řečeno, obviněný se jinou formulací téhož dotazu snaží
poptávat odpovědi na něco, co již zodpovězeno bylo. Pro úplnost nutno dodat, že
s ohledem na věk poškozené v době sexuální interakce bylo těžko možno zjistit,
nakolik byla vaginální penetrace hluboká – mělký průnik do vulvy či dokonce
interfemorální sex versus hluboké vniknutí, kdy se penis až po kořen dostává do
vaginy poškozené. Takže i z tohoto pohledu není žádný další prostor pro
gynekologické zkoumání.
V.
Způsob rozhodnutí
37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl
jednak námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí, a jednak
výhrady, které se s ním sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné
[§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto
dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle
něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů