Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem Lípová 474/14, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-5 ze dne 13. 4. 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-4 ze dne 13. 4 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
sp. zn. IV. ÚS 3737/16
.
Pod touto spisovou značkou je vedena ústavní stížnost P. P., ve které je napaden postup a rubrikované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo rozhodnuto o souhlasu tohoto soudu s převzetím umístěného F. P. do zdravotního ústavu - Fakultní nemocnice v Motole a upuštěno od doručení tohoto usnesení umístěnému pacientovi.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost podanou dne 11. 11. 2016, na základě sdělení ze dne 14. 11. 2016 o složení příslušného senátu Ústavního soudu, doplnila o námitku podjatosti vůči všem jeho členům, dále pak vůči předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému, jako spoluvlastníku advokátní kanceláře AK RHK s. r. o. a jako předsedovi Ústavního soudu, který může působit na svou blízkou spolupracovnici soudkyni Miladu Tomkovou (místopředsedkyni Ústavního soudu a soudkyni zpravodajku ve věci předmětné ústavní stížnosti), a na soudce Jana Musila, kterému jsou podle jejího tvrzení dlouhodobě přidělovány politicky citlivé kauzy, ve kterých se vyskytují plátci finančních prostředků zmíněné advokátní kanceláři nebo členové sociální demokracie, jejímž dlouhodobým a významným členem předseda Ústavního soudu měl být.
Kromě toho obsáhle argumentovala jako důvodem podjatosti členstvím soudce Jana Musila v komunistické straně a jeho údajným příklonem k totalitní ideologii, dále pak poukázala na jeho rozhodnutí v její věci sp. zn. III. ÚS 4/10 a
, kterými měla být porušena její základní práva a svobody. Současně poukázala na to, že soudce Jan Musil byl rektorem Policejní akademie a má dosud blízké vztahy k policejním složkám, takže může získávat o věci poznatky mimoprocesním způsobem. Tuto námitku následně jako doplnění ústavní stížnosti (k výzvě Ústavního soudu) předložil (respektive podal v jejím zastoupení) její právní zástupce dne 2. 1. 2017. II.
Ve sdělení (viz sub I) soudkyně Milada Tomková stručně shrnuje námitky stěžovatelky k její osobě a uvádí, že k věci, ani k účastníkům řízení nemá žádný vztah a jakékoli možnosti ovlivňování při rozhodovací činnosti vylučuje.
Soudce Vladimír Sládeček uvedl, že se necítí být podjatým, k věci a účastníkům řízení či jejich zástupci nemá žádný vztah a nepodílel se na řízení, které předcházelo ústavní stížnosti, když navíc ani stěžovatelka k jeho osobě nic konkrétního neuvádí. Soudce Jan Musil rovněž uvedl, že se necítí být podjatým, k věci a účastníkům řízení či jejich zástupci nemá žádný vztah a nepodílel se na řízení, které předcházelo ústavní stížnosti. III.
Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal důvod pro postup podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může účastník řízení nejpozději na začátku prvního ústního jednání prohlásit, že některého ze soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého.
Odmítnutí musí být odůvodněno. Odmítaný soudce je povinen se k odmítnutí vyjádřit. Tyto procesní předpoklady zákona o Ústavním soudu byly splněny, a proto mohl o námitkách vznesených stěžovatelkou III. senát Ústavního soudu rozhodnout. Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu odůvodnění námitky podjatosti stěžovatelkou, vyjádření členů IV. senátu Ústavního soudu a obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 3737/16 , přičemž dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců.
Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení, nebo k věci samotné, anebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na vydání rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností. Žádné takové skutečnosti (subjektivní povahy) však v dané věci u žádného z členů IV. senátu zjištěny nebyly. Projednávaná věc je současně takového rázu, že nevznikají ani pochybnosti objektivní povahy, neboť stěžovatelka poukazuje na skutečnosti, které s předmětem řízení nijak přímo nesouvisejí.
Případný nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími, na kterých se podílel soudce Jan Musil přitom již s ohledem na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod takový důvod založit nemůže, neboť by to bylo ve svém důsledku v rozporu s právem účastníků řízení na zákonného soudce. Tato zásada pak vylučuje, aby stěžovatel mohl požadovat "výměnu" senátu určeného podle zákona o Ústavním soudu a jeho rozvrhu práce (viz sub I), stejně jako to, aby stěžovatel - jako v tomto případě stěžovatelka - navrhoval, který senát Ústavního soudu by měl v jeho věci rozhodovat. Námitky směřující proti předsedovi Ústavního soudu pak směřují proti někomu, kdo se na rozhodování v předmětné věci nepodílí. Protože nejsou naplněny podmínky § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu
Tyto informace však nemocnice údajně nebyla oprávněna soudu poskytnout a hodnotit schopnost svéprávného pacienta právně jednat. Toto hodnocení může učinit pouze soud v řízení o omezení svéprávnosti, a proto měl soud podrobit vyjádření lékařky ostré kritice. Na základě uvedeného vyjádření soud navíc ani usnesení pacientovi nedoručoval, což údajně bylo v rozporu s § 79 zákona o zvláštních řízeních soudních. V důsledku toho napadená usnesení nikdy nenabyla právní moci a otec stěžovatelky byl v nemocnici držen protiústavně.
Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015. V ústavní stížnosti je obšírně popisován pobyt pacienta v nemocnici, stěžovatelka tvrdí, že s ní lékaři nekomunikovali, nevolili adekvátní léčbu, provedli PEG bez vědomí rodiny, prováděli i další úkony, které byly pro pacienta bolestivé či nevhodné (dle stěžovatelky dokonce personál bolestivými úkony pacienta trestal za to, že ošetřování odmítal), diagnostikovali pacientovi demenci bez patřičného vzdělání v oboru, nepřesně a neúplně vyplňovali zdravotnickou dokumentaci a odmítali pacientovi trpělivě poskytovat jídlo.
Pokud jde o průběh řízení před Ústavním soudem, po obdržení akceptačního dopisu a zjištění, že ve věci má rozhodovat IV. senát Ústavního soudu (ve složení z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové), stěžovatelka podala námitku podjatosti "celého Ústavního soudu" (i když konkrétně namítala podjatost právě členů IV. senátu a předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského) a dožadovala se toho, aby ve věci rozhodovala Kateřina Šimáčková. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 3737/16 ze dne 7. 2. 2017 bylo rozhodnuto, že Vladimír Sládeček, Milada Tomková ani Jan Musil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Ústavní soud následně zaslal ústavní stížnost Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k vyjádření, v němž soud konstatoval, že vycházel jednak z oznámení nemocnice, a zejména z vyjádření ošetřujícího lékaře, podle něhož pacient nebyl schopen právně jednat, tento stav nebyl způsoben duševní poruchou, důvody hospitalizace trvaly a zdravotní stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče.
Obvodní soud je toho názoru, že tento důkaz neměl důvod zpochybňovat, neměl navíc ani povinnost pacienta vyslýchat. Pokud jde o doručování, usnesení v souladu se zákonem doručil opatrovníkovi a zdravotnímu ústavu (v důsledku čehož byl výrok II. usnesení č. j. 44 L 248/2016-5, podle něhož se upouští od doručení umístěnému, údajně nadbytečný).
Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje obvodní soud za dostačující, opatrovníka z řad advokátů pak jmenoval z toho důvodu, že nemocnice neuvedla žádnou kontaktní osobu. Dovolává-li se stěžovatelka aplikace § 79 zákona o zvláštních řízeních soudních, zjevně dle soudu přehlíží § 83 odst. 5 téhož zákona, podle kterého se § 79 na předmětné řízení nepoužije. V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka vesměs pouze zopakovala své námitky proti postupu nemocnice při ošetřování a léčbě pacienta. Ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou, je opožděná, a nadto zčásti nepřípustná.
K uvedeným porušením stěžovatelčiných práv dle ústavní stížnosti došlo rozhodnutími soudu vydanými v řízení, jehož nebyla stěžovatelka účastníkem. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) ovšem přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla účastníkem řízení vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí, pročež ústavní stížnost neúčastníka je podána osobou zjevně neoprávněnou. Teoreticky nelze vyloučit, že postupem v průběhu soudního řízení dojde k porušení práv osob, které nejsou jeho účastníky.
V takovém případě by šlo o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I kdyby však Ústavní soud posuzoval stěžovatelčinu ústavní stížnost - ve prospěch stěžovatelky v rozporu s jejím petitem - jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, bylo by ji nutno odmítnout. Ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci lze totiž podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
Ačkoli přitom stěžovatelka tvrdí, že o detenčním řízení vůbec nevěděla, z vyšetřovacího spisu je patrné, že to není pravda. Z části zdravotní dokumentace založené ve vyšetřovacím spise (dekurs ze dne 27. 4 - 28. 4. 2016) vyplývá, že dne 27. 4. 2016 si stěžovatelka i její matka stěžovaly na postup nemocnice, přičemž protiprávním mělo být i oznámení detenčnímu soudu o přijetí pacienta, neboť namítaly, že mají plné právo za otce, resp. manžela rozhodovat samy. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se domnívat, že by zrovna tato část zdravotní dokumentace byla nemocnicí vyplněna nepravdivě.
Uvedený záznam je koneckonců i v souladu s podaným vysvětlením doc. Horáčkové učiněným dne 21. 6. 2016, v němž lékařka policii sdělila, že ji stěžovatelka obvinila z trestného činu, který měl spočívat právě v oznámení detenčnímu soudu. Stěžovatelka tedy nejpozději dne 27. 4. 2016 věděla o tom, že bylo podáno oznámení Obvodnímu soudu pro Prahu 5 o přijetí pacienta neschopného podat s hospitalizací informovaný souhlas. V ten moment si tudíž musela být vědoma nejen toho, že její otec je bez svého souhlasu hospitalizován (což věděla od začátku), ale i že probíhá (resp. probíhalo) řízení o detenci, a to bez ustanovení její osoby opatrovníkem či jiného jejího zapojení do řízení (neboť o tom by byla informována).
Posuzovanou ústavní stížnost však podala až dne 11. 11. 2016, tedy zjevně po zákonem stanovené lhůtě. Nelze navíc přehlížet, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že manželka F. P. byla ráda, že její manžel v nemocnici zůstane přes noc. Tomu pak odpovídá i stěžovatelčin výslech na policii ze dne 26. 5. 2016, v němž sdělila, že přes pacientův nesouhlas byla rodina přesvědčena, že je pacient v ohrožení života, a pokusila se jej k hospitalizaci přemluvit. V tomto přesvědčení rodina nemocnici dne 11.
4. 2016 opustila (aniž by podnikla jakékoli kroky k propuštění pacienta).
S počátečním držením otce v nemocnici tedy navzdory jeho negativní reakci stěžovatelka souhlasila, proti případnému dalšímu držení pak mohla jako osoba blízká kdykoli brojit postupem dle § 82 zákona o zvláštních řízeních soudních, což však neučinila. Pokud tedy stěžovatelka spatřovala porušení práva na rodinný život nezákonným držením otce v nemocnici, proti kterému údajně nemohla kvůli postupu nemocnice a soudu nijak zasáhnout, je ústavní stížnost v této části i nepřípustná, jelikož s přijetím do nemocnice stěžovatelka zjevně souhlasila a vůči dalšímu držení nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
K tomu Ústavní soud pro doplnění dodává, že z dostupných záznamů ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že nemocnice v průběhu hospitalizace dokonce nabízela rodině převzetí pacienta do domácí péče, což ale rodina prozatím odmítala (viz opět např. dekurs ze dne 27. 4 - 28. 4. 2016; viz i shrnutí zdravotnické dokumentace obsažené ve znaleckém posudku). I v replice k vyjádření obvodního soudu stěžovatelka uvádí, že nemocnici rodina sdělila, že si pacienta odveze do tří dnů po vyšetření jiným lékařem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení nejen práv svých, ale i práv svého otce a matky. Krom již uvedených důvodů odmítnutí je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout i proto, že stěžovatelka není oprávněna podávat ústavní stížnost za jiné osoby. V řízení o ústavní stížnosti totiž neplatí tzv. actio popularis, a stěžovatelka tak může namítat újmu výhradně na svých základních právech. Konečně, Ústavní soud poznamenává, že důvodem odmítnutí ústavní stížnosti by mohla být již ta skutečnost, že stěžovatelka podáním zkreslených informací nedostála požadavkům § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého musí návrh mimo jiné obsahovat pravdivé vylíčení všech rozhodujících skutečností (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 248/04 ze dne 2. 5. 2005). Jádro ústavní stížnosti je totiž postaveno na tom, že rodina pacienta po celou dobu detence F. P. nevěděla nic o existenci detenčního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5. V ústavní stížnosti se tak např. uvádí, že rodina nebyla o zahájení detenčního řízení informována a že teprve až po smrti otce nalezla v okopírované zdravotnické dokumentaci oznámení MUDr. Gajdůškové o nedobrovolné hospitalizaci. Následně je argumentováno, že s dalšími relevantními materiály se stěžovatelka seznamuje až dne 25.
10. 2016 po nahlédnutí do předmětného spisu. Přitom jak již bylo řečeno, z části zdravotní dokumentace založené ve vyšetřovacím spise je patrné, že stěžovatelka o detenčním řízení věděla. Pochybnosti o dodržení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak vzbuzují i další části ústavní stížnosti, kdy např. stěžovatelka opakovaně uvádí, že kvůli přání otce měla udělat vše pro to, aby jej z protiústavního držení v nemocnici "dostala", zcela však zamlčuje, že rodině bylo nabízeno převzetí pacienta do domácí péče, což matka stěžovatelky odmítla (a stěžovatelka sama dne 27.
4. 2016 lékaři pouze sdělila, že tuto otázku teprve "bude řešit" převzetím do domácí péče nebo volbou jiného lůžka).
Stěží lze tedy tvrdit, že byl otec stěžovatelky v nemocnici po celou dobu držen proti vůli rodiny. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Ústavní soud nevyčkával na obdržení "detailní zprávy o zbavení svobody otce a o průběhu nedobrovolné hospitalizace", kterou stěžovatelka dle zaslané repliky právě zpracovává. Postupoval tak jednak proto, že zákonem stanovená lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti poskytuje dostatečný prostor k prezentaci jakýchkoli ústavněprávních námitek. Nadto ze sdělení stěžovatelky nic nenasvědčuje tomu, že by se zpráva mohla jakýmkoli způsobem zabývat otázkou projednatelnosti ústavní stížnosti (tedy tím, zda je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou).
Konečně, ze sdělení lze usuzovat, že zpráva je sepisována zejména pro účely řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2135/17 , která se týká postupu orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování trestního oznámení podaného stěžovatelkou. Tím se Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3737/16 nezabýval a zabývat nemohl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2017
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka