Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna ve věci ústavních stížností stěžovatelky L. C. H. C., zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 19 Co 200/2025-3556, vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3742/25
, a stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Kloudou, advokátem, se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 19 Co 200/2025-3556 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. ledna 2025 č. j. 6 P 146/2019-3159, vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3765/25
, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Pavla Cikánka, advokáta, sídlem Marie Kudeříkové 4294/19, Brno, nezletilých 2. N. H. a 3. A. H. a 4. Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3742/25
a
IV. ÚS 3765/25
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. IV. ÚS 3742/25
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obě ústavní stížnosti směřují proti stejným rozhodnutím týkajícím se téže problematiky.
4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 č. Org. 01/26 zůstává soudcem zpravodajem soudce Michal Bartoň, neboť mu byly přiděleny obě spojované ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu
8. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výroku II a III rozsudku městského soudu, kterým změnil výroky II a VI rozsudku obvodního soudu, týkající se (1) zákazu styku stěžovatele s nezletilými a (2) správy nemovitosti nezletilých.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti oběma výše uvedeným rozhodnutím.
(i) Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se nezabýval nejlepším zájmem nezletilých. Dostatečně neposoudil vliv svého rozhodnutí na zájmy a práva nezletilých, jak v případě úpravy jejich styku se stěžovatelem, tak v případě správy spoluvlastnického podílu na nemovitosti, čímž došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny.
11. Namítá také nesprávné právní posouzení věci v případě správy spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Městský soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že dezinterpretoval návrh stěžovatelky ve vztahu ke správě spoluvlastnického podílu nezletilých na nemovitosti, když měl konstatovat, že cílem návrhu stěžovatelky bylo údajně jenom to "aby byla informována o hospodaření s bytovým domem".
(ii) Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo rodiče pečovat o své děti a vychovávat je ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť mu bez dostatečných, konkrétních a ústavně konformních důvodů bylo fakticky odňato jakékoliv právo podílet se na životě nezletilých dětí. Obecné soudy podle něj opakovaně nedostatečně zohledňují přání nezletilých a jejich názory.
13. Vedle toho stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy, opakovaně se nevypořádaly s jeho konkrétními procesními námitkami a při rozhodování setrvaly na formalistickém a paušálním hodnocení, které neodpovídá skutečnému stavu věci ani požadavkům kladeným na rozhodování v rodinněprávních věcech.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost stěžovatele je však nepřípustná proti výroku I rozsudku městského soudu, co do zbavení stěžovatele rodičovské odpovědnosti (výrok I rozsudku obvodního soudu), proti kterému bylo přípustné dovolání. Stěžovatel tak řádně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Ve zbytku jsou ústavní stížnosti přípustné.
17. Ústavní soud úvodem připomíná, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1506/13
). Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
18. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí tak, jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinněprávní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
19. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
). Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.
(i) K námitkám stěžovatelky
20. Rozhodnutí městského soudu o změně zákazu styku nelze považovat za protiústavní, neboť soud zohlednil, že cílem nemá být oddělit nezletilé od stěžovatele dlouhodobě, ale poskytnout čas na stabilizaci poměrů nezletilých (kteří pod vlivem otce nyní matku neuznávají, styky s ní odmítají), k čemuž určil právě dobu 6 měsíců. Soud se dostatečně vypořádal s tím, že styk stěžovatele s nezletilými je podmíněn nápravou jeho jednání, v opačném případě bude namístě rozhodnout opět buď o zákazu, nebo o omezení styku stěžovatele s nezletilými, například nařízením asistovaných styků. Zohlednil tak zájem nezletilých na nezpřetrhání vazeb s oběma rodiči.
21. K námitce stěžovatelky (a ostatně i stěžovatele) je třeba také zopakovat, že městský soud neměl faktickou možnost (i přes snahu soudu či jiných orgánů) se stěžovatelem a především s nezletilými komunikovat, když jejich pobyt je neznámý a stěžovatel je nekontaktní, a to i v zahájeném trestním řízení.
22. Tvrdí-li stěžovatelka, že soud měl zvolit jiný přístup ke správě spoluvlastnického podílu nezletilých na konkrétní nemovitosti, jde pouze o věcnou polemiku s výsledkem rozhodnutí. Soud dostatečně zdůvodnil, že od institutu práva spravovat jmění nezletilých zákonným zástupcem, kterým je matka, je nutno odlišit správu nemovitosti vykonávanou na základě příkazu zůstavitele. Zůstavitel pořídil pro případ smrti v závěti příkaz, podle kterého má být konkrétní bytový dům spravován jím určenou osobou - otcem nezletilých. Otci tak správa bytového domu přísluší nikoli jakožto zákonnému zástupci nezletilých, nýbrž na základě příkazu. Městský soud se dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatelky, že není v nejlepším zájmu nezletilých, aby stěžovatel vykonával správu spoluvlastnického podílu nezletilých na nemovitosti. Právě proto jmenoval prvního vedlejšího účastníka opatrovníkem a pověřil ho dohledem nad správou nemovitostí.
23. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dezinterpretací návrhu stěžovatelky týkající se správy nemovitosti Ústavní soud dodává, že soud není v nesporném řízení vázán návrhy účastníků. Soud dostatečně zdůvodnil, proč považuje zvolené řešení za vhodné a žádoucí.
(ii) K námitkám stěžovatele
24. Stěžovatel opakovaně namítá, že soudy nedostatečně zohledňují přání nezletilých, resp. že nebyli v řízení slyšeni způsobem odpovídajícím jejich věku. K zohlednění přání dětí a jejich hodnocení se již Ústavní soud vyjadřoval v souvislosti s dřívější ústavní stížností stěžovatele, ve kterém uvedl, že se nelze zaštitovat přáním nezletilých, kteří jsou ovlivněni jeho jednáním (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 2751/24
).
25. Namítá-li stěžovatel nedostatečné slyšení nezletilých, je nutno uvést, že k němu nedošlo v řízení před obecnými soudy právě z důvodu, že je stěžovatel protiprávně zadržuje mimo dosah jak stěžovatelky, tak soudu či jiných orgánů. Nelze zpochybnit postup městského soudu, který zamítl výslech nezletilých prostřednictvím dálkové komunikace s odůvodněním, že by nebylo zřejmé kde či s kým se nachází, resp. zda nevypovídají v důsledku manipulace.
26. Ústavní soud pouze dodává, že ačkoliv stěžovatel namítá, že mu fakticky bylo odňato právo podílet se na životě nezletilých, tak je to on, kdo nezletilé fakticky zadržuje v zahraničí.
27. K námitce stěžovatele, že zákaz vycestování má sankční povahu pro stěžovatele i nezletilé, Ústavní soud uvádí, že soudy neomezily možnost stěžovatele s nezletilými vycestovat zcela (jak naznačuje v ústavní stížnosti), jen jejich vycestování podmínily souhlasem matky jako aktuálně jediného rodiče, který disponuje rodičovskou odpovědností. Soudy správně vycházely z opakovaného jednání stěžovatele, který v minulosti nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudu o zákazu styku a vycestování. Soudům tedy v tomto ohledu nelze ničeho vytknout.
28. Uvádí-li stěžovatel, že soudy pouze přejaly dřívější rozhodnutí o svěření dětí do péče stěžovatelky a dále neprovedly samostatné hodnocení, zda právě konkrétní škola a konkrétní bydliště odpovídají nejlepšímu zájmu dětí, nemůže tomuto Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel nezletilým změnil bydliště i školu bez vědomí matky, na což soudy pouze adekvátně reagovaly. Vycházely z pravomocné a vykonatelné úpravy, dle níž jsou nezletilí svěřeni do péče matky, která má bydliště v P. Ústavní soud tak ani v tomto ohledu nemůže obecným soudům nic vytknout.
29. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti chybně považuje správu jmění nezletilých tvořenou spoluvlastnickým podílem nezletilých na nemovitosti za součást rodičovské odpovědnosti, která obsahuje mimo jiné správu jmění dítěte. V tomto opět Ústavní soud odkazuje na rozlišení správy jmění nezletilých od správy nemovitosti vykonávané na základě příkazu zůstavitele (viz výše bod 22).
30. Městský soud správně identifikoval střet zájmů stěžovatele a nezletilých při správě majetku a dostatečně zdůvodnil, proč je nutné ustanovit nezletilým opatrovníka pro správu majetku, resp. jeho části.
31. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu