Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdenky Nečasové a 2) Richarda Nečase, zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č.j. 18 Co 43/2018-227, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) Ing. Jany Krejzové a 2) Mgr. Martina Krejzy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č.j. 18 Co 43/2018-227, rozsudek městského soudu ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek městského soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozsudek městského soudu změnil tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1.058,75 Kč a stěžovatelé jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1.058,75 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014 a mnohé další).
7. Nemá-li Ústavní soud plnit funkci (řádné) opravné instance proti rozhodnutí obecného soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci tak Ústavní soud postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2270/18 ze dne 10. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2692/15 ze dne 25. 9. 2018, aj.).
8. Ústavněprávní dimenze může otázka náhrady nákladů řízení dosáhnout toliko ve výjimečných případech extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
9. Podstatou nyní posuzovaného případu je skutečnost, že krajský soud coby soud odvolací o nákladech řízení rozhodl dle § 150 o.s.ř. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom jasně vyplývá, že kasační zásah do pravomoci obecných soudů připadá do úvahy v zásadě pouze tehdy, dospěje-li soud ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, avšak před tímto svým rozhodnutím nevytvoří účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty k možné aplikaci tohoto ustanovení.
Povinnost umožnit účastníkům řízení vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit, je pak naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. Pl.
ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), nález sp. zn. II. ÚS 2337/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 81/73 SbNU 415), nález sp. zn. IV. ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016 (N 187/83 SbNU 71), a řada dalších].
11. Vyhlášení rozsudku krajského soudu dne 20. 9. 2018 předcházelo jednání, které se uskutečnilo dne 6. 9. 2018. Z protokolu o tomto jednání před odvolacím soudem, jehož obsah stěžovatelé v daném směru nijak nezpochybňují, vyplývá, že právní zástupce žalobců při jednání přednesl závěrečnou řeč, kterou současně předložil v písemné podobě, a tato byla založena do spisu. Z písemného vyhotovení závěrečné řeči (viz č.l. 221-223 spisu) je přitom patrné, že zástupce žalobců postup dle § 150 o.s.ř. výslovně navrhl pro případ, že by soud shledal zamítnutí žaloby důvodným. Za důvod takového postupu označil (kromě jiného) zejména dosavadní chování stěžovatelů, jejich neochotu řešit odstranění svých staveb z pozemku žalobců a neochotu vyřešit věc smírem.
12. Přistoupil-li krajský soud k tomu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl právě podle § 150 o.s.ř., nelze tento postup za dané situace považovat ve výše uvedeném smyslu za překvapivý. Stěžovatelé se k jednání před krajským soudem nedostavili, jednání však byl přítomen jejich právní zástupce, který se s návrhem žalobců na rozhodnutí dle § 150 o.s.ř. měl možnost seznámit, mohl žalobci uváděné argumenty zpochybnit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí. V této souvislosti je navíc možno poukázat i na to, že zástupce žalobců návrh na postup dle § 150 o.s.ř. učinil již součástí závěrečného návrhu při jednání před městským soudem dne 24. 8. 2017 (viz č.l. 164 spisu) a tím spíš tedy muselo být stěžovatelům zřejmé, že jde o jednu z možných variant rozhodnutí o nákladech řízení, ke které by se měli ve svém vlastním zájmu vyjádřit. Z protokolu o jednání před krajským soudem však neplyne, že by zástupce stěžovatelů na požadavek formulovaný v rámci závěrečné řeči zástupce žalobců jakkoliv reagoval.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že na svém právu účinně uplatňovat námitky a argumenty stěžovatelé zkráceni nebyli. Vzhledem k opakovaným návrhům žalobců mohli stěžovatelé eventuální uplatnění moderačního práva při rozhodování krajského soudu o nákladech řízení předpokládat. Přestože měli v souladu s relevantní judikaturou v řízení vytvořen dostatečný procesní prostor k tomu ovlivnit případné rozhodnutí dle § 150 o.s.ř., své námitky nepřípadně vznáší až v nynějším řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o.s.ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.
14. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž nemusí být v převážné části úspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení přiznána, spatřil krajský soud v tom, že třebaže bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni uhradit bezdůvodné obohacení jen z části pozemku bezprostředně zastavěné oplocením, je třeba zohlednit i skutečnost, že k tomu došlo jen z důvodu rozdílného posouzení rozsahu užívání pozemku, z něhož je odvozeno bezdůvodné obohacení, když "v základu" byla žaloba důvodná (viz s. 6 rozsudku krajského soudu).
15. Krajský soud se tedy otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem vyložil, co jej s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu vedlo k učiněným závěrům. Adekvátně zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu označit za rozhodnutí svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů, ale je třeba je vnímat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší je na základě polemiky vedené stěžovateli opětovně přehodnocovat.
16. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu