Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele I. F., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Anetou Marcinkovou, advokátkou, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2025 č. j. 5 To 257/2025-50, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je vazebně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Do vazby byl vzat 13. 4. 2025 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel následně podal žádost o propuštění z vazby, která byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 7. 2025 č. j. 5 Nt 2801/2025-19 a byl nadále ponechán ve vazbě (již jen) z důvodu uvedeném v § 67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná). Ke dni 16. 7. 2025 přestali být spoluobvinění stěžovatele vazebně stíháni. Nikoli však proto, že by u nich vazební důvody pominuly, nýbrž byli propuštěni kvůli administrativní chybě učiněné orgány činnými v trestním řízení.
3. Opětovné žádosti stěžovatele o propuštění z vazby již okresní soud usnesením ze dne 10. 9. 2025 č. j. 4 Nt 2807/2025-16 vyhověl. Měl sice za to, že důvod předstižné vazby byl v této věci naplněn, avšak současně uvedl, že vazbu lze nahradit mírnějšími opatřeními. V tomto směru tedy dále rozhodl o přijetí záruky Muslimské obce v T., imáma M. A. za další chování stěžovatele a písemného slibu stěžovatele. Současně rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Konečně, stěžovateli též uložil zákaz vycestovat za hranice České republiky.
4. Na základě stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil. Nepřijal nabízenou záruku ani slib stěžovatele a ani nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Dospěl taktéž k závěru, že byl naplněn důvod předstižné vazby, avšak neshledal, že vazbu je možné nahradit jinými prostředky. Měl především výhrady vůči úplnosti dokazování okresního soudu ve vztahu k přijetí nabídky na převzetí záruky za další chování stěžovatele. Okresní soud nijak neověřil "kvalitu" nabídnuté záruky (ta obsahovala jen obecná konstatování jak co do osoby obviněného, tak co do realizace nabízené záruky) a za takové důkazní situace nebylo možno záruku přijmout. Krajský soud tudíž rozhodl, že není třeba doplnit dokazování provedením výslechu imáma, neboť nabídku záruky nebylo možné v dané fázi řízení vůbec akceptovat. Tento závěr odůvodnil především závažností trestné činnosti, z níž je stěžovatel obviněn a současně tím, že z dosud zajištěných důkazů plyne, že doba, po níž stěžovatel projevuje zájem o islám, a po níž je v kontaktu s Muslimskou obcí v T., se kryje s dobou, kdy mělo docházet k páchání trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán. Krajský soud se navíc ztotožnil s argumentací státní zástupkyně, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl nějaké hlubší vazby na Muslimskou obec v T. a ta by tak jen stěží mohla na stěžovatele po jeho propuštění z vazby efektivně působit a zaručit se za jeho další jednání. To platí tím spíše, že stěžovatel měl po svém propuštění pobývat mimo T.
5. Krajský soud dále, ve shodě s názorem okresního soudu, podotkl, že trestní stíhání je proti stěžovateli vedeno důvodně, a důvodnost stíhání podpírá celá řada zajištěných důkazů. Navíc od rozhodnutí okresního soudu došlo k zajištění dalších důkazů, které vedly ke zpřísnění právní kvalifikace jednání stěžovatele. Krajský soud též dospěl k závěru o naplnění důvodu předstižné vazby, a to především vzhledem k osobním poměrům stěžovatele a též k charakteru trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Stěžovatel plánoval po své propuštění bydlet v domácnosti svého spoluobviněného, otce jeho partnerky, který je současně považován za tzv. vedoucího pachatele stíhaného skutku. Stěžovatel dále sice tvrdil, že před vzetím do vazby měl příjmy z brigád, avšak tuto skutečnost nebyl schopen nijak doložit. Současně měl krajský soud za to, že stěžovatel páchal drogovou trestnou činnost ve snaze vylepšit svou finanční situaci (sám uživatelem návykových látek není).
6. Stěžovatel předložil příslib zaměstnání, avšak nebylo z něj patrno, jak vysoký by měl být jeho příjem v případě, že by s ním byla uzavřena pracovní smlouva. Nebylo tedy jasné, jestli vůbec může tento příslib pozitivně ovlivnit budoucí finanční poměry stěžovatele a napomoci k tomu, aby se zdržel dalšího páchání (velmi lukrativní) trestné činnosti, pro níž je stíhán (výroby pervitinu). Tyto obavy byly dále zesíleny tím, že se na výrobě pervitinu podílel opakovaně. Navíc, stěžovatel byl již opakovaně soudně trestán. Jednalo se sice o odlišnou trestnou činnost, ale krajský soud zde především zdůraznil, že skutku, pro který je nyní stíhán, se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stěžovatel se tedy namísto prokázání nápravy dopustil jednání, pro které je důvodně podezřelý ze spáchání ještě závažnější trestné činnosti, než byla ta, pro kterou byl dříve odsouzen. Fakt, že Probační a mediační služba uvádí, že stěžovatel v rámci dohledu plnil řádně své povinnosti, by jistě bylo třeba hodnotit pozitivně, avšak ani to nepřispělo k tomu, aby se vyvaroval páchání další trestné činnosti. Dohled probačního úředníka tedy nepovažoval za způsobilý k nahrazení vazby, stejně jako písemný slib obviněného. Konečně, za vhodnou alternativu k vazbě pak krajský soud nepovažoval ani zákaz vycestovat, neboť ten spíše míří k naplnění účelu vazby útěkové, avšak naplnění tohoto vazebního důvodu v případě stěžovatele okresní soud neshledal. Krajský soud tudíž uzavřel, že setrvání stěžovatele ve vazbě je zcela namístě. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani fakt, že další spoluobvinění stěžovatele již nejsou vazebně stíháni (viz bod 2 výše).
7. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva na osobní svobodu, spravedlivý proces a účinné opravné prostředky podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 a 13 Úmluvy. Těžiště stížnostních námitek spočívá v polemice stěžovatele se závěrem krajského soudu o tom, že v jeho případě nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími prostředky. Konkrétně má za to, že krajský soud pochybil, když odmítl akceptovat písemnou záruku imáma Muslimské obce v T., a to proto, že soudu nepřísluší hodnotit obsah záruky (včetně toho, jaký je vztah stěžovatele k jeho víře), ale pouze to, zda tato byla poskytnuta důvěryhodnou osobou, kterou tento imám bezpochyby je. Stěžovatel dále namítá, že pokud měl krajský soud za to, že v řízení nebyla dostatečně prokázána pevnost jeho vztahu k Muslimské obci v T., resp. jejímu imámovi, měl imáma vyslechnout, jak navrhoval. Krajský soud však nejen že tento důkaz neprovedl, ani o jeho neprovedení nerozhodl.
8. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud dospěl k závěru o nemožnosti nahrazení vazby mírnějšími prostředky toliko na základě povahy stíhané trestné činnosti, přičemž pro takovýto závěr neměl oporu v zákoně. Bez podrobnější argumentace také uvádí, že mu mělo krajským soudem být kladeno k tíži to, že využil svého práva v trestním řízení nevypovídat a také to, že po propuštění plánoval žít ve společné domácnosti s dalším spoluobviněným.
9. Nadto má stěžovatel za to, že v jeho věci nebyl naplněn důvod předstižné vazby, neboť krajský soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající reálnou obavu z toho, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. V tomto směru poukazuje na to, že krajský soud dostatečně nezohlednil, že nebyl dosud nikdy odsouzen za obdobnou trestnou činnost, jeho pouze okrajový podíl na stíhané trestné činnosti a že ostatní spoluobvinění již nejsou vazebně stíháni. Zdůrazňuje rovněž, že pro případ propuštění si zajistil bydlení i zaměstnání, složil písemný slib a projevil ochotu podrobit se všem dostupným opatřením nahrazujícím vazbu. Napadené rozhodnutí proto považuje za porušující zásadu presumpce neviny, neboť vyznívá tak, že vazba je u něj chápána jako definitivní a sankční opatření, nikoli jako dočasný zajišťovací institut.
10. Konečně, stěžovatel obšírně reprodukuje obecné požadavky kladené na kvalitu odůvodnění vazebních rozhodnutí a na tomto základě dospívá k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je tzv. rozhodnutím překvapivým, neboť jeho odůvodnění "obsahuje pouze povšechné a obecné odůvodnění bez jakýchkoliv odkazů na konkrétní okolnosti".
11. Rozhodnutí o vzetí do vazby výrazně zasahují do základních práv obviněného. To ale samo o sobě není důvodem pro to, aby se Ústavní soud měl v těchto věcech nadměrně uchylovat ke kasačním (rušícím) zásahům. Takový zásah bude namístě typicky tehdy, pokud vazební soudy neopřou svá rozhodnutí o zákonný vazební důvod, zvolí důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech. Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je tak podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2008
sp. zn. II. ÚS 897/08
, bod 19, či ze dne 18. 6. 2014
sp. zn. I. ÚS 980/14
, body 37 a 38). Žádná z uvedených vad však v posuzované věci nenastala.
12. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Existence tohoto vazebního důvodu je závislá mj. na osobním postoji stěžovatele, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se stěžovatel pohybuje (viz usnesení ze dne 13. 2. 2018
sp. zn. II. ÚS 3635/17
). Ústavní soud tudíž neshledal důvod přisvědčit námitce stěžovatele spočívající v údajném nenaplnění předstižného vazebního důvodu, neboť tento závěr nestojí, jak mylně tvrdí stěžovatel, jen na závažnosti trestného činu (k významu tohoto faktoru srov. nález ze dne 18. 7. 2025
sp. zn. III. ÚS 3356/24
, body 25 a 26). Krajský soud pečlivě vyložil okolnosti podpírající jeho závěr o naplnění tohoto vazebního důvodu (viz body 5 a 6 výše).
13. Ústavní soud pak neshledal ani důvod přisvědčit stěžovateli v jeho námitkách směřujících proti hodnocení relevantních skutečností krajským soudem, ani proti z nich vyvozeným právním závěrům. Krajský soud totiž jasně vyložil, proč nepovažoval předložený příslib zaměstnání za okolnost, která by mohla významně oslabit existenci vazebního důvodu. Stejně tak jasně vymezil skutkové okolnosti, které důvody pro předstižnou vazbu posilují (plánované soužití stěžovatele se spoluobviněným, který je považován za tzv. vedoucího pachatele v rámci stíhaného skutku; zištnost trestné činnosti; fakt, že trestné činnosti se stěžovatel měl dopouštět opakovaně a to navíc ve zkušební době). Krajský soud též osvětlil, proč má za to, že stěžovatelův podíl na trestné činnosti nebyl jen okrajový (viz body 21 až 23 napadeného rozhodnutí).
14. Vzhledem k tomu, že stěžovatel využil svého práva v trestním řízení nevypovídat, byl krajský soud nucen rekonstruovat vztah stěžovatele k trestné činnosti (potažmo efektivitu případného nahrazení vazby) z jiných v řízení provedených důkazů (viz bod 23 napadeného rozhodnutí). Dovozuje-li stěžovatel z tohoto konstatování závěr, že mu byl výkon jeho práva krajským soudem kladen k tíži, Ústavní soud mu nemůže přisvědčit. V neposlední řadě krajský soud též srozumitelně vysvětlil, proč argumentace stěžovatele, že jeho spoluobvinění již nejsou vazebně stíháni, není vzhledem k individuálnímu posuzování existence vazebních důvodů relevantní (viz bod 27 napadeného rozhodnutí; srov. usnesení ze dne 28. 4. 2015
sp. zn. II. ÚS 1038/15
, bod 22). Stěžovatel zde pouze opakuje krajským soudem vyvrácenou argumentaci. Setrvale přitom ignoruje fakt, že vazební stíhání jeho spoluobviněných neskončilo pro nedostatek vazebních důvodů, nýbrž kvůli administrativní chybě orgánů činných v trestním řízení.
15. Krajský soud též srozumitelně vysvětlil, proč v tomto případě nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími prostředky. Ústavní soud tak především nepřisvědčil námitce stěžovatele, že krajský soud měl pochybit, když neakceptoval písemnou záruku imáma Muslimské obce v T. Interpretace daného institutu stěžovatelem je totiž značně zjednodušující, neboť zkoumání vazebního soudu se v praxi nemůže omezit jen na osobu takovou záruku poskytující a její tvrzenou důvěryhodnost a nezohlednit např. vztah, v jakém je obviněný k této osobě (standardně se bude vyžadovat blízký vztah; k tomu srov. např. nález ze dne 9. 2. 2006
sp. zn. I. ÚS 263/05
, část IV), či způsobilost takové osoby kladně působit na obviněného (srov. usnesení ze dne 3. 9. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2205/25
). Krajský soud nepochybil, když vzal do úvahy i vztah stěžovatele k Muslimské obci v T., resp. k jejímu imámovi a jeho způsobilost efektivně a kladně na stěžovatele působit. Naopak, dostatečně osvětlil důvody, na jejichž základě se rozhodl tuto nabídku záruky neakceptovat a také proč neprovedl důkaz výslechem t. imáma (viz body 20 a 24 napadeného rozhodnutí). Ústavní vady nelze spatřovat ani v závěrech krajského soudu, že dohled probačního úředníka ani písemný slib stěžovatele nelze považovat za prostředky způsobilé v tomto případě vazbu nahradit (podrobněji viz body 22, 23 a 26 napadeného rozhodnutí).
16. Konečně, Ústavní soud ve své judikatuře konstantně uvádí, že má-li být vazební rozhodnutí ústavně konformní, musí být též pečlivě odůvodněno (viz např. nález ze dne 28. 7. 2014
sp. zn. I. ÚS 1694/14
, bod 17, nebo ze dne 17. 3. 2016
sp. zn. I. ÚS 356/16
, bod 12). Stěžovatel nyní naznačuje, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť obsahuje pouze povšechné a obecné odůvodnění bez jakýchkoliv odkazů na konkrétní okolnosti a jedná se tudíž o tzv. rozhodnutí překvapivé. Jak již však plyne z výše uvedeného, ani s tímto argumentem nebylo možno souhlasit, neboť napadené rozhodnutí je dostatečně, podrobně a logicky odůvodněno. Přesvědčivě reaguje na argumenty a důkazní návrhy stěžovatele, státní zástupkyně a na tomto základě konstatuje, proč bylo třeba omezit stěžovatele na osobní svobodě. Není tedy ani možné dojít k závěru, že by krajský soud rozhodoval překvapivě.
17. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu