IV.ÚS 3767/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. 3 Tdo 688/2025-1524 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2025 č. j. 10 To 91/2024-1387, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2024 č. j. 49 T 14/2023-1256 za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Skutek měl spočívat v týrání manželky a šesti jejich dětí, a to jak psychicky, tak za občasného použití fyzického násilí. Soud dále rozhodl o náhradě nemajetkové újmy pěti poškozeným dětem v celkové výši 900 000 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel, jeho tehdejší manželka a státní zástupkyně podali odvolání, kterým byl rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušen a znovu rozhodnuto o vině, trestu i náhradě škody. Právní kvalifikace skutku, výměra trestu i výše přiznané nemajetkové újmy zůstala stejná. Vrchní soud v Praze takto postupoval pro vadu řízení před městským soudem spočívající v tom, že diagnostické rozhovory s obžalovaným a poškozeným považoval městský soud za svědecké výpovědi. Jinak však byly řádně provedeny všechny důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci a městský soud věc správně právně posoudil.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Neztotožnil se s výhradou stěžovatele týkající se právní kvalifikace skutku, kterou stěžovatel zpochybňoval tvrzením, že jeho jednání představovalo ojedinělé incidenty, přičemž okolí rodiny žádné náznaky týrání za celou dobu nezaznamenalo. V neprovedení výslechu svědků navržených stěžovatelem a nevypracování revizního psychiatricko-psychologického znaleckého posudku taktéž neshledal Nejvyšší soud pochybení.
II. Argumentace stěžovatele 5.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práv došlo tím, že (1) nebylo prokázáno jednání, které by naplnilo intenzitu týrání a nebyl splněn požadavek dlouhodobosti, (2) soudy nedostatečně zjišťovaly skutkový stav v případě jednoho ze synů, který odmítl vypovídat a odsoudily stěžovatele nedůvodně, (3) soudy nepřipustily provedení obhajobou navržených důkazů, které byly schopny přispět k objektivnímu zjištění skutkového stavu, (4) zjištěný skutkový stav byl vystavěn výlučně na výpovědích poškozených, aniž by je potvrdily jakékoliv jiné důkazy, (5) rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože v případě kvalifikovaných skutkových podstat spočívajících v útoku vůči nejméně dvěma osobám soudy nespecifikovaly tento znak a neuvedly, o které osoby mělo v jednotlivých případech jít, a (6) rozhodnutí o náhradě újmy je nepřezkoumatelné, protože rezignovalo na prokázání příčinné souvislosti mezi újmou a jednáním stěžovatele a výše náhrady újmy byla stanovena arbitrárně.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen, jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji obhajobu z trestního řízení. Soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly a obhajobu vyvrátily. Stěžovatel se pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o vině stěžovatele. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší.
7. S námitkou neprokázání intenzity a dlouhodobosti týrání se dostatečně vypořádal již vrchní soud (srov. bod 53 rozsudku vrchního soudu). Soudy dostály požadavkům na pečlivé zvážení intenzity a trvalosti prověřovaného jednání stěžovatele. Nadto na společenskou škodlivost jednání stěžovatel poukazuje už i rozsudek městského soudu (srov. bod 92 rozsudku městského soudu) zdůrazňující posttraumatickou stresovou poruchu u všech poškozených.
8. Co se týče stěžovatelových námitek týkajících se skutkového stavu, Ústavní soud pokládá provedené dokazování za dostatečné. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ) anebo že by byla vystavěna na nedostatečných skutkových zjištěních. Procesní vady týkající se dokazování napravil vrchní soud. Soudy vycházely jak z důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele, tak v jeho prospěch. Skutečnost, že soudy založily závěry o vině především na tvrzení poškozených, není sama o sobě problematická (srov. bod 36, 42 a 48 rozsudku vrchního soudu). Soudy náležitě vysvětlily, že domácí násilí probíhá často pouze "za zavřenými dveřmi" a je pro okolí skryté (srov. bod 42 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal v procesu dokazování žádné ústavně relevantní pochybení. Z těchto důvodů neobstojí ani poukaz stěžovatele na nález ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. III.
ÚS 1671/24 , protože hodnocení důkazů, jakož i na ně navazující právní úvahy byly soudy náležitě odůvodněny tak, že bylo zřejmé, že orgány veřejné moci dostály svým závazkům při dokazování a objasňování skutkového stavu.
9. K neprovedení důkazů navržených obhajobou, resp. stěžovatelem, Ústavní soud uvádí, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v neprovedení důkazů, nýbrž v nezdůvodnění takového postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jak městský soud, tak vrchní soud neprovedení důkazů zdůvodnily.
Odůvodnění nadbytečností (srov. bod 35 rozsudku vrchního soudu) je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21 , body 26 až 27). Vrchní soud též dostatečně zdůvodnil, proč nebylo nutné provádět revizní znalecký posudek a proč v řízení provedené znalecké posudky obstojí (bod 37 rozsudku vrchního soudu, resp. též bod 33 usnesení Nejvyššího soudu).
10. K tvrzené nepřezkoumatelnosti závěrů o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty (útoku vůči nejméně dvěma osobám) Ústavní soud dodává, že ze skutkové věty rozsudku vrchního soudu je zcela zřejmé, že útok stěžovatele směřoval vůči sedmi osobám.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentu stěžovatele, že rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy je nepřezkoumatelné, resp. že soudy rezignovaly na prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a újmou poškozených a že výše náhrady újmy byla stanovena arbitrárně. Příčinná souvislost vyplynula z provedeného dokazování, přičemž soudy se otázce stanovení výše náhrady podrobně věnovaly (srov. body 95 až 101 rozsudku městského soudu, resp. body 61 až 68 rozsudku vrchního soudu). Částka 900 000 Kč přiznaná v souhrnu pěti poškozeným se nejeví ani jakkoli excesivní.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu