1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2024, č. j. 49 T 14/2023-1256, byl obviněný uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), c), d) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let s ostrahou. Dále byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným dětem AAAAA (pseudonym) 250 000 Kč, BBBBB (pseudonym) 200 000 Kč a CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym) každému 150 000 Kč.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný trestných činů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dlouhodobě zle nakládal se členy své rodiny, vůči nimž byl dominantní, netolerantní, despotický, fyzicky je napadal a trestal, takže žili v permanentním stresu a strachu, v důsledku čehož se u nich rozvinula posttraumatická stresová porucha. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. K odvoláním obviněného i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 To 91/2024-1387, prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil a při precizaci skutkových zjištění obviněného uznal vinným týmiž zločiny jako soud prvního stupně, uložil mu tentýž trest a zavázal jej k téže povinnosti nahradit nemajetkovou újmu.
4. Podle skutkových zjištění druhostupňového soudu se obviněný trestných činů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dlouhodobě zle nakládal s členy své rodiny a domácnosti, kdy · od roku 1996 do července 2022 vůči manželce V. K. byl netolerantní, dominantní, despotický, vše řídil, vyvolával konflikty, napadal ji, urážel a ponižoval, byl vůči ní vulgární a brachiálně agresivní, kdy ji chytal silně za ruce, v roce 2022 po napadení dřevěnou židličkou jí nalomil žebra, pravděpodobně v lednu 2016 ji uhodil pěstí do tváře, pěstí do obličeje ji udeřil i v roce 2007, při jednom konfliktu ji rdousil židlí, též jí přiložil nůž ke krku, a v důsledku tohoto jednání se u poškozené V. K. rozvinula posttraumatická stresová porucha, · k popsanému jednání docházelo i za přítomnosti společných dětí, které výpady obviněného vůči matce úkorně snášely, pociťovaly strach a bezmoc, i vůči nim byl obviněný netolerantní, dominantní a despotický, fyzicky je napadal a trestal, takže poškození žili v permanentním strachu o sebe i další členy a
§ od roku 1996 do října 2011 fyzicky trestal syna FFFFF (pseudonym) tak, že jej bil vařečkou, páskem, pohlavkoval ho, dal mu i pěstí do tváře, jednou mu zabodl nezjištěný předmět do hřbetu ruky, poškozený se snažil zastávat své matky, pro což byl fyzicky napadán a v důsledku tohoto jednání se u něho rozvinula posttraumatická stresová porucha doprovázená sebepoškozováním, § od roku 1999 do června 2018 byl vůči své dceři EEEEE verbálně agresivní, urážel ji a ponižoval, vynucoval si absolutní poslušnost, fyzicky ji trestal pohlavky, častými fackami nebo ji bil rukou, vařečkou či páskem, dal jí pěstí do břicha a uhodil ji pěstí do krku, v důsledku tohoto zacházení se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha doprovázená sebepoškozováním, § od roku 2011 do října 2019 byl vůči své dceři DDDDD verbálně agresivní, vynucoval si poslušnost, za nesplnění úkolu ji fyzicky trestal pohlavky nebo rukou přes hýždě, v důsledku tohoto zacházení se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, § od roku 2004 do roku 2011 vůči svému synovi CCCCC byl verbálně agresivní, vynucoval si absolutní poslušnost, za nesplnění zadaných úkolů ji často fyzicky trestal pohlavky nebo bitím přes zadek, v důsledku tohoto zacházení se u něho rozvinula posttraumatická stresová porucha, § od roku 2008 do května 2022 vůči své dceři BBBBB byl verbálně agresivní, vulgárně ji urážel, nadával jí, ponižoval ji, vynucoval si absolutní poslušnost a za nesplnění zadaných úkolů ji fyzicky trestal, v důsledku tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha doprovázená sebepoškozováním a § od roku 2011 do března 2022 vůči své dceři AAAAA byl verbálně agresivní, urážel ji a ponižoval, vynucoval si absolutní poslušnost, jednou ji shodil při konfliktu ze židle a v dalším případě ji stáhl z postele a kopnul do břicha, v důsledku tohoto zacházení se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha doprovázená sebepoškozováním. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na odvolací rozsudek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. První dovolací důvod obviněný shledal za naplněný v jeho třetí alternativě, totiž že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Již v prvostupňovém řízení poptával výslech V. M. (sousedky dovolatelovy matky), kde rodina trávila velký díl společného času a tato svědkyně i díky své profesi dětské psycholožky by mohla vypovědět, jestli zaregistrovala nějaké známky psychického či fyzického týrání dětí. V rodině byla na častých návštěvách a zná všechny děti od narození. Důkazní deficit dovodil obviněný i v tom, že soudy nevyslechly P. M. (třídního učitele dcer EEEEE a DDDDD), rodinné přátele T. K. a J. Š. ani dovolatelova bratra Z. J. Prvý ze svědků mohl vypovědět, zda u žaček zaznamenal známky zanedbávání či týrání a jak děti prospívaly ve škole. Ostatní svědci znali rodinu zevnitř a mohli referovat o tom, zda zaregistrovali nějaké známky týrání či zanedbávání dětí. Skutečnost, že domácí násilí může probíhat za zavřenými dveřmi, ještě neznamená, že každé tvrzení o domácím násilí je pravdivé a rozhodně by to nemělo být důvodem pro zamítnutí dalších důkazů s argumentací, že navrženým svědkům mohla unikat realita uzavřeného rodinného soužití.
7. Obviněný dále nižším soudům vyčetl, že zamítly požadavek na zpracování revizního psychiatricko-psychologického znaleckého posudku, který by měl stanovit jasnou příčinu vzniku posttraumatické stresové poruchy a vypořádat se s námitkami obhajoby stran možných alternativních příčin vzniku tohoto onemocnění. Dovolatel doplnil, že rozhodnutí lze považovat za vydané v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění.
8. K druhému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že skutky, za něž byl odsouzen, nenaplňují znaky těchto trestných činů, neboť se jedná o ojedinělé incidenty, které nejsou systematickým týráním. Nižším soudům vytkl nesprávný předpoklad, že pokud děti měly psychické obtíže, muselo se nutně jednat o následek týrání z jeho strany. Žádný důkaz o takovém systematickém týrání předložen nebyl, nebylo prokázáno, že děti by byly přímými svědky násilí na jiném členu rodiny a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi dovolatelovým jednáním a následky v podobě posttraumatické stresové poruchy. Její příčinou totiž mohly být vlivy doby covidové, v níž v důsledku opakovaných lockdownů docházelo k sociální izolaci dětí. Obviněný poukázal na monitoring Národního ústavu duševního zdraví z podzimu 2023, dle něhož 40 % žáků základních škol trpí depresemi a 30 % úzkostmi. Též podle studie vědců z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy mladí dospělí trpí úzkostmi, stresem, pocitem izolace, což způsobují digitální média, sociální sítě, dynamický vývoj na trhu práce a zejména dopad pandemie koronaviru. U poškozené AAAAA (dříve AAAAA) se vyskytly typické příznaky postcovidové psychické dekompenzace kombinované navíc s genderovou krizí. Dovolatel vyčetl nižším soudům, že se nevypořádaly s objektivně doloženým a odborně široce akceptovaným faktem, že v období pandemie covidu došlo ke statisticky významnému nárůstu výskytu posttraumatické stresové poruchy. Upozornil též, že před pandemií covidu se jeho děti nijak nesebepoškozovaly.
9. Pokud odvolací soud odmítl jeho obhajobu, že výpovědi poškozených byly výsledkem spiknutí, pak dovolatel vysvětlil, že neuváděl, že šlo o vědomou koordinovanou lež, ale namítal, že u některých poškozených se mohl projevit jev tzv. nepravých obětí, kdy osoba subjektivně prožívá traumatizující zkušenost, ačkoliv objektivní realita mohla být podstatně odlišná. Vzpomínky takové osoby jsou deformovány vztahovými, vývojovými či osobnostními faktory, jakými může být působení mateřské interpretace, skupinové loajality mezi sourozenci, psychických obtíží či osobnostních rysů klíčových postav. Žádná z těchto alternativních možností však soudy nebyla zmíněna, natož aby byla seriózně zhodnocena a prověřena.
10. Obdobnou výhradu vznesl obviněný i k tomu, že jednotlivé dílčí akty jeho agrese byly pouze někým tvrzeny, ale dále již nebyly jakkoliv zjišťovány. Často se jedná o události vytržené z rodinného soužití a neusazené do kontextu, bez něhož mohou nabýt jiného významu. Kromě toho šlo většinou o události starší 20 let, z nichž detaily si není možné objektivně pamatovat.
11. Ke způsobení těžké újmy na zdraví obviněný poukázal na to, že tento znak byl uznán paušálně vůči všem poškozeným, aniž by byly řádně naplněny jeho zákonné podmínky. Od psychické těžké újmy se totiž vyžaduje, aby šlo o stav dostatečně závažný, nikoliv pouze subjektivně obtížný nebo proměnlivý. Posudky hovoří o diagnózách, ale dostatečně neprokázaly, v čem měla spočívat závažnost a funkční omezení. Dovolatel zdůraznil, že syn CCCCC je dlouhodobě aktivní, přerušil vysokoškolské studium, pracuje jako fotograf a provozoval kavárnu. Dcera EEEEE dokončuje doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a u dalších poškozených je prokázáno, že pracovali nebo jinak plnili běžné role bez vážného omezení. U AAAAA (dříve AAAAA) lze uvažovat o vyšší míře psychických obtíží, avšak znalecké posudky ani nepřezkoumaly příčinnou souvislost mezi jejím stavem a stíhaným jednáním. Obviněný znovu vyzdvihl, že až do června 2021 neexistoval žádný reálný projev posttraumatické stresové poruchy, ani u dětí, ani u manželky a pozastavil se nad tím, proč v období, kdy mělo docházet k týrání, neexistují žádné známky psychického traumatu. Označil za nelogické, aby u údajně dlouhodobě týraných neexistoval jediný projev psychického traumatu v době, kdy k týrání mělo docházet a příznaky se manifestovaly až následně. K psychiatričce Uhlíkové, jež podávala znalecké posudky na všechny poškozené, upozornil též na to, že byla v období roku 2010 ošetřující lékařkou syna FFFFF a měla být proto z podání posudku vyloučena. Obviněný se ohradil rovněž proti znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající v páchání činu po delší dobu. Upozornil, že výpovědi poškozených byly zčásti retrospektivní, formované věkem v době výpovědi a pouhá přítomnost negativních emocí, stresu nebo konfliktní atmosféry nenaplňuje znaky týrání, tím méně v jeho kvalifikované formě.
12. Obviněný dále dovodil, že nižší soudy aplikovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu založenou znakem týrání zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, aniž by to bylo opřeno o konkrétní skutková zjištění. Vysvětlil, že k naplnění tohoto znaku je zapotřebí, aby šlo o jednání mimořádně intenzivní, ponižující, kruté a vedoucí k bezmoci, bolesti nebo hlubokému utrpení a vykazující mimořádnou bezcitnost, zlomyslnost či trýznivost. Skutkový popis odpovídající takovému jednání chybí a z obsahu spisu nevyplývají opakované úmyslné akty zlomyslného ponižování či mučení, ale obviněný naopak v konfliktech často ustupoval, žádal o klid a výjimečné excesy měly afektivní povahu a vznikaly často v reakci na předcházející napadání.
13. Dovolatel uzavřel, že skutkový závěr o jeho vině spočívá na výpovědích poškozených a znaleckých posudcích, u nichž však soudy nepřezkoumaly jejich věcnou souladnost, časovou konzistenci, ani motivaci k výpovědím, byť výpovědi vykazují zásadní rozpory. Za takový označil změnu časového zařazení skutků v odvolacím rozsudku, oproti shodnému skutku v rozsudku prvostupňovém. Jednalo se o úder pěstí do obličeje dovolatelovy manželky, který v prvostupňovém rozsudku byl usazen do ledna 2006, zatímco v rozsudku soudu odvolacího byla datace změněna na leden 2016. Tato změna byla provedena bez návrhu kterékoliv strany, pouze na základě výpovědi poškozené V. K., která byla přečtena v odvolacím řízení. Odvolací soud tedy, aniž by přezkoumal věrohodnost výpovědi, změnil datum skutku. Obviněný dále upozornil, že některé výpovědi poškozených popisují události z doby před jejich narozením, kdy takto BBBBB zmiňuje chování otce z let 1996–1999, AAAAA (dříve AAAAA) a BBBBB si vzpomínají na nákres lebky na zdi vytvořený nejpozději v roce 2002, DDDDD měla bránit matku v roce 2002, kdy jí bylo teprve 3,5 roku a CCCCC vypovídal o hádkách mezi rodiči před dosažením svých čtyř let. Soudy tedy přijaly tvrzení o každodennosti jako pravdu bez objektivní důkazní podpory a znalkyně nezkoumaly jiné možné příčiny psychických obtíží ani motivů k nepravdivým výpovědím rodinných příslušníků.
14. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací, popřípadě i prvostupňový rozsudek, a aby odvolacímu, popřípadě prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
15. Současně obviněný adresoval Nejvyššímu soudu požadavek na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť v důsledku svého uvěznění přišel o stabilní příjem a není schopen dostát svým finančním závazkům.
16. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že dovolání je opakováním obhajoby uplatňované v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se nižší soudy beze zbytku vypořádaly. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě požadavkem na doplnění dokazování, tak jeho námitky pod tento dovolací důvod sice podřadit lze, postrádají však opodstatnění. Již prvostupňový soud na návrhy obviněného reagoval k jeho požadavku, osobně vyslýchal svědky, jejichž výpovědi z přípravného řízení byly navrhovány pouze k přečtení v hlavním líčení. Stejně tak vyslechl znalkyně a nelze tedy tvrdit, že prováděl selektivně pouze důkazy požadované obžalobou. Důvody, pro které nevyslechl obviněným požadovanou svědkyni M., prvostupňový soud vysvětlil jen málo přesvědčivě, jeho pochybení však napravil soud odvolací. Ve svém souhrnu návrhy na doplnění dokazování byly nižšími soudy hodnoceny z hlediska jejich důležitosti a faktické nezbytnosti, přičemž poté, co byl učiněn závěr, že skutková zjištění jsou zformována v míře dostačující, byly nové důkazní návrhy zamítnuty. Faktická nadbytečnost důkazů je přitom uznávaným důvodem pro jeho zamítnutí. Dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez patřičného odůvodnění by samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, ten by byl zasažen až situací, pokud by neprovedení důkazů současně představovalo závažný deficit z hlediska povinnosti zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Rozhodnutí nižších soudů proto nejsou zatížena vadou, která by naplnila třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vztahovat pouze na skutková zjištění soudů, a nikoliv na vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či odehrát měl. Obviněný sice formálně tento dovolací důvod uplatnil, fakticky však snesl námitky proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy vyhodnotily a takové námitky pod tento dovolací důvod podřadit nelze. To je markantní již v té pasáži dovolání, kde obviněný tvrdí, že šlo o ojedinělé excesy, které navíc nebyly řádně prokazovány. Takové tvrzení je v příkrém rozporu s celou škálou důkazů, výpověďmi poškozených počínaje a závěry psychiatricko-psychologických znalkyň konče. Z těch naopak vyplývá, že jednání bylo soustavné, dlouhodobé, intenzivní a pravidelně se opakovalo. Na překážku závěru o trestní odpovědnosti pachatele přitom není eventuální zjištění, že protiprávní jednání neprobíhalo například každodenně, ale že docházelo ke střídání stavu protiprávního jednání pachatele a stavů relativně bezproblémových.
18. Stejně tak jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudů rovněž výhrady, jimiž obviněný zpochybnil existenci posttraumatické stresové poruchy, vyloučil, že by jejich psychické potíže vznikly jeho přičiněním a dovodil, že pokud posttraumatická stresová porucha vznikla, mohly být její příčinou jiné aspekty, jako například covidové lockdowny či genderová krize u AAAAA (dříve AAAAA). I zde dovolatel přehodnocuje skutkové závěry soudů i závěry znaleckých posudků, v nichž znalkyně vyjádřily jednoznačné stanovisko, že posttraumatické stresové poruchy vznikly u všech poškozených, stalo se tak v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a jde o postižení zdraví, které je dlouhodobé a trvá řadu let. U každého z poškozených podrobně rozvedly projevy tohoto onemocnění, jeho závažnost i intenzitu, s jakou ovlivnilo jejich životy.
19. Ke snahám obviněného zpochybnit věrohodnost poškozených státní zástupce upozornil, že nižší soudy podrobně rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě jejich výpovědi, a nikoliv účelové výpovědi obviněného. Obecné dílčí odlišnosti v některých vyjádřeních poškozených byly zjevně zapříčiněny různou schopností vnímat, vštípit si a následně reprodukovat prožité. A jak výstižně poznamenal odvolací soud, po nikom nelze spravedlivě žádat, aby si zcela přesně a do všech detailů vše pamatoval a popsal. Naopak existence naprosté shody ve výpovědích by svědčila tomu, že poškození svá tvrzení předem připravili a vykonstruovali. Navíc výpovědi poškozených zapadají do rámce okolností, které připouštěl sám dovolatel a jejich důvěryhodnost dokresluje i jistá úspornost, s níž líčili vzájemné soužití, neboť ta by v případě dovolatelem tvrzeného spiknutí zřejmě chyběla a poškození by se naopak snažili vymyslet a předestřít takovou verzi, která by u soudu měla největší šanci uspět a obviněnému co nejvíce přitížit.
20. Pokud obviněný brojí proti tomu, že soud aplikoval kvalifikovanou skutkovou podstatu týrání svěřené osoby spočívající ve spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, pak tato okolnost soudy dovozena nebyla.
21. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na tento návrh shledal státní zástupce bezpředmětnou žádost obviněného o přerušení výkonu jeho trestu.
22. Obviněný sám Nejvyššímu soudu učinil podání označené jako přípis k dovolání. Tento elaborát je datován 10. 8. 2025 a z chronologického hlediska je evidentní, že nemůže být replikou k vyjádření státního zástupce, neboť to bylo obhájci obviněného doručeno až 11. 8. 2025. Podání obviněného z 10. 8. 2025 je tak fakticky jakýmsi „doplněním“ dovolání, v němž obviněný vyjadřuje svými vlastními slovy stesky nad svým osudem, spřádá rozličné teorie o údajných nespravedlnostech, jimž byl vystaven, popřípadě jichž se v budoucnu obává, mudruje o filozoficko-morálních principech fungování společnosti a nastiňuje své plány k získání finančních prostředků k úhradě nemajetkové újmy svým dětem. III. Přípustnost dovolání
23. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 24. „Doplnění“ dovolání elaborátem z 10. 8. 2025 je problematické hned ve dvou okruzích. Jednak jde o materiál zpracovaný přímo obviněným, ačkoliv dovolání – a z logiky věci i jakékoliv jeho doplnění – může obviněný činit pouze prostřednictvím svého obhájce, a jednak jde o podání učiněné po uplynutí dovolací lhůty. Dovolání zpracované obhájcem splňovalo obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, dovolací lhůta se tak neprodlužovala postupem stanoveným v § 265h tr. ř. a jejím uplynutím se tak uzavřela možnost měnit rozsah a důvody dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.) a ani je nijak rozšiřovat dalším podáním. Důvody dovolání podle ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. totiž nelze vykládat jen z hlediska formálního (tedy jako jednotlivé dovolací důvody vyjmenované v katalogu uvedeném v § 265b tr. ř.), nýbrž i materiálního (tedy jako konkrétní námitky, o které dovolatel opírá naplnění některého formálního dovolacího důvodu spadajícího do zmíněného katalogu). Tak jako tedy není přípustné po uplynulé dovolací lhůtě dovolání „doplnit“ o další dovolací důvod ve formálním slova smyslu (katalogovaný důvod), tak stejně nelze po uplynulé dovolací lhůtě rozšířit již uplatněný dovolací důvod v materiálním slova smyslu o další námitky, které v dovolání učiněném uvnitř dovolací lhůty nezazněly. To platí tehdy, kdy jde o podrobnější, propracovanější a konkrétnější argumentaci k výhradám, které v původním dovolání byly vymezeny obecněji či méně určitě. Opačný výklad by vedl k destrukci charakteru dovolání coby mimořádného opravného prostředku, neboť by rozvolňoval prvek koncentrace řízení k zákonem stanovenému momentu, jímž je uplynutí dovolací lhůty. To by z dovolání nepřípustně činilo standardní třetí stupeň opravného řízení, v němž lze argumentaci měnit či rozšiřovat až do okamžiku odebrání se soudu k závěrečné poradě.
25. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v rámci podaného dovolání se lze zaobírat toliko námitkami vznesenými obviněným v dovolání zpracovaném obhájcem – a to v té kvalitě a konkretizaci, v jaké tam byly vzneseny. Naopak k námitkám, které obviněný rozvedl v jím samotným zpracovaném elaborátu, přihlížet nelze jak pro osobu zpracovatele (nejde o obhájce), tak proto, že představují materiální změnu dovolacích důvodů, která je podle § 265f odst. 2 tr. ř. zapovězená. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 555/2024 i sp. zn. 4 Tdo 1399/2019 a na posledně uvedené navazující rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 692/20. IV. Důvodnost dovolání
26. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vypořádaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
28. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
30. Pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze podřazovat poznámku obviněného o tom, že je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, pokud právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění. Jak vyplývá z výše uvedené citace § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., patří pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Takový rozpor obviněný netvrdí, a to ani v podobě absence skutkových zjištění, neboť skutková zjištění nižší soudy učinily, byť se obviněnému nelíbí. Jím na tomto místě vyzdvihovaný rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry pak mohou spadat (v případě patřičné konkretizace) pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by s jistou měrou tolerance patrně bylo možno podřazovat námitky obviněného k neprovedení výslechu sousedky a dětské psycholožky Václavy Masákové, třídního učitele P. M., rodinných přátel T. K. a J. Š., dovolatelova polorodého bratra Z. J. a opatření revizního znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie. Relativizace vyjádřená v předcházející větě pramení z toho, že ačkoliv by se uvedené důkazy v obecné rovině mohly vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, je u poptávaných svědků pochybné, zda tyto důkazy lze označit za podstatné. Zmínění svědci by totiž měli referovat o soužití v jaderné rodině, jejímiž nebyli členy a do jejíhož fungování měli z logiky věci omezený vhled – kvalitativně obdobný, popřípadě ještě slabší než bližší příbuzní, mezi něž spadají soudem vyslechnutí svědci (dovolatelova teta V. K., dovolatelův švagr I. L., matka obviněného M. K., vzdálenější příbuzná V. K., popřípadě též mimo rodinu stojící rodinný přítel A. Š.). Navrhovaní svědci se rekrutují z okruhu osob s ještě volnějšími vazbami k rodině obviněného a vůči nim tak o to silněji platí, že validita jejich případných výpovědí je výrazně snížena právě proto, že by měli referovat o jednání odehrávajícím se takzvaně za zavřenými dveřmi, za které vidět nemohli, a to, co se před nimi mohlo případně odehrávat, bylo toliko korigovaným „mediálním obrazem“ rodinných vztahů. Jinak řečeno, i kdyby všichni svědci z uvedené skupiny referovali o tom, že odsouzený se k poškozeným choval krásně, nemohlo by to nikterak rozvrátit validitu informací, které poškození poskytli o tom, jak se vůči nim odsouzený choval ve společné domácnosti.
32. I kdyby však bylo možno se značnou dávkou tolerance dovozovat, že poptávání svědci představují důkazy podstatné, pak neobstojí další premisa třetí alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž že jde o důkazy neprovedené nedůvodně. Nižší soudy totiž vyložily, z jakých důvodů neprovedly požadované důkazy, totiž že důkazy již provedené umožňovaly jejich náležitým vyhodnocením zjistit úplně a správně skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje.
33. To platí i o požadavku obviněného na obstarání revizního psychiatricko-psychologického znaleckého posudku. I stran něho je argumentace odvolacího soudu v bodě 37 v podstatě vyčerpávající a nad její rámec lze doplnit pouze následující. Prostor pro zadání revizního znaleckého posudku vznikne až v momentě, kdy proti sobě budou stát nejméně dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, u nichž ani po výslechu a vysvětlení poskytnutém jejich zpracovateli nebude možno důsledným vyhodnocením jejich validity a věrohodnosti dospět k závěru, že jeden z těchto konkurujících posudků je přesvědčivější než druhý. Důvodem pro zadání revizního posudku však nemůže být situace, kdy některá procesní strana není spokojena s odbornými znaleckými závěry. Přitom právě to je situací projednávaného případu, kdy obviněný si takzvaně „vede svou“, když tvrdí, že nebyla jasně stanovena příčina vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozených. Znalkyně zpracovávající psychiatricko-psychologické posudky takovou příčinu jasně stanovily, přičemž v rámci anamnéz braly v potaz, že na jejich probandy působila (stejně jako na ostatní členy tuzemské populace) covidová doba se všemi svými těžkostmi a úskalími, která s sebou přinášela. To, že znalecké posudky za jasnou příčinu vzniku posttraumatické stresové poruchy označily něco jiného, než co by očekával nebo si přál obviněný, nelze interpretovat tak, že by existovala nějaká nejasnost či pochybnost o příčině tohoto onemocnění a že by proto bylo zapotřebí zadávat revizní znalecké posudky. IV./2. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani že rozhodná skutková zjištění by vycházela z procesně nepoužitelných důkazů, a ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. Přitom právě toto obviněný činí, neboť nesprávnost právního posouzení napadá především z platformy svého skutkového závěru i) o neprůkaznosti jednotlivých aktů agrese, ii) o neexistenci posttraumatické stresové poruchy u poškozených, a iii) o nejasném původu psychických potíží poškozených. V tomto ohledu se námitky obviněného proti právní kvalifikaci s tímto dovolacím důvodem rozcházejí.
35. Všechny tři zmíněné okruhy se totiž týkají skutkových otázek, tj. materie, která je v řízení zjišťována dokazováním. Naproti tomu právní posouzení představuje až následný krok, kdy zjištěný skutkový stav je podroben myšlenkovému pochodu, při němž je posuzováno, zda zjištěné skutečnosti odpovídají premisám obsaženým v právním předpisu. Touto cestou se však námitky obviněného neubírají, neboť ten cílí především do skutkových zjištění, která se snaží rozporovat tím, že teoretizuje a filozofuje víceméně odtrženě od reality, používá mnohomluvné, květnaté a vzletné formulace, které však odmítá roubovat na konkréta zjištěná z dokazování.
Obviněný si vede svou teorii, v níž (jak vyjádřil výstižněji odvolací soud) svaluje všechno na své okolí, na nepřátelství druhých či na jejich nechápavost a snaží se nalézt rozličná teoretická vysvětlení pro shledané následky či projevy poškozených. Opomíjí však, že teoretická možnost výskytu určitého jevu nemůže být automaticky povyšována na závěr, že takový jev nastal, a bez dalšího tím zakládá tu alternativu skutkového děje, kterou obviněný prosazuje. Dovolatel touto metodou – kombinovanou či potencovanou s konspiračními teoriemi o (motivačně zcela mlhavém) spiknutí takřka všech (úřady, znalkyně, civilní i trestní soudy a podobně) proti němu – uměle dovozuje pochybnosti o věrohodnosti výpovědí (celé řady) poškozených poukazem na teorii nepravých obětí, pochyby o diagnóze posttraumatickou stresovou poruchou a o jejích příčinách.
36. Obviněný si navíc filtruje jednotlivé informace na ty, které vyhovují jeho představám, izoluje je z celkového kontextu a z takto provedené separace činí dalekosáhlé závěry. Provádí tedy přesně to, co vyčítá nižším soudům, které však takovou metodou nepostupovaly a dokazováním získané informace hodnotily nejen jednotlivě (jak činí obviněný), ale především i v jejich vzájemném souhrnu. Přitom právě a jen komplexní náhled na veškeré zjištěné okolnosti a jejich vyhodnocení nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemné provázanosti, umožňuje složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant.
Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá dovolatel, který se upínáním na teoreticky možné eventuality určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí v celku, jehož vyzněním mu právě pro snahu soustředit se na jednotlivosti uniká. Uvedené je velmi ilustrativní např. na poukazu obviněného o prosperování syna CCCCC v profesní oblasti (provozoval kavárnu, pracuje jako fotograf) i ostatních dětí ve vzdělávacím procesu (dcera EEEEE dokončuje doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy), kdy ovšem opomíjí, že všechny takto (v jedné životní oblasti dobře) prosperující děti současně referovaly o závažných a tíživých psychických problémech, s nimiž se potýkají.
Obdobně obviněný upozorňuje na rozličné studie popisující faktory, jež ovlivňují duševní zdraví populace, pomíjí však, že těmto faktorům jsou vystaveni i ostatní jedinci, aniž by to u nich vyvolalo medicínsky významné psychiatrické potíže, což stojí ve výrazném kontrapunktu k tomu, že kumulace psychiatricky významné diagnózy u všech dovolatelových dětí rekrutujících se z jediného rodinného prostředí, je jevem zcela mimořádným.
37. Totéž platí k rádoby diagnostickým závěrům obviněného, jehož laické představy či diagnostické postupy nevycházející z odbornosti dosažené příslušným vzděláním, ale opírající se o obecnou vzdělanost či sečtělost nemohou devalvovat odborné závěry zkušených znalkyň. Navíc obviněný deformuje a svým představám či tužbám přizpůsobuje i diagnostickou symptomatiku, kdy tvrdí, že psychické problémy poškozených se manifestovaly až v pozdější době a nikoli v období, kdy mělo docházet k týrání. To totiž skutečnosti neodpovídá. Psychické problémy se · u poškozené V. K. objevily krátce po svatbě (č. l. 1178), · u syna FFFFF vyvstaly příznaky posttraumatické stresové poruchy během jeho dospívání (viz č. l. 1178) a psychiatricky byl léčen – jak namítá sám obviněný v rámci výhrad k znalkyni Uhlíkové již v roce 2010, · u dcery EEEEE se od jejích 13 let objevovaly depresivní poruchy nálad (č. l. 1178), · syn CCCCC od dětství trpěl poruchami spánku a již ve školním věku měl suiciidní úvahy (č. l. 1178 PV), · dcera BBBBB v dospívání vykazovala příznaky úzkostně depresivní poruchy a · u dcery AAAAA docházelo k jejímu sebepoškozování již v době před covidem (viz lékařská zpráva vtělená do znaleckého posudku na č. l. 383 PV), který obviněný „diagnostikuje“ jako klíčovou příčinu všech psychických problémů.
38. Ryze skutkovými jsou i námitky obviněného, jimiž brojí proti věrohodnosti výpovědí poškozených, kdy soudům vyčítá, že nepřezkoumaly věcnou souladnost, časovou konzistenci, ani motivaci k výpovědím obsahujícím zásadní rozpory. Za takový rozpor označuje změnu časového zařazení jeho jednání spočívajícího v úderu pěstí do obličeje manželky v prvostupňovém rozsudku na straně jedné a v druhostupňovém rozsudku na straně druhé. Zatímco soud prvního stupně toto jednání časově usadil k 3. 1. 2006, soud odvolací toto změnil na 3. 1. 2016. Uvedená změna však nepředstavovala žádný rozpor, ale šlo o nápravu písařské chyby založené již v podané obžalobě a spočívající v uvedení nesprávného roku události. Tu poškozená V. K. ve své výpovědi, jež byla v odvolacím veřejném zasedání čtena, ukotvila ke dvacátým narozeninám dcery EEEEE a úprava skutkových zjištění odvolacím soudem tak nebyla žádným svévolným avanturismem, ale představovala jen náležitou precizaci skutkových zjištění.
39. Obviněnému rovněž nelze přisvědčit, sporuje-li věrohodnost poškozených poukazem na to, že popisovali události z doby, kdy si je kvůli svému nízkému věku nemohli zapamatovat, anebo které se měly stát dokonce ještě před jejich narozením. 3,5–4leté děti (jak namítá obviněný) svedou vnímat negativní atmosféru, napětí, strach (CCCCC) a v mezích svých slabých sil i bránit jiného (DDDDD). BBBBB usadila úder uštědřený obviněným její matce do nosu do doby před 8–10 lety od výslechu realizovaného v srpnu 2023 (č. l. 560), dodávala, že jí mohlo být tak osm let a násilí vnímala přibližně od svého školního věku, takže neobstojí výhrada obviněného, že líčila něco z doby před svým narozením. Období, kdy obviněný vyzdobil stěnu bytu nákresem lebky, nebylo spolehlivě zjištěno, takže byla-li tato lebka vytvořena za života BBBBB, lze připustit, že ji mohla vnímat. Navíc její vyjádření o lebce jsou dosti nejistá (viz č. l. 563), takže není vyloučeno, že líčila událost sice z doslechu, ale nevybájenou a reálně vnímanou rodinnými příslušníky, od nichž se to dozvěděla. Dcera AAAAA (dnes AAAAA) se pak ve svém vyjádření (viz č. l. 591) čteném v hlavním líčení dne 29. 4. 2024 (č. l. 1176) o lebce nezmiňovala vůbec.
40. Námitky obviněného, na něž je reagováno shora v bodech 36 až 39, tedy nejenže nespadají pod dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., kam je dovolatel směřuje, ale nejde je podřazovat ani pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože spočívají jen v běžné polemice s hodnotícími úvahami nižších soudů.
41. Na pomezí skutkových a právních námitek je výhrada obviněného, že stíhané jednání představuje ojedinělé incidenty, které netvoří systematické týrání. Tato výhrada je však zjevně neopodstatněná. Z výpovědí všech poškozených vyplývá, že obviněný na své rodinné příslušníky vyvíjel dlouhodobý psychický tlak kombinovaný s fyzickými výpady. Rodinu udržoval takřka v permanentním stresu a nejistotě, k jakým jeho vznětlivým a despotickým projevům zase dojde, zda a jak mohou eliminovat jejich vznik a vyhnout se jejich následkům.
Tato tíživá atmosféra převládala v rodinném prostředí a nic na tom nemění, že byla občasně přerušována příjemnými okamžiky vzájemného soužití. Vyjádřeno slovy obviněného, ojedinělými nebyly incidenty, nýbrž epizody klidu, během nichž napětí v rodině opadalo. Dovozuje-li obviněný ojedinělost incidentů, pak je zcela iluzorní očekávat, že oběti si povedou deník či katalog jednotlivých srážek mapující mnohaleté rodinné soužití tak, aby tento popis bylo možno prezentovat ve svědeckých výpovědích a v návaznosti na to pojmout do popisu skutku.
To ostatně obviněný připouští sám, pokud uvádí, že události staršího data si není možno detailně pamatovat. Kromě toho rodinná agrese domácího násilí zpravidla nastupuje plíživým postupným sešněrováváním poměrů a takřka vždy je doprovázena psychickým tlakem, který pouze někdy přeroste ve fyzické napadání. Je-li takový stav dlouhodobý, pak oběti zhusta nejsou schopny jednotlivé výpady agresora od sebe navzájem odlišit, splývají pro ně v monolitní útlak, jehož tíže doléhá tu intenzivněji, tu mírněji.
Přehlížet nelze ani efekt obranného mechanismu lidské psychiky, která se snaží nepříjemné impulsy z paměti spíše vytěsňovat, než aby se snažila z každého incidentu uchovat co nejpodrobnější detaily po maximální dobu. Na první pohled se pak může jevit, že vyjádření obětí jsou nekonkrétní a mlhavá. Ve skutečnosti to však není projevem jejich prolhanosti či bájivosti, ale popisem prožitků, které si oběti odnesly z dlouhodobého ponižování a útlaku, z něhož pak konkrétní paměťovou stopu zanechaly pouze ty nejinvazivnější agresorské projevy.
42. Na soustavnosti zlého nakládání nic nemění to, že okolí rodiny žádné závadové projevy nezaregistrovalo. Pro domácí násilí je typické, že se odehrává uvnitř příslušné domácnosti, agresor zpravidla před třetími osobami ukrotí projevy svého hrubiánství, jemuž dá průchod až takzvaně „za zavřenými dveřmi“. Ani oběti nemívají tendenci své příkoří prezentovat svému okolí, ať již v důsledku studu (zpravidla dospělé oběti) nebo z obav z agresora, anebo pro neuvědomování si, že jednání, jemuž jsou vystaveny, je v něčem závadné (typicky dětské oběti). Problémy v rodině tak zhusta bývají navenek jen velmi málo patrné, na veřejnost prosakují pouze zcela výjimečně a útržkovitě a okolím vnímané segmenty soužití agresora s jeho oběťmi tak mohou často působit zdánlivě harmonicky. To je umocněno i tím, že oběti se dostanou do stavu závislosti a podřízenosti na agresorovi, bojí se svěřovat svému okolí, reagují ustrašeně, zamlkle, defenzívně a nezřídka se i k agresorovi chovají s vřelostí v naději, že tím zmírní jeho násilnictví vůči nim.
43. Formálně pod uvedený dovolací důvod spadají námitky obviněného týkající se znaku kvalifikované skutkové podstaty, jímž je spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. V projednávaném případě však tyto námitky dovolací důvod uvedený v § 265b odst.1 písm. h) tr. ř. nenaplňují, neboť namítaný kvalifikační moment (týrání zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem) nižšími soudy shledán vůbec nebyl. A na takovém právním posouzení (ať již správném či nesprávném) napadený rozsudek druhostupňového soudu vůbec nespočívá. V. Způsob rozhodnutí
44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
46. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval přímo Nejvyššímu soudu. Protože se nejednalo o návrh prvostupňového soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí a dovolatelův podnět vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů