Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mária Korčáka, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 22 Cdo 969/2025-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2024 č. j. 39 Co 250/2024-176 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 14 C 328/2022-108, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Jany Offeritzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a č. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel žil s vedlejší účastnicí několik let ve společné domácnosti. Na pomezí let 2020 a 2021 se dvojice rozešla a vedlejší účastnice se odstěhovala. Po určitém čase se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal po vedlejší účastnici vydání šicího stroje (včetně tašky na něj), kufru a komody. Tvrdil, že dané věci mu patří a vedlejší účastnice (dále jen "žalovaná") je ze společné domácnosti neoprávněně odnesla, přičemž je ani přes několik výzev nevrátila.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování výrok odůvodnil následovně: V případě kufru a komody šlo o starší a opotřebené věci s nepatrnou hodnotou, kterými žalovaná v době vymáhání nedisponovala a nebylo tak možné je žalobou na vydání vymoci. Šicí stroj zakoupil stěžovatel v minulosti žalované jako dárek. Protože v řízení dar nijak nezpochybnil, neprokázal vlastnictví věci. Odvolací ani dovolací soud na závěrech nalézacího soudu neshledaly žádné vady a opravným prostředkům stěžovatele nevyhověly.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími nesouhlasí. Jeho námitky směřují do průběhu dokazování. Zaprvé upozorňuje na tzv. opomenutý důkaz. Nalézací soud nepřipustil použití nahrávky jeho tajně pořízeného rozhovoru s žalovanou, ve kterém se mu druhá z osob přiznává, že komodou i kufrem disponovala. Zadruhé tentýž soud připustil a bez dalšího použil výpověď matky žalované jako jediné svědkyně, přestože jde o osobu nevěrohodnou a z podstaty věci stranicí žalované. Dokazování provedené na tomto půdorysu stěžovatel pokládá za jednostranné a skutkové závěry nalézacího soudu za výraz faktického omylu a logického excesu. Přestože na uvedená zřejmá pochybení poukazoval ve svém odvolání i dovolání, soudy vyššího stupně jej oslyšely.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňoval již před obecnými soudy. Posouzení (ne)vlastnictví movitých věcí a jejich faktické (ne)držení žalovanou má charakter skutkových otázek. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny i stěžovatelem citovaný nález ze dne 31. 10. 2006
sp. zn. III. ÚS 144/06
).
7. Přes tvrzení stěžovatele, který se podobných vad v rozhodnutích obecných soudů dovolává, však Ústavní soud extrémní nesoulad ani projev svévole v přezkoumávané věci neshledal. Nalézací soud zdůvodnil, na základě kterých důkazů - nešlo mimochodem jen o ty zmíněné v ústavní stížnosti, jak uvádí stěžovatel - učinil příslušná skutková zjištění a jak je posléze posoudil. Zmíněnou nahrávku obvodní soud neopomenul, pouze zamítl její provedení s argumentem, že vzhledem k nepatrné hodnotě věcí by důkaz nahrávkou žalované pořízenou bez jejího vědomí zcela nepřiměřeně zasáhl do soukromí žalované. Vysvětlení a důvody obvodního soudu nevybočují z ústavně vytčených mezí. Navíc žalovaná nerozporovala, že měla kufr i komodu původně ve svém držení. Námitky stěžovatele vymezující se proti postupu nalézacího soudu poté vypořádaly odvolací a dovolací soud. Zejména druhý z nich podrobně reagoval na každý argument stěžovatele a uzavřel, že místo poukazování na formální vady dokazování ve skutečnosti prosazuje jeho přehodnocení a vlastní verzi skutku. Možnost hodnocení důkazů více způsoby nicméně neznamená, že výsledné hodnocení nalézacího soudu je nesprávné.
8. Ústavní soud z předestřených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu