USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. K.,
zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32,
proti žalované J. O., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v
Praze, Valentinská 92/3, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 14 C 328/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 750 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Ondřeje Kafky, advokáta se
sídlem v Praze, Valentinská 92/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
specifikované (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na
vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že chybně vyložil tyto čtyři právní
otázky:
I. „Zda je možné jako důkaz v občanském soudním řízení nepřipustit
zvukové nahrávky strany žalované, které byly pořízeny stranou žalující bez
vědomí strany žalované, a to za situace, kdy strana žalující nemá k dispozici
jiný důkaz, jímž by bylo možné prokázat existenci movitých věcí, jejichž vydání
se po straně žalované domáhá, a skutečnost, že strana žalovaná s těmito ke dni
rozhodování soudu disponuje.“ Odvolací soud se měl odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018;
II. „Zda lze rezignovat na důkazní břemeno strany žalované a zjišťování
okolností zániku držby movitých věcí v okamžiku, kdy strana žalovaná tvrdí
(avšak neprokazuje), že movité věci, které nezákonně zadržuje, neexistují,
resp. že tyto zanikly, byť je to žalovaná, koho v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, tíží důkazní
břemeno“;
III. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na výpovědích strany žalované a
svědkyně, která je s žalovanou spřízněna, a v jejichž výpovědích jsou závažné
rozpory, aniž by soud tyto zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů, a na
základě nichž provedení dalších navrhovaných důkazů zamítnul, vlivem čehož
nedostatečně zjistil skutkový stav.“ Odvolací soud se v této souvislosti měl
odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2795/2009;
IV. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na důkazech hodnocených v
rozporu s pravidly logického myšlení a vytržených z kontextu, a tudíž nemá
skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z
řízení, a v hodnocení těchto důkazů soudem je logický rozpor.“ Tvrdí, že se
odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 384/2001.
4. Dovolatel soudům vytýká, že nepřipustily jako důkaz zvukové nahrávky
žalované, které pořídil bez jejího vědomí, a jimiž hodlal prokázat své
vlastnické právo ke kufru, komodě a šicímu stroji. Dále že žalovaná těmito
věcmi (kufrem a komodou) stále disponuje, přestože u soudu tvrdila, a soud to
vzal za prokázané, že došlo k jejich zániku, a také, že šicí stroj nikdy nebyl
darem žalované. Podle dovolatele odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový
stav a nesprávně hodnotil důkazy. Také namítá nevěrohodnost svědecké výpovědi
žalované a její matky. Odvolací soud podle něj rovněž pochybil při interpretaci
a výkladu právního jednání, když nezjišťoval jeho skutečnou vůli ohledně
údajného darování šicího stroje žalované. Odkazuje na judikaturu dovolacího
soudu a s ohledem na výše uvedené důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu a k dovolání žalobce uvádí, že ho nepovažuje za důvodné. Má za
to, že odvolací soud se při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítnul, případně zamítnul.
III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Jako první dovolatel předložil otázku, zda je možné jako důkaz
nepřipustit zvukové záznamy žalované, které byly pořízeny bez jejího vědomí, a
to za situace, kdy žalobce nemá k dispozici jiný důkaz, jímž by prokázal
existenci movitých věcí, jejichž vydání se domáhá i skutečnost, že s nimi
žalovaná disponuje. Odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (uveřejněného,
stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
10. Nejvyšší soud v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 14. 8. 2018,
sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném pod číslem 83/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podrobně vysvětlil, za jakých podmínek je podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez
vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení. Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) zachovává
ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se
neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah
omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě
širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní
povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu
(srov. § 88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny
nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných
subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné
moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního
řádu). K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k
tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat
restriktivně, uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či
obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s
oprávněnými zájmy člověka (srov. § 90 o. z.). S odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, dále uzavřel, že základním
kritériem pro rozhodnutí o použitelnosti zvukových či obrazových záznamů
týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou
osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je (v
každém jednotlivém případě) poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této
soukromé sféře střetávají, a rozhodnutí o tom, který z těchto zájmů je v
konkrétním případě převažujícím. Kromě okolností, za nichž byla nahrávka
pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který
je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující
informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným
způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Vzhledem k tomu, že se
jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním
řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti,
kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do
absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu
vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby
před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či
obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy ku
prospěchu. Z těchto závěrů Nejvyšší soud vychází i v následné rozhodovací praxi
(srov. například usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4765/2018, ze dne
17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn.
11. V nyní řešené věci soud prvního stupně důkaz audiozáznamem (nahrávku
konverzace se žalovanou pořízenou žalobcem dne 5. 10. 2023 bez jejího vědomí)
nepřipustil, když s ohledem na předmět řízení a jeho hodnotu (žalobce chtěl
nahrávkou prokázat, že žalovaná měla ve své dispozici komodu a kufr, jejichž
vydání se domáhá) shledal takový zásah do osobního soukromí za „zcela
nepřiměřený“. Především ale uzavřel, že dalšími důkazy provedenými v řízení
před soudem prvního stupně (konkrétně svědeckou výpovědí matky žalované a
účastnickou výpovědí samotné žalované) bylo dostatečně prokázáno, že žalovaná
uvedené věci ve své dispozici nemá. Je tak zřejmé, že při posouzení této právní
otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a dovolání
proto ohledně této právní otázky není přípustné.
12. Jako druhou předložil dovolatel právní otázku, zda lze „rezignovat
na důkazní břemeno strany žalované a zjišťování okolností zániku držby movitých
věcí v okamžiku, kdy strana žalovaná tvrdí (avšak neprokazuje), že movité věci,
které nezákonné zadržuje, neexistují, resp. že tyto zanikly, byť je to
žalovaná, koho v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007, sp.
zn. 28 Cdo 4178/2007 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn.
22 Cdo 2081/2017, tíží důkazní břemeno“.
13. V dovolatelem zmíněném usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo
2081/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že v případě žaloby o vydání věci je na
žalobci, aby prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má,
chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí
držby.
14. Dovolatelem vymezená právní otázka a jeho námitky se opět váží ke
komodě a kufru, ohledně kterých odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalovaná prokázala, že tyto věci již nemá ve své dispozici. K
tomuto závěru dospěly soudy na základě účastnické výpovědi žalované a svědecké
výpovědi její matky, které shodně uvedly, že obě věci již byly na začátku roku
2023 „zlikvidovány“. Kufr byl podle jejich sdělení rozbitý a komoda byla
uskladněná dva roky ve vlhkém sklepě a zplesnivěla.
15. Z uvedeného plyne, že nalézací soudy se okolnostmi zániku držby
uvedených věcí dostatečně zabývaly a na důkazní břemeno strany žalované
„nerezignovaly“. Při zjišťování zániku držby postupovaly v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Ani tato dovolatelem formulovaná právní otázka
proto přípustnost dovolání nezakládá.
16. Jako třetí předložil dovolatel otázku, zda „lze rozhodnutí ve věci
založit na výpovědích strany žalované a svědkyně, která je s žalovanou
spřízněna, a v jejichž výpovědích jsou závažné rozpory, aniž by soud tyto
zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů, a na základě nichž provedení
dalších navrhovaných důkazů zamítnul, vlivem čehož nedostatečně zjistil
skutkový stav“.
17. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů.
Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého soud hodnotí důkazy
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci.
18. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvádí, že hodnocení výpovědi
svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí
dokazování; ke způsobu tohoto hodnocení by dovolací soud mohl přihlédnout jen v
případě, že by věrohodnost výpovědi byla hodnocena na základě skutečností,
které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Rovněž
zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. v
dovolání namítaný poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto
okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008).
19. Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje
posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud
vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je
jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž
vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá
s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných
důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého
posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či
svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení
jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti
svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí,
jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo
naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3.
2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, a
řada dalších).
20. Z odůvodnění napadeného rozsudku i obsahu spisu je zřejmé, že soudy
nižších stupňů (především soud prvního stupně) posuzovaly věrohodnost svědka
(zde matky žalované) s přihlédnutím ke kritériím definovaným v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Řádně odůvodnily, z jakého důvodu
považovaly za prokázané skutečnosti tvrzené žalovanou, a nikoliv skutečnosti
tvrzené žalobcem, a to i ve vztahu k jednotlivým námitkám vzneseným žalobcem
(viz body 23 až 26 soudu prvního stupně a body 19 a 20 soudu odvolacího).
Dostatečně se rovněž vypořádaly s námitkou žalobce ohledně věrohodnosti
svědkyně s ohledem na její blízký příbuzenský vztah k žalované. V této
souvislosti zohlednily obsah výpovědí obou účastníků i svědka (matky žalované),
dále způsob, jakým vypovídali, i další důkazy provedené v řízení.
21. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení
důkazů provedených v řízení prosazuje vlastní verzi skutku (tedy že žalovaná má
kufr a komodu nadále u sebe, protože jejich likvidaci neprokázala, a že šicí
stroj s taškou dostala od žalobce darem), nelze dovozovat, že skutková zjištění
soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy. V hodnocení důkazů
není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, nebo věrohodnosti logický
rozpor. Hodnocení důkazů ani nevykazuje znaky libovůle, naopak se vyznačuje
dostatečným a logickým odůvodněním respektujícím principy volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
22. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatel uvádí, že se
jedná o nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, ve skutečnosti
vytýká odvolacímu soudu, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, a navrhuje
mu, jakým způsobem by měl podle něj důkazy hodnotit lépe. Dovolatel se tak
dovolává přehodnocení provedeného dokazování, což ovšem dovolacímu soudu
nepřísluší. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
23. Jako čtvrtou vymezil dovolatel otázku, „zda lze rozhodnutí ve věci
založit na důkazech hodnocených v rozporu s pravidly logického myšlení a
vytržených z kontextu, a tudíž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném
dokazování, když odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení, a v hodnocení těchto důkazů
soudem je logický rozpor“.
24. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, na který
odkazuje dovolatel, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení najevo nebo pokud
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,
nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu
předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými
závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho
plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění),
nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
25. To ale není případ projednávané věci. Z odůvodnění napadeného
rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým
zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů.
Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v
jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, resp. hodnocení důkazů
neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakého
důvodu považoval postup soudu prvního stupně při hodnocení výpovědí za správný
a souladný s pravidly pro hodnocení důkazů. Jelikož odvolacímu soudu nelze v
tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Proto ani poslední
námitka dovolatele přípustnost dovolání nezakládá.
IV. Závěr
26. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat
výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu