21 Cdo 4765/2018-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3,
proti žalované FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Na žertvách č.
132/24, IČO 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C
160/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
února 2018 č. j. 30 Co 484/2017-268, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka
Schulmanna, advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2018 č. j. 30 Co 484/2017-268 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že jednání vytčená žalobci v
okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 22.5.2014 nedosahují (ani jedno z
nich, ani „v celkovém souhrnu a vzájemných souvislostech“) intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem, kdy by na zaměstnavateli (žalované) nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby]
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení
stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení
relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2001, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2017 sp. zn. 21 Cdo
1096/2017, z nichž – mimo jiné – vyplývá, že výsledné posouzení intenzity
porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v
konkrétním případě zvažovaných hledisek, nýbrž že k některým hlediskům je třeba
přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální
charakteristika porušení pracovních povinností v konkrétní věci; k výjimečnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007] a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak. Rovněž závažnost žalobci vytčeného pořizování zvukových záznamů (zvukových
nahrávek) telefonických hovorů s jinými spoluzaměstnanci na služebním telefonu
bez jejich vědomí (z obsahu spisu se podává, že žalobce si prokazatelně nahrál
telefonické hovory s L. Š., T. K. a nadřízenou J. O.) odvolací soud za daného
skutkového stavu, kdy tyto nahrávky vedly k prokázání rozhodných skutečností,
které nebylo možno prokázat jinak, a v tomto směru tedy převážila ochrana práva
žalobce na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 schválený
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek a s tím související nález Ústavního soudu ze
dne 9.12.2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14). V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
[jestliže na rozdíl od skutkových zjištění
odvolacího soudu (že „nebylo odpovědností žalobce jakožto vedoucího vysílání,
aby zajistil přítomnost moderátora“, že žalobce dne 20.5.2014 „v časovém presu
řešil nenadálou situaci, kterou nezpůsobil“, že žalobce svou nepřítomností na
pracovišti ve dnech 21. a 22.5.2014 „neohrozil“ vysílání Diváckých zpráv a že
jednání žalobce „nebylo kryto jednotným úmyslem poškodit žalovanou, ale bylo
vždy pouze reakcí na nastalou situaci, tedy nejprve absenci moderátora a
následně na konflikt s nadřízenou“), předestírá vlastní (opačné) skutkové
závěry, vytýká-li soudům, že „rezignovaly na řádné a důkladné hodnocení
důkazů“, a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů], dovolání trpí nedostatkem,
pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit
ani námitka žalované, že odvolací soud „nezopakoval a nedoplnil dokazování, aby
odstranil vady řízení“. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen
tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové
vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený
předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Namítá-li konečně žalovaná porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží
skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by
znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud dovolatelka v
řízení neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutkových
tvrzení, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v
řádném soudním řízení) porušení svých základních práv. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.