21 Cdo 1096/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce A. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovanému Oracle Czech s. r. o. se sídlem v
Praze 5 – Jinonicích, U Trezorky č. 921/2, IČO 61498483, zastoupenému Mgr.
Ondřejem Chladou, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr
trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 1/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016 č. j. 23 Co
255/2016-267, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Chlady,
advokáta se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č.
j. 23 Co 255/2016-267 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Dovolací soud již dříve dovodil, že povinnosti zaměstnanců uvedené v ustanovení
§ 301 písm. d) zákoníku práce (řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim
zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele), které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují
ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém
obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a
zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a
oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality
chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních
předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c)
zákoníku práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s
pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou,
nebo morální [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2006, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce –
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013].
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou
možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval
(srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v
časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu výsledné posouzení intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním
případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se
zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika
porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li
některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v
konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá
také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve
vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost
zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku
práce, jež zároveň – jak bylo uvedeno výše – ukládá zaměstnanci, aby celým svým
chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu
(újmu), ať už majetkovou, nebo morální.
Dovodily-li soudy, že jednání žalobce vytčené mu v okamžitém zrušení pracovního
poměru (že žalobce „minimálně od března 2014“ do října 2014 používal „firemní“
kreditní kartu pro soukromé účely, přestože byl seznámen a souhlasil s
pravidlem, které takové používání zakazuje) lze kvalifikovat jako porušení
povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, přičemž přihlédly zejména k tomu, že
žalobce „služební“ kreditní kartu používal pro soukromé účely opakovaně,
pravidelně a často, že v používání kreditní karty pro soukromé nákupy
pokračoval i během dlouhodobé pracovní neschopnosti, kdy s ohledem na podstatné
snížení příjmu mohl předvídat problémy s včasnou úhradou dluhů, že výdaje
nebyly svým charakterem (spotřební zboží, zábava, využití služby Skrill Londýn
atd.) ani výší (statisíce korun) nezbytné pro zajištění jeho životních potřeb,
že žalobce v období od března 2014 do října 2014 „firemní“ kreditní kartou
takto zaplatil částky v celkové výši značně převyšující 1 000 000 Kč, že
opakovaně porušil povinnost uhradit dluh do zúčtovacího období a byl opakovaně
vyzýván k úhradě částek po splatnosti, že opožděná úhrada či neprovedení úhrady
těchto částek po splatnosti se mohly promítnout do odpočtu bonusů za používání
karet zaměstnanci žalovaného a že obě jednání, tedy používání kreditní karty
pro soukromé účely a nedodržení povinnosti hradit dluhy do splatnosti, žalobce
činil úmyslně (vědomě), pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s
již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel, že žalovaný nikdy neměl výhrady k plnění pracovních
povinností žalobce ani k jeho pracovním výsledkům, že žalovanému nevznikla v
důsledku čerpání úvěru žalobcem na kreditní kartě žádná škoda a že tato ani
teoreticky žalovanému vzniknout nemohla, neboť žalovaný nenesl za dluhy žalobce
na kreditní kartě žádnou odpovědnost, pak přehlíží, že ke kritériím, která
mohou být při posouzení intenzity porušení povinnosti zaměstnance soudem
zohledněna, nelze přihlížet pouze mechanicky, neboť některá z nich mohou mít –
jak bylo uvedeno výše – v kontextu posuzovaného případu zvýšený význam.
Okolnost, zda žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu (majetkovou
újmu), popřípadě zda přímo žalovanému nebo jinému subjektu od žalovaného
odlišnému vznik škody (majetkové újmy) hrozil, není v projednávané věci
vzhledem k povaze jednání žalobce a k intenzitě porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci
rozhodující, neboť podstatně významnější než existence rizika vzniku škody
(majetkové újmy) způsobené žalovanému (popřípadě třetí osobě odlišné od
žalovaného) a její případná výše je v posuzovaném případě narušení nezbytné
vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění
spolehlivosti žalobce, který úmyslně opakovaně porušoval povinnost nepoužívat
„služební“ kreditní kartu pro soukromé účely a povinnost uhradit dluh do
splatnosti. Při posuzování intenzity porušování povinností žalobcem soudy
správně akcentovaly zejména vysoký počet případů použití „služební“ kreditní
karty žalobcem pro soukromé účely, objem čerpaných prostředků (transakce v
rozsahu převyšujícím 1 000 000 Kč), charakter žalobcem uskutečněných transakcí
(např. platby za využití služby Skrill Londýn v řádu statisíců a desetitisíců
korun, platby v obchodech s oblečením, platby v autocentru, na čerpacích
stanicích, v restauracích, barech a „e-shopech“ apod., které nebyly nezbytné
pro zajištění jeho životních potřeb) a skutečnost, že se ze strany žalobce
jednalo o úmyslné (vědomé) porušování povinností zaměstnance.
S námitkami žalobce, že závazek nepoužívání prostředků k jeho soukromým účelům
je s ohledem na komplexní úpravu pravidel používání kreditní karty třeba
„vnímat pouze jako na pořádkové opatření, než závazek, jehož porušení by bylo
způsobilé být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“, a že v dokumentu
„Oracle Employee Travel, Credit Card and Expense Acknowledgement“ se používání
kreditní karty k soukromým účelům žalobce předjímá, se již dostatečně
vypořádaly soudy obou stupňů, které dospěly k závěru, že skutečnost, že možnost
využití kreditní karty pro soukromé účely a následky takového jednání
zaměstnanců jsou v žalovaným citovaném dokumentu upraveny, aby se „vyjasnily“
následky takového jednání zaměstnanců, neznamená, že by společnost zaměstnancům
povolila užívat kreditní karty pro soukromé účely a že by takové povolení bylo
nadřazeno zákazu zaměstnavatele.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů tím, že předestírá vlastní
skutkový závěr, že žalovaný „prokazatelně“ věděl o tom, že žalobce užívá
kreditní kartu k soukromým účelům, přičemž žalobci toto jednání žádným způsobem
nevytkl a neupozornil jej, že by užíváním kreditní karty též k soukromým účelům
porušoval své pracovní povinnosti, odlišný od skutkových zjištění soudů [soudy
vycházely ze zjištění, že žalobce měl v létě 2014 kvůli nesplnění povinnosti
uhradit dluh po splatnosti pohovor s dřívějším nadřízeným, který jej sice
hodnotil mírně (výtka ani postih ostatně již nebyly v jeho kompetenci), nicméně
z jeho projevu bylo jednoznačné, že jednání žalobce je problematické a
nežádoucí, a že žalovaný se o rozhodných skutečnostech nemohl dozvědět před 8.
10. 2014], na němž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení
věci, uplatnil tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu