Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Karla Frolíka - AUTOSERVIS, s místem podnikání Táborská 2400, Písek, IČ: 10301577, zastoupeného JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem se sídlem Jestřábí 974/1, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014 č. j. 4 As 123/2014-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 č. j. 10 A 6/2014-28 správní žalobu stěžovatele zamítl, když nepřisvědčil jeho jednotlivým námitkám.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění - s odkazem na konkrétní ustálenou judikaturu vlastní i Ústavního soudu - podrobně dovodil, že rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné, neboť je prosté procesních vad, právní názory soudu jsou srozumitelné, logické, dostatečně odůvodněné a není třeba k nim cokoliv dodávat. Kasační soud za použití analogie (ve prospěch pachatele správního deliktu) dospěl k závěru, že u podnikající fyzické osoby lze uplatnit liberační důvod podle § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb. Nejvyšší správní soud nicméně následně konstatoval, že stěžovatel důvody pro naplnění předmětné liberace, které musí prokazovat obviněný ze správního deliktu a nikoliv příslušný správní orgán, nenaplnil.
Kasační soud (opět s odkazem na judikaturu svou i Ústavního soudu) vyloučil jakékoliv dotčení či omezení stěžovatelova práva na podnikání podle čl. 26 Listiny, jehož se měly správní orgány i krajský soud dopustit právě výkladem § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb. Nejvyšší správní soud v souvislosti s charakteristikou zákonem stanovené objektivní odpovědnosti provozovatelů čerpacích stanic poukázal na smluvní a technické prostředky i opatření, jež mohou vést k prokázání toho, že provozovatel (stěžovatel) provedl veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění protiprávnímu stavu a mimo jiné také k zajištění výše uvedené podmínky ukazatele jakosti, který je považován za rozumný a umožňující zařazení nafty mezi méně nebezpečné hořlaviny (III.
třídy). Závěrem (shodně jako krajský soud) uvedl, že výsledky analýzy vzorku motorové nafty odebrané u stěžovatele nijak nesouvisí s postupem žalované při zadávání veřejných zakázek a úvahy stěžovatele označil za spekulativní.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel především domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu (a de facto také krajského soudu a obou správních orgánů). Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že správní soudy (a oba správní orgány) postupovaly v souladu se zjištěným stavem, činily z něj adekvátní závěry, jež nelze považovat za mechanické či formalistické. Nejvyšší správní soud obšírně a současně jasně i zřetelně objasnil otázky týkající se konceptu a prokazování liberačních důvodů podle § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb. a naplnění skutkové podstaty deliktu, jakož i tvrzené nepřezkoumatelnosti správního i soudního rozhodnutí. Stejně tak, jak ostatně bylo uvedeno výše, kasační soud ve svém usnesení argumentačně naprosto pregnantně odmítl pro nedůvodnost další námitky stěžovatele, k čemuž Ústavní soud nemá důvod cokoliv dodávat. Napadené rozhodnutí nelze považovat za ústavně nesouladné.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před tímto soudem sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu