I. Ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, které právnickým osobám umožňuje zprostit se
odpovědnosti za správní delikt, je třeba per analogiam legis aplikovat též na podnikající fyzické osoby. II. Pokud provozovatel čerpací stanice chce využít liberační důvod dle § 10 odst. 1
zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných
hmot, musí prokázat, že provedl technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona (zde prodej pohonných hmot nevyhovujících požadavkům
uvedeným v § 3 odst. 1 citovaného zákona). Nepostačí poukaz provozovatele na to,
že tato technicky možná opatření po něm nebylo možno spravedlivě požadovat,
protože by jejich provádění nebylo ekonomické.
I. Ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, které právnickým osobám umožňuje zprostit se
odpovědnosti za správní delikt, je třeba per analogiam legis aplikovat též na podnikající fyzické osoby. II. Pokud provozovatel čerpací stanice chce využít liberační důvod dle § 10 odst. 1
zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných
hmot, musí prokázat, že provedl technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona (zde prodej pohonných hmot nevyhovujících požadavkům
uvedeným v § 3 odst. 1 citovaného zákona). Nepostačí poukaz provozovatele na to,
že tato technicky možná opatření po něm nebylo možno spravedlivě požadovat,
protože by jejich provádění nebylo ekonomické.
7. 1. 2014, čj. 5 A 212/2013-12, věc postoupil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích,
který rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 10 A
6/2014-28, žalobu zamítl. Námitce, v níž se žalobce dovolával liberačního důvodu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách,
28
spočívajícího v tom, že se spoléhá na řádný
postup dodavatele a přepravce pohonných
hmot a sám dodržuje technologickou a provozní kázeň při přečerpávání pohonných
hmot, krajský soud nepřisvědčil, neboť shora
uvedený postup žalobce nepředstavuje zákonem požadované veškeré úsilí, které po žalobci lze požadovat k předcházení porušení
zákonné povinnosti. Krajský soud se ztotožnil se žalovanou, že je vhodné při prodeji pohonných hmot provádět průběžné kontroly,
prostřednictvím nichž by měl prodejce možnost se ujistit, že jím prodávané pohonné
hmoty dosahují stanovené jakosti. Vzhledem
k tomu, že žalobce žádným způsobem jakost
prodávaných paliv neověřoval, nelze dospět
k závěru, že žalobce naplnil liberační důvody
podle § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Bez ohledu na to, jakou důvěru chová
žalobce k výrobci či přepravci pohonných
hmot, je nepochybně v jeho možnostech, aby
samostatně zjišťoval kvalitu pohonných
hmot, které prodává. K námitce žalobce, že se
správní orgán vůbec nezabýval tím, v důsledku čí provozní nekázně naměřená odchylka
vznikla, krajský soud uvedl, že tato námitka
byla žalovanou dostatečně vypořádána. Konstatoval dále, že odpovědnost za správní delikt přičítaný žalobci je v posuzované věci objektivní. Žalobce se tudíž daného správního
deliktu dopustil již samotným prodejem vadných pohonných hmot bez ohledu na to, kým
nebo čím byla závadná jakost způsobena. Liberační důvody ve smyslu § 10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách žalobce neprokázal,
a správní orgán proto nebyl povinen zabývat
se tím, kdo způsobil naměřenou odchylku
bodu vzplanutí. Ke vzniku deliktní odpovědnosti není v posuzované věci nutná přítomnost zavinění na straně prodávajícího, zejména není ke vzniku této odpovědnosti třeba,
aby to byl sám prodávající, kdo úmyslně snížil
jakost paliva. Ke správnímu deliktu dochází
již samotným prodejem.
Krajský soud se neztotožnil se závěrem
žalobce, že žalovaná na něj svým rozhodováním přenáší povinnosti státní organizace
ČEPRO vyrábět bezvadné pohonné hmoty
a kvalitu hmot kontrolovat, neboť jak již bylo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
vysvětleno shora, žalobce má povinnost prodávat pohonné hmoty splňující zákonem stanovené požadavky na jakost a za tímto účelem
je povinen předcházet závadám na jakosti,
např. prostřednictvím pravidelných kontrol.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně nesprávného postupu správního orgánu při kontrole, a to s ohledem na
obsah protokolu o odběru vzorků ze dne
7. 1. 2014, čj. 5 A 212/2013-12, věc postoupil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích,
který rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 10 A
6/2014-28, žalobu zamítl. Námitce, v níž se žalobce dovolával liberačního důvodu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách,
28
spočívajícího v tom, že se spoléhá na řádný
postup dodavatele a přepravce pohonných
hmot a sám dodržuje technologickou a provozní kázeň při přečerpávání pohonných
hmot, krajský soud nepřisvědčil, neboť shora
uvedený postup žalobce nepředstavuje zákonem požadované veškeré úsilí, které po žalobci lze požadovat k předcházení porušení
zákonné povinnosti. Krajský soud se ztotožnil se žalovanou, že je vhodné při prodeji pohonných hmot provádět průběžné kontroly,
prostřednictvím nichž by měl prodejce možnost se ujistit, že jím prodávané pohonné
hmoty dosahují stanovené jakosti. Vzhledem
k tomu, že žalobce žádným způsobem jakost
prodávaných paliv neověřoval, nelze dospět
k závěru, že žalobce naplnil liberační důvody
podle § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Bez ohledu na to, jakou důvěru chová
žalobce k výrobci či přepravci pohonných
hmot, je nepochybně v jeho možnostech, aby
samostatně zjišťoval kvalitu pohonných
hmot, které prodává. K námitce žalobce, že se
správní orgán vůbec nezabýval tím, v důsledku čí provozní nekázně naměřená odchylka
vznikla, krajský soud uvedl, že tato námitka
byla žalovanou dostatečně vypořádána. Konstatoval dále, že odpovědnost za správní delikt přičítaný žalobci je v posuzované věci objektivní. Žalobce se tudíž daného správního
deliktu dopustil již samotným prodejem vadných pohonných hmot bez ohledu na to, kým
nebo čím byla závadná jakost způsobena. Liberační důvody ve smyslu § 10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách žalobce neprokázal,
a správní orgán proto nebyl povinen zabývat
se tím, kdo způsobil naměřenou odchylku
bodu vzplanutí. Ke vzniku deliktní odpovědnosti není v posuzované věci nutná přítomnost zavinění na straně prodávajícího, zejména není ke vzniku této odpovědnosti třeba,
aby to byl sám prodávající, kdo úmyslně snížil
jakost paliva. Ke správnímu deliktu dochází
již samotným prodejem.
Krajský soud se neztotožnil se závěrem
žalobce, že žalovaná na něj svým rozhodováním přenáší povinnosti státní organizace
ČEPRO vyrábět bezvadné pohonné hmoty
a kvalitu hmot kontrolovat, neboť jak již bylo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
vysvětleno shora, žalobce má povinnost prodávat pohonné hmoty splňující zákonem stanovené požadavky na jakost a za tímto účelem
je povinen předcházet závadám na jakosti,
např. prostřednictvím pravidelných kontrol.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně nesprávného postupu správního orgánu při kontrole, a to s ohledem na
obsah protokolu o odběru vzorků ze dne
16. 4. 2013, ze kterého vyplývá, že kontrolní
komise postupovala v souladu s normou ČSN
EN 14275, když k odběru vzorků použila nové, čisté a suché těsnící odběrné nádoby
opatřené UN kódem dle ADR. Před jejich
použitím proběhla vizuální a pachová kontrola těchto nádob, jak vyplývá z pořízeného
protokolu, který byl následně podepsán vedoucí pracovnicí žalobce.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že krajský soud, stejně jako správní orgány obou stupňů, vyložil § 10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách v rozporu s článkem 26
Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“). Stěžovatel je totiž přesvědčen, že
prokázal vynaložení veškerého úsilí, které po
něm lze po právu požadovat, aby předešel
prodeji nekvalitních pohonných hmot. Požadavek na provádění pravidelných kontrol pohonných hmot kladený na každého i sebemenšího podnikatele v oboru pohonných
hmot jako nutný předpoklad k případné liberaci za odpovědnost za prodej pohonných
hmot v jiné kvalitě, než jsou zákonné požadavky, stěžovatel označil za přenášení povinnosti státu provádět pravidelnou kontrolu
u „státního“ výrobce paliv a porušení práva
na podnikání zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny. Stejně jako ve svých předcházejících podáních stěžovatel uvedl, že důsledné dodržování tohoto požadavku žalované by v praxi
znamenalo navýšení cen, které by vedlo buď
k nekonkurenceschopnosti stěžovatele vůči
ostatním podnikatelům, nebo k tomu, že by
se pohonné hmoty zdražily spotřebitelům.
Žádný obecně závazný právní předpis zajišťování provádění takovýchto odběrů a vzorků
přitom jako zákonnou povinnost neukládá.
Aplikace práva použitá krajským soudem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
ohledně dopadu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách na posuzovanou věc podle
stěžovatele neodpovídá čl. 4 odst. 1 Listiny ani
požadavku na šetrnost zásahu do základních
práv stěžovatele, neboť na stěžovatele nakládá povinnosti, které je pro kteréhokoli prodejce s obdobnou velikostí podniku, jako má
stěžovatel, nemožné splnit a které nestanoví
žádný zákon.
Stěžovatel vyjádřil pochopení pro zájem
státních orgánů na eliminaci protiprávně
fungujících subjektů prostřednictvím dovození zákonné objektivní odpovědnosti při
prodeji nekvalitních pohonných hmot a snahu zabránit poškozování spotřebitele. Tato
aplikace práva však nesmí být protiústavní
a poškozující jednotlivé subjekty. V této souvislosti stěžovatel zmínil, že jedním ze základních principů demokratického právního státu je princip přiměřenosti. Poukázal v této
souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne
16. 4. 2013, ze kterého vyplývá, že kontrolní
komise postupovala v souladu s normou ČSN
EN 14275, když k odběru vzorků použila nové, čisté a suché těsnící odběrné nádoby
opatřené UN kódem dle ADR. Před jejich
použitím proběhla vizuální a pachová kontrola těchto nádob, jak vyplývá z pořízeného
protokolu, který byl následně podepsán vedoucí pracovnicí žalobce.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že krajský soud, stejně jako správní orgány obou stupňů, vyložil § 10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách v rozporu s článkem 26
Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“). Stěžovatel je totiž přesvědčen, že
prokázal vynaložení veškerého úsilí, které po
něm lze po právu požadovat, aby předešel
prodeji nekvalitních pohonných hmot. Požadavek na provádění pravidelných kontrol pohonných hmot kladený na každého i sebemenšího podnikatele v oboru pohonných
hmot jako nutný předpoklad k případné liberaci za odpovědnost za prodej pohonných
hmot v jiné kvalitě, než jsou zákonné požadavky, stěžovatel označil za přenášení povinnosti státu provádět pravidelnou kontrolu
u „státního“ výrobce paliv a porušení práva
na podnikání zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny. Stejně jako ve svých předcházejících podáních stěžovatel uvedl, že důsledné dodržování tohoto požadavku žalované by v praxi
znamenalo navýšení cen, které by vedlo buď
k nekonkurenceschopnosti stěžovatele vůči
ostatním podnikatelům, nebo k tomu, že by
se pohonné hmoty zdražily spotřebitelům.
Žádný obecně závazný právní předpis zajišťování provádění takovýchto odběrů a vzorků
přitom jako zákonnou povinnost neukládá.
Aplikace práva použitá krajským soudem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
ohledně dopadu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách na posuzovanou věc podle
stěžovatele neodpovídá čl. 4 odst. 1 Listiny ani
požadavku na šetrnost zásahu do základních
práv stěžovatele, neboť na stěžovatele nakládá povinnosti, které je pro kteréhokoli prodejce s obdobnou velikostí podniku, jako má
stěžovatel, nemožné splnit a které nestanoví
žádný zákon.
Stěžovatel vyjádřil pochopení pro zájem
státních orgánů na eliminaci protiprávně
fungujících subjektů prostřednictvím dovození zákonné objektivní odpovědnosti při
prodeji nekvalitních pohonných hmot a snahu zabránit poškozování spotřebitele. Tato
aplikace práva však nesmí být protiústavní
a poškozující jednotlivé subjekty. V této souvislosti stěžovatel zmínil, že jedním ze základních principů demokratického právního státu je princip přiměřenosti. Poukázal v této
souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, č. 116/2008 Sb.,
a nález ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13,
č. 130/2014 Sb., a vyslovil pochybnost, zda samotná dikce části zákona o pohonných hmotách, zejména v neurčitosti možností prokazování liberačních důvodů podle § 10 odst. 1
zákona o pohonných hmotách ve spojení
s § 3 a § 9 téhož zákona není v rozporu s Ústavou a Listinou.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[29] Podle § 3 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách lze pohonné hmoty „prodávat nebo
vydávat, pouze pokud splňují požadavky na
jejich jakost a složení stanovené prováděcím
právním předpisem, zvláštními právními
předpisy a českými technickými normami“.
[30] Podle § 9 odst. 1 písm. b) téhož zákona, „[p]rávnická nebo podnikající fyzická
osoba se dopustí správního deliktu tím, že
prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která
nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle § 3 odst. 1“.
[31] Podle § 9 odst. 10 písm. b) citovaného zákona, „[z]a správní delikt se uloží poku-
29
ta do 5 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), c) nebo d) nebo odstavce 4 písm. d) nebo g)“.
[32] Podle § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky
o jakosti a evidenci pohonných hmot
„[p]ožadovaná jakost je splněna, odpovídá-li
motorová nafta ČSN EN 590 a splňuje ukazatele jakosti stanovené v příloze č. 2 k této
vyhlášce“. V bodu 10 této přílohy je minimální hodnota bodu vzplanutí motorové nafty
stanovena na 55 °C. (...)
[37] Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách zakotvuje objektivní odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob za správní delikt (odpovědnost za
protiprávní jednání bez podmínky zavinění).
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 9. 2. 2011, čj. 1 As 112/2010-52,
„[j]e tomu tak z praktických důvodů. Zjišťování a dokazování zavinění v situacích, kdy
porušení povinností je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, tak jak to ostatně
zmiňuje i sama stěžovatelka, by totiž bylo
velmi obtížné a zdlouhavé. Ve snaze zjednodušit postavení příslušných správních orgánů při ukládání sankcí podnikatelským subjektům je proto právní úprava správních
deliktů podle zákona o pohonných hmotách
založena na objektivní odpovědnosti (nebo
také ,odpovědnosti za výsledek‘) na rozdíl
např. od odpovědnosti podle trestního zákona. [...] Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby tedy
není zavinění. K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem nebo
uložených na jejich základě. [...] I když je odpovědnost právnických osob za správní delikty odpovědností objektivní, neznamená
to, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty objektivní stránka deliktu spočívající v konání
(zde prodej nebo výdej pohonné hmoty, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty
podle § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách), je třeba k uznání odpovědnosti za
správní delikt takové jednání prokázat. K tomuto závěru dospěl zdejší soud též v rozsud-
30
ku ze dne 22. 3. 2007, čj. 4 As 28/2006 65,
č. 1658/2008 Sb. NSS.“
[38] Jak již bylo uvedeno výše, všechny
testované vzorky nafty odebrané u stěžovatele nevyhovovaly v parametru bodu vzplanutí
normě stanovené v příloze č. 2 vyhlášky o jakosti a evidenci pohonných hmot. Není tudíž
pochyb o tom, že se stěžovatel dopustil správního deliktu uvedeného v § 9 odst. 1 písm. b)
zákona o pohonných hmotách, neboť nafta
jím prodávaná nesplňovala požadavek na jakost stanovený zvláštním právním předpisem.
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje svou odpovědnost za uvedený
správní delikt tím, že prokázal vynaložení
veškerého úsilí, které po něm lze po právu
požadovat, aby předešel prodeji nekvalitních
pohonných hmot. Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel poukazuje na nedostatek
svého zavinění a dovolává se aplikace § 10
odst. 1 zákona o pohonných hmotách, podle
kterého „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila“.
Toto ustanovení zákona o pohonných hmotách obsahuje obecný liberační důvod, možnost jeho uplatnění však výslovně dává pouze
právnické osobě, nikoli též podnikající fyzické osobě, kterou je stěžovatel. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tím, zda je
vůbec možné toto ustanovení zákona o pohonných hmotách aplikovat též v případě
podnikající fyzické osoby. Dospěl přitom
k závěru, že takováto aplikace citovaného
ustanovení zákona o pohonných hmotách je
možná za použití analogie ve prospěch pachatele správního deliktu, která je přípustná.
Poukázat lze této v této souvislosti např. na
rozsudek ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77,
č. 1684/2008 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[v] současné doktríně sice
existují i názory odmítající použití analogie
v případě norem správního práva trestního
v otázce posuzování viny a trestu (srovnej
Průcha, P. Správní právo. Obecná část. Brno :
Doplněk, 2007, s. 115), nicméně většina autorů se na přípustnosti takového použití
analogie (za předpokladu, že jde o analogii
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
ve prospěch pachatele) shodne (viz Eliáš, K.
Obdoba poznámky k analogii v právu. Právník, 2003, č. 2, s. 97 a násl.; Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. Praha :
C. H. BECK, 2006, s. 411–414; Sládeček, V.
Obecné správní právo. Praha : ASPI, 2004,
s. 129–131, 149–153). Toto stanovisko potvrzuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. [nález
Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn.
III. ÚS 611/01, č. 75/2002 Sb. ÚS a nález ze
dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05,
č. 110/2007 Sb. ÚS]; obdobně viz [rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 24. 6. 2003, čj. 2 A
1018/2002–OL–29, č. 54/2004 Sb. NSS a rozsudek ze dne 19. 2. 2004, čj. 2 As 69/2003-50,
č. 216/2004 Sb. NSS]).“ Opačný závěr, dle kterého by se na stěžovatele § 10 odst. 1 písm. a)
zákona o pohonných hmotách nevztahoval,
neboť není právnickou osobou, postrádá
smysl, neboť zde není žádný důvod, pro který
by bylo třeba umožnit zproštění odpovědnosti za správní delikty dle zákona o pohonných hmotách pouze právnickým osobám
a nikoli též podnikajícím fyzickým osobám.
Umožnit zproštění odpovědnosti za správní
delikt též podnikajícím fyzickým osobám je
třeba také proto, že pro ně bývá případný postih často citelnější, neboť velikost jejich podniku (a tím i získané příjmy a zisky z podnikání) bývá menší, či dokonce řádově menší,
než u právnických osob, navíc fyzické osobypodnikatelé za závazky vzniklé v rámci podnikání odpovídají celým svým jměním, na
rozdíl od společníků (kapitálových) obchodních společností. Vyloučení fyzických osob
z možnosti využít liberační důvod dle § 10
odst. 1 zákona o pohonných hmotách by navíc bylo v rozporu s ústavní zásadou rovnosti
vyjádřenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
[40] Stěžovatel v předcházejícím řízení
tvrdil, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm
bylo možné požadovat ve smyslu § 10 odst. 1
zákona o pohonných hmotách, neboť pohonné hmoty odebírá výlučně od státem ovládaného výrobce ČEPRO, u něhož by měla být
státem zaručená průběžně kontrolovaná ja-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
kost vyráběných pohonných hmot, které odebírá prostřednictvím jediného distributora
POLARI Písek, který používá k přepravě odděleně cisterny pro naftu a benzín, dodržuje
technologickou a provozní kázeň. K tomu je
třeba uvést, že se jedná o tvrzení stěžovatele,
která nebyla v řízení doložena (stěžovatel
v řízení před správním orgánem předložil toliko nákladní list, podle něhož dodala společnost ČEPRO dne 16. 4. 2013 celkem 5 003 l
motorové nafty a stáčecí lístek, podle něhož
společnost POLARI Písek stočila téhož dne
v provozovně stěžovatele 5 011 l této nafty;
z takovýchto podkladů ovšem nelze zjistit,
zda v době stáčení takto dodané nafty byla
v zásobníku v provozovně stěžovatele další
nafta, v jakém množství a od jakého dodavatele tato pocházela, ani dodržování technologických postupů společností POLARI Písek či
stěžovatelem; z dodacího listu lze navíc zjistit,
že předmětná dodávka nafty byla u společnosti ČEPRO pouze uskladněna a byla ve vlastnictví společnosti Eni Česká republika s. r. o.).
[41] I kdyby tomu tak ovšem bylo, nepředstavovalo by to vynaložení veškerého
úsilí, a tím naplnění liberačního důvodu ve
smyslu naposledy uvedeného ustanovení zákona o pohonných hmotách. Prodeji nafty
nesplňující požadavek na jakost totiž bylo
možné zabránit např. její kontrolou před uvedením do prodeje, jak na to poukázaly správní orgány i krajský soud. Neprovádění těchto
kontrol stěžovatel zdůvodnil s tím spojenými
finančními náklady, které se odrazí v ceně
prodávaných pohonných hmot a negativně
ovlivní jeho konkurenceschopnost, popř. zvýší cenu prodávaných pohonných hmot pro
spotřebitele. Nejvyšší správní soud ovšem
musí konstatovat, že náklady spojené s prováděním kontrol pohonných hmot nemohou
samy o sobě způsobit, že by provádění kontrol nebylo možné podřadit pod veškeré úsilí,
které lze po stěžovateli po právu požadovat,
aby předešel prodeji nekvalitních pohonných hmot. Námitka stěžovatele, že prokázal
veškeré úsilí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách, které po něm bylo
možné požadovat, tedy není důvodná, stejně
jako námitky, v nichž se stěžovatel dovolává
31
principu přiměřenosti a tvrdí, že aplikace
práva použitá krajským soudem ohledně dopadu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách na posuzovanou věc neodpovídá čl. 4
odst. 1 Listiny ani požadavku na šetrnost zásahu do základních práv stěžovatele, neboť
na stěžovatele nakládá povinnosti, které je
pro kteréhokoli prodejce s obdobnou velikostí podniku, jako má stěžovatel, nemožné
splnit. V souvislosti s poukazem stěžovatele
na čl. 4 odst. 1 Listiny Nejvyšší správní soud
uvádí, že případné liberační důvody musí
prokazovat obviněný ze správního deliktu,
nikoli správní orgán, který pouze posuzuje jejich důvodnost.
[42] Na tomto závěru nemění nic ani argumentace stěžovatele, že žádný obecně závazný právní předpis zajišťování provádění
kontrolních odběrů a vzorků prodejcům pohonných hmot jako zákonnou povinnost neukládá. Zákon však prodejcům ukládá povinnost
prodávat pouze pohonné hmoty splňující
kvalitativní požadavky stanovené v prováděcím předpisu. Pokud se stěžovatel domáhá
aplikace § 10 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách, musel by prokázat, že ani přes veškeré úsilí, které bylo možné po něm požadovat k tomu, aby zabránil porušení povinnosti,
se porušení povinnosti nepodařilo zabránit.
Z výše uvedeného vyplývá, že se tak v posuzované věci nestalo. Stěžovatel pouze uvádí,
že se spolehl na své dodavatele, že mu dodají
pohonné hmoty vyhovující zákonným požadavkům. Takové spolehnutí ovšem nemůže
být „veškerým úsilím“, které po stěžovateli
lze požadovat.
[43] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani námitce stěžovatele, že krajský soud, stejně jako správní orgány obou stupňů, vyložil
§ 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách
v rozporu s článkem 26 Listiny. Právo stěžovatele na podnikání zakotvené v uvedeném
článku Listiny totiž nebylo v posuzované věci
aplikací práva ze strany správních orgánů
a krajského soudu jakkoliv dotčeno či omezeno. Tyto orgány dospěly k závěru, že stěžovatel se dopustil správního deliktu uvedeného
v § 9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách,
přičemž není dán liberační důvod ve smyslu
32
§ 10 odst. 1 téhož zákona. S tímto závěrem se
ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. (...)
[46] Nejvyšší správní soud neshledává ani
nerozumným to, že zákon stanoví objektivní
odpovědnost provozovatelů čerpacích stanic
za dodržení těchto parametrů pohonných
hmot. Je sice pravda, že provozovatelé čerpacích stanic zpravidla nejsou výrobci pohonných hmot, to však neznamená, že by kvalitu
pohonných hmot nemohli ovlivnit. Právě oni
totiž mohou a musí udržovat svá technická
zařízení v bezvadném stavu, vybírat si pouze
dodavatele pohonných hmot, kteří
jsou
schopni dodávat tato paliva v kvalitě vyžadované právními předpisy a ověřovat a kontrolovat, zda jimi prodávané pohonné hmoty
těmto kritériím vyhovují. Provozovatelé čerpacích stanic pak nesou i riziko spojené s případným porušením povinností ze strany jejich dodavatelů. Ošetření tohoto rizika je věcí
smluvních vztahů mezi provozovateli čerpacích stanic a jejich dodavateli. Prostředky,
kterými provozovatelé čerpacích stanic zajistí, aby jimi prodávané pohonné hmoty vyhovovaly předpisům, je ponechán na jejich úvaze. Pokud se však chtějí liberovat v případě
zjištění, že jimi nabízené pohonné hmoty
jsou závadné, musí prokázat, že provedli veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění tomuto protiprávnímu stavu, a nepostačí jejich poukaz na to, že tato technicky
možná opatření po nich nebylo možno spravedlivě požadovat, protože by to nebylo ekonomické. Na tomto místě soud konstatuje, že
pravidelné kontroly jakosti pohonných hmot
by za takové opatření bylo možno patrně považovat. Žádná taková opatření však stěžovatel neprokázal.
[47] Ke stěžovatelem vyjádřené pochybnosti, zda samotná dikce části zákona o pohonných hmotách, zejména v neurčitosti
možností prokazování liberačních důvodů
podle § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách ve spojení s § 3 a § 9 téhož zákona není
v rozporu s Ústavou a Listinou, Nejvyšší
správní soud uvádí, že liberační důvody je
nutno z povahy věci stanovit obecně, neboť
je není možné všechny předem přesně vymezit. Naopak, jak bylo již výše předesláno, je
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
Karel F. proti České obchodní inspekci o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce. le Archivu bezpečnostních složek, který je
správním úřadem; tato jeho pravomoc veřejnoprávního charakteru však není pro povahu jeho
funkce určující (srov. bod 59 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 66/2010-119),
naopak v jeho činnosti převažují prosté manažerské prvky nijak nesouvisející se správou
veřejných věcí ve smyslu shora popsaném.