Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 21 Co 157/2025-302, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. A. N., a nezletilých 2. A. N., 3. M. N. a 4. B. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je otcem nezletilých vedlejších účastnic. Z minulého manželství má ještě dva nezletilé syny. Stěžovatel se domáhal úpravy poměrů nezletilých tak, aby nezletilé byly svěřeny do výlučné péče matky (první vedlejší účastnice) a jemu byla stanovena vyživovací povinnost k nezletilým. Uvedl, že rodiče jsou manželé, avšak jejich vztah se rozpadl a v současné době již nežijí ve společné domácnosti.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2025 č. j. 50 Nc 6029/2025-219 byly nezletilé svěřeny do péče matky (výrok I), stěžovatel je povinen platit na výživu druhé vedlejší účastnice částku 17 000 Kč, třetí vedlejší účastnice částku 17 000 Kč a čtvrté vedlejší účastnice částku 14 000 Kč (výrok II) k rukám matky, a dále byl stěžovateli vypočten nedoplatek na výživném v celkové částce 135 015 Kč (výrok III).
4. Stěžovatel se s rozsudkem obvodního soudu ztotožnil. Matka proti výroku II a III tohoto rozsudku podala odvolání.
5. Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu změněn, a to tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu druhé vedlejší účastnice částku 23 000 Kč měsíčně od 15. 9. 2024 do 31. 8. 2025 a od 1. 9. 2025 částku 30 000 Kč, třetí vedlejší účastnice částku 23 000 Kč měsíčně od 15. 9. 2024 do 31. 8. 2025 a od 1. 9. 2025 částku 30 000 Kč a čtvrté vedlejší účastnice částku 18 000 Kč měsíčně od 15. 9. 2024 k rukám matky (výrok I), a dále byl stěžovateli vypočten nedoplatek na výživném v celkové částce 195 957 Kč (výrok II), který je povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2025.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost.
7. Stěžovatel má za to, že k porušení uvedených práv došlo v důsledku nepředvídatelného, metodicky vadného a nedostatečně odůvodněného postupu městského soudu, který při stanovení výše vyživovací povinnosti vybočil z mezí ústavně konformního soudního uvážení. Stěžovatel má sice nadstandardně vysoké příjmy, ale přesto považuje výživné za excesivně vysoké, neproporcionální a nezohledňující jeho péči o nezletilé.
8. Ústavní stížnost směřuje proti způsobu, jakým městský soud dospěl k určení vyživovací povinnosti, a proti procesním a metodickým pochybením, která měla za následek nepřiměřený zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces a v důsledku i do práva na ochranu rodinného života a práva rodiče pečovat o své děti a podílet se na jejich výchově.
9. Rozhodnutí je podle stěžovatele nepředvídatelné a překvapivé, neboť nemohl očekávat tak razantní změnu výše výživného v odvolacím řízení a nemohl se k ní vyjádřit.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud neshledává vadu překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť na základě odvolání matky požadující zvýšení výživného bylo stěžovateli zřejmé, co bude předmětem posuzování před odvolacím soudem a stěžovatel se ostatně k odvolání matky vyjádřil (srov. bod 6 napadeného rozsudku).
12. Stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp.zn.
I. ÚS 4057/18
se týkal odlišné procesní situace. V daném případě odvolací soud nezdůvodnil, od čeho odvíjí konkrétní výši výživného, kterou stěžovateli pro každé z nezletilých dětí a navíc na věc po "skutkové či právní stránce nahlížel zásadně odlišně od rozhodnutí soudu nalézacího".
13. V nyní posuzované věci městský soud v odůvodnění uvádí, že shodně s obvodním soudem vycházel ze stejné částky, dokonce i stejné míry participace stěžovatele na péči, nicméně neztotožnil se pouze se zkrácením výživného obvodním soudem. Tuto úvahu následně odůvodnil tím, že stěžovatel, který na péči o nezletilé participuje, zajišťuje v rámci této péče pouze běžné výdaje a u nezletilých je třeba zohlednit řadu dalších faktorů dlouhodobého či nepravidelného charakteru. Do úvah pak zahrnul i tvorbu úspor.
14. Argumentu stěžovatele, že městský soud postupoval nepředvídatelně, resp. že nedostatečně odůvodnil svůj postup, tak Ústavní soud nemůže přisvědčit. Městský soud doplnil dokazování o aktuální příjmy a výdaje rodičů a o rozdělení péče o nezletilé, ve zbytku vycházel ze zjištění obvodního soudu a dostatečně zdůvodnil svou úvahu ohledně míry krácení výživného, ve které se s obvodním soudem rozcházel.
15. Městský soud stejně tak nevychází při určení výživného jen a pouze z mechanického zohledňování výše stěžovatelových příjmů, ale primárně z potřeb nezletilých. Nedošlo ani k určení výživného v excesivní výši, jako tomu bylo ve stěžovatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015
sp. zn. IV. ÚS 650/15
. Ústavní soud v něm zdůraznil, že by obecné soudy při stanovování výše výživného v případech vysokopříjmových rodičů neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. To, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat. K tomu však v nyní posuzované věci nedochází.
16. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by městský soud rezignoval na konkrétní posouzení odůvodněných potřeb nezletilých dětí, když v odůvodnění uvádí, že je třeba zohlednit změnu poměrů na straně nezletilých, neboť s přestupem na první stupeň základní školy jsou objektivně spojeny vyšší náklady než s docházkou do předškolního zařízení. Uvádí také příklady těchto nákladů. Městský soud též zohlednil možnost tvorby úspor nezletilých z vyměřeného výživného a nechává na úvaze obou rodičů, v jakém rozsahu a o jaké spoření se bude jednat, když nic nenasvědčuje tomu, že z výživného úspory tvořeny nebudou. V žádné z úvah neshledává Ústavní soud jakýkoli exces či projev svévole, který by mu umožnil zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu