Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Wolfana, zastoupeného JUDr. Ivetou Sokolovou, advokátkou, sídlem Ke Kostelu 56, Vrbice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. 1 As 256/2024-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 8 A 134/2023-51, jakož i proti jinému zásahu Nejvyššího správního soudu spočívajícímu v nepřipuštění zastoupení pověřeným zaměstnancem stěžovatele, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník řízení uznal stěžovatele vinným za spáchání přestupků podle zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, jichž se dopustil tím, že jako provozovatel pohřebních služeb nepoužil k ukládání lidských pozůstatků rakev, za což mu uložil napomenutí. Žalobu proti správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl.
2. Nejvyšší správní soud rovněž napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), jelikož trpěla vadami návrhu, pro něž nejde v řízení pokračovat. Stěžovatel, jenž se nechal v řízení před Nejvyšším správním soudem zastupovat svým zaměstnancem, sice předložil pověření zaměstnance k zastupování a doklady osvědčující jeho vysokoškolské právnické vzdělání, nicméně ani k výzvě nedoložil, že tato osoba splňuje požadavky stanovené v § 105 odst. 2 s. ř. s., tj. je zaměstnancem. Předložená dohoda o provedení práce byla účelová (jejím obsahem je v podstatě to, co je běžně náplní tzv. mandátní smlouvy o právním zastoupení), slouží k obcházení zákonných povinností, a proto ji soud neakceptoval.
3. Stěžovatel s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V postupu Nejvyššího správního soudu, který nepřipustil jeho zastoupení prostřednictvím zaměstnance, shledává rovněž tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava").
4. Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh předchozího řízení, včetně řízení před správními orgány. Vymezuje se vůči závěrům Nejvyššího správního soudu, že se zvolením zástupce z řad zaměstnanců, JUDr. P. Rambouska, dopustil obcházení zákona. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že pracovněprávní vztah k jeho právnímu zástupci je dlouhodobý, což dokládá fakt, že jej tento zaměstnanec zastupoval již v řízení před správními orgány a městským soudem. Odkazuje rovněž na předchozí dohodu o provedení práce z prosince 2023.
8. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, což znamená, že není jeho povinností perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy se Ústavní soud cítí být oprávněn pouze tehdy, jestliže by jeho použití správními soudy v daném konkrétním případě ve svém důsledku vedlo k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.
9. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Z tohoto pravidla zákonná úprava připouští výjimku, jež se uplatní tehdy, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
10. Nejvyšší správní soud stěžovateli v napadeném usnesení vysvětlil, proč v jeho věci uplatnění této výjimky z obecného požadavku advokátního přímusu nepřipustil. Dospěl k závěru o obcházení zákona a obecné povinnosti právního zastoupení advokátem, neboť v případě stěžovatele šlo o ad hoc zastoupení, založené dohodou o provedení práce uzavřenou krátce před podáním kasační stížnosti, jejíž náplní bylo právě jen zastoupení v řízení o této kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 7). Na nepřípustnost ad hoc zastoupení, založeného dohodou o provedení práce týkající se toliko řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud stěžovatele řádně upozornil (srov. tamtéž). Stěžovatel měl tedy nadále možnost vytýkanou vadu odstranit, tj. měl možnost nechat se v řízení zastupovat advokátem, což však neučinil. Na závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního.
Odůvodnění napadeného usnesení dostojí požadavkům, které Ústavní soud standardně klade na soudní rozhodnutí, a tedy v něm nelze spatřovat vytýkaný nedostatek nepřezkoumatelnosti. Ve stěžovatelově případě šlo o nepřípustné účelové jednorázové zastoupení, resp. "zaměstnání ad hoc" obcházející výslovný požadavek zákona. Na tom nic nemění ani skutečnost, že JUDr. Rambousek stěžovatele na základě dohody o provedení práce zastupoval již dříve, mj. též v řízení před městským soudem.
11. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.
12. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel tím, že nesplnil povinnost řádného zastoupení v řízení o jím podané kasační stížnosti, účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o bezvadné kasační stížnosti, je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebyla podána. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudku městského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. V části směřující proti tzv. jinému zásahu Nejvyššího správního soudu spočívajícímu v nepřipuštění zastoupení pověřeným zaměstnancem stěžovatele ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu