Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025 č. j. 31 Cdo 1434/2025-317, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 70 Co 292/2023-234 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2023 č. j.
43 C 9/2023-198 s tím, že rozsudek Nejvyššího soudu napadá v celém rozsahu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel napadá jenom "v rozsahu zamítnutí žaloby v meritu věci", co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil žalované - vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 7 500 Kč (výrok I) a zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 152 500 Kč s úrokem z prodlení (výrok II). Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2019 (dále také jen "posuzované řízení"), v němž vystupoval jako poškozený. Obvodní soud konstatoval, že ve vztahu ke stěžovateli trvalo řízení od 14. 5. 2019, kdy stěžovatel v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody. S ohledem na to, že posuzované řízení nebylo dosud skončené, posuzoval obvodní soud délku řízení k okamžiku vyhlášení svého rozsudku, tj. do 28. 7. 2023, kdy již trvalo 4 roky a 2 měsíce. Podle obvodního soudu došlo v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku vznikla stěžovateli nemajetková újma. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel obvodní soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen "stanovisko"). S ohledem na délku řízení v daném případě stanovil obvodní soud zadostiučinění za řízení dlouhé 4 roky a 2 měsíce v rozsahu 47 500 Kč, přičemž neshledal další důvody pro modifikaci takto přiznaného zadostiučinění. Řízení hodnotil jako mírně složitější po skutkové stránce z důvodu vypracování dvou znaleckých posudků, po stránce hmotněprávní a procesní jako standardně složité. Význam řízení pro stěžovatele považoval za standardní. Podíl stěžovatele na délce řízení neshledal, stejně jako neshledal existenci průtahů v posuzovaném řízení, byť nepovažoval postup soudů v trestním řízení za koncentrovaný, neboť došlo k opakovanému rušení vydaných rozhodnutí. Obvodní soud proto nad rámec již vedlejší účastnicí vyplaceného odškodnění ve výši 40 000 Kč stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši 7 500 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 4 447 Kč změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 4 447 Kč, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, za počátek řízení ve vztahu ke stěžovateli také považoval okamžik, kdy stěžovatel v trestním řízení uplatnil svůj nárok na náhradu škody (14.
5. 2019), neboť samotným podáním trestního oznámení stěžovatel nárok neuplatnil. Posuzované řízení ve vztahu ke stěžovateli nebylo ani v době rozhodování městského soudu skončeno. K datu rozhodnutí městského soudu řízení již trvalo 4 roky, 5 měsíců a 17 dní. Za celou dobu řízení činila základní částka 51 947 Kč. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že závěry přijaté ve stanovisku jsou již s ohledem na současnou ekonomickou situaci v České republice překonány. Městský soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu, který neshledal žádný z důvodů pro modifikaci základní částky stěžovateli přiznaného zadostiučinění.
Z hlediska skutkového šlo o řízení složité, neboť byli přibráni k podání posudku dva znalci. Dále městský soud ve věci shledal složitost procesní, která byla dána tím, že ve věci rozhodovaly všechny tři stupně soustavy obecných soudů a v daném případě bylo vedeno řízení i před Ústavním soudem. Rozhodování v celkem čtyřech stupních se na délce posuzovaného řízení muselo výrazně projevit. Městský soud proto přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 20 %. Na druhou stranu v posuzovaném řízení došlo k opakovanému zrušení vydaných rozhodnutí, což podle městského soudu svědčí o nekoncentrovaném postupu trestních soudů.
Městský soud proto přistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 %, byť v posuzovaném řízení neshledal existenci průtahů v důsledku nečinnosti. Po takto provedené modifikaci zůstala k odškodnění částka 51 947 Kč.
4. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Ani Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že závěry přijaté ve stanovisku jsou již s ohledem na současnou ekonomickou situaci v České republice překonány. Část odůvodnění rozsudku městského soudu, v níž městský soud vysvětlil, proč vycházel ze základní částky ročního odškodnění ve výši 15 000 Kč, je podle Nejvyššího soudu přezkoumatelná. Ostatně nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného odškodnění přípustnost dovolání založit nemůže, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud shledal přípustným (nikoli důvodným) ve vztahu k otázce, zda soud při posuzování nepřiměřené délky trestního řízení má zohlednit i dobu od podání trestního oznámení ze strany poškozeného do doby, kdy poškozený po zahájení trestního stíhání uplatní právo na náhradu škody. Dospěl k závěru, že nikoli; zatímco právo poškozeného na účinné vyšetřování nutno naplňovat s ohledem na jeho účel a funkci již od podání trestního oznámení, požadavek na náhradu újmy způsobené trestným činem, resp. nepřiměřeně dlouhou dobu spojenou s posuzováním takového požadavku nutno počítat až právě od uplatnění požadavku na náhradu újmy.
5. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) nerespektovaly závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23 (vydaného ve stěžovatelově věci) a v nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 , týkajících se tzv. soudního ping-pongu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci, nemůže být vykládána v jeho neprospěch jako poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena právě mj. opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy; to je naopak nutno v konkrétní věci přičíst k tíži trestním soudům. Naznačeným nerespektováním závazné nálezové judikatury Ústavního soudu je podle stěžovatele porušován princip předvídatelnosti rozhodnutí. Obecné soudy rovněž nesprávně posoudily otázku celkové délky řízení a nezohlednily, že to byl právě stěžovatel, kdo byl iniciátorem trestního stíhání, když dne 17. 1. 2019 podal trestní oznámení. Stěžovatel tvrdí, že pokud poškozený podá trestní oznámení, pak se stává účastníkem, a tedy i poškozeným v rámci trestního řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na námitkách, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Soudy se s nimi náležitě vypořádaly, ovšem stěžovatel na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v rámci své argumentace před Ústavním soudem dostatečně nereaguje. Právě uvedené se týká zejména ústřední argumentace uvedené v ústavní stížnosti, tedy tvrzení, že obecné soudy v rozporu se stěžovatelem odkazovanou nálezovou judikaturou nezohledňují, že v posuzovaném řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. docházelo k nežádoucímu ping-pongu mezi jednotlivými soudy v rámci soudní soustavy.
To je podle stěžovatele jev nežádoucí, který v rámci posuzování přiměřenosti výše zadostiučinění nelze klást stěžovateli k tíži a naopak je nutno takové okolnosti jednoznačně přisoudit k tíži samotným soudům. Argumentace vedená ze strany stěžovatele však není správná, neboť ve svém důsledku směšuje dvě východiska, ze kterých soudy v napadených rozhodnutích vycházely. Obecné soudy sice skutečně posuzované řízení hodnotí jako složité, neboť o uplatňovaném nároku rozhodovaly tři soudní instance soudů obecných a následně i Ústavní soud. Tuto okolnost nelze směšovat s tím, že soudy při hodnocení stěžovatelova nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyly jednotné a jak sám stěžovatel správně upozorňuje, docházelo k nežádoucímu, opakovanému posuzování téže otázky ze strany instančně vyšších soudů.
Tato negativní okolnost však byla v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. zohledněna v tom, že stěžovateli přiznané zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení bylo navýšeno. Je tedy nutno rozlišovat mezi tím, že stěžovatelův nárok na náhradu újmy způsobené mu trestnou činností byl soudy posuzován v několika instancích, a tím, že tyto instance nebyly při posuzování stěžovatelova nároku dostatečně jednotné, což vedlo k nežádoucímu - stěžovatelem zmiňovanému - soudnímu ping-pongu, na který poukazuje i jím odkazovaná nálezová judikatura.
Tu obecné soudy ve věci stěžovatele zjevně zohlednily.
9. Řečeno ještě jinak, úvaha obecných soudů je taková, že samotná skutečnost, že se určitou věcí (sporem) zabývají vzhledem k podaným opravným prostředkům - jednou - všechny soudní instance, nemůže být z pohledu kritérií odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. hodnocena jako nežádoucí. Na tomto závěru neshledává Ústavní soud nic neústavního. Nežádoucím jevem se totiž stává až situace, pokud se obecné soudy na hodnocení určité právní otázky - nadto opakovaně, jako se to stalo právě v trestním řízení týkajícím se stěžovatele jako poškozeného - neshodnou. Rozlišování mezi tím, zda je spor posuzován více soudními instancemi, a tím, zda dochází k nežádoucímu soudnímu ping-pongu, ostatně nezpochybnil nález sp. zn. IV. ÚS 1551/23
vydaný ve věci stěžovatele.
10. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vysvětlil, proč nelze směšovat stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování, jehož naplnění je nutno hodnotit již od podání trestního oznámení, a právo na posouzení přiměřenosti délky řízení, v němž obecné soudy rozhodovaly o stěžovatelem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestnou činností. Jak Nejvyšší soud ve svém rozsudku vysvětlil, obě tato práva náležející stěžovateli se jednoduše nepřekrývají, a proto se musí posuzovat odděleně. Odtud pak plyne i závěr Nejvyššího soudu, že přiměřenost délky řízení o stěžovatelově nároku na náhradu nemajetkové újmy se posuzuje až od okamžiku, kdy stěžovatel v trestním řízení náhradu jemu způsobené újmy uplatnil, a nikoliv již od okamžiku, kdy podal trestní oznámení, stal se účastníkem trestního řízení a začalo mu svědčit mimo jiné i právo na účinné vyšetřování.
Stěžovatel tuto Nejvyšším soudem naznačenou dichotomii ve skutečnosti žádnou přesvědčivou argumentací nezpochybňuje, toliko ve svém důsledku poukazuje na to, že jako poškozený se stal účastníkem trestního řízení podáním trestního oznámení. Tuto jednoduchou úvahu samu o sobě však Nejvyšší soud ve svém nyní napadeném rozhodnutí nezpochybňuje; toliko upozorňuje, že samotné účastenství poškozeného na trestním řízení nelze směšovat s okamžikem, kdy poškozený reálně v rámci trestního řízení uplatní nárok na náhradu jemu trestnou činností způsobené újmy.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu