Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti obchodní společnosti AKOFIS, s. r. o., sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 23 Co 343/2023-587, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala pojistného plnění z pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo krytí škody vzniklých při výkonu advokacie, a ve kterém se řešila také závaznost nálezu rozhodce před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Městský soud v Praze jeho rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. Stěžovatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej kvazimeritorně posoudil a odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. 9. 2025 č. j. 25 Cdo 2786/2024-632.
3. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zachování lhůty k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které rovněž připojuje k ústavní stížnosti. Toto rozhodnutí však v petitu ústavní stížnosti nenapadá, ani se vůči němu argumentačně v ústavní stížnosti nevymezuje. Speciální plná moc pro řízení před Ústavním soudem je udělena pouze pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu. Z uvedené je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozsudku městského soudu.
4. Ústavní soud proto stěžovatelce zaslal dne 29. 1. 2026 výzvu, ve které stěžovatelku žádal o upřesnění, zda skutečně ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí městského soudu, přičemž stěžovatelku výslovně upozornil na subsidiaritu ústavní stížnosti a na to, že je vázán petitem podaného návrhu. Stěžovatelka však v určené lhůtě na výzvu nezareagovala.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, resp. meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V nyní posuzované věci stěžovatelka všechny své procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpala. Jak nicméně vyplynulo z podané ústavní stížnosti a z obsahu plné moci k řízení před Ústavním soudem, usnesení Nejvyššího soudu (tzn. rozhodnutí o posledním prostředku, který měla ve své procesní dispozici) stěžovatelka nenapadla. Stejně tak nijak nereagovala na výzvu Ústavního soudu upozorňující na subsidiaritu přezkumu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem podaného návrhu, musel podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Subsidiarita ústavní stížnosti totiž neznamená pouze povinnost všechny procesní prostředky vyčerpat, ale také následně rozhodnutí o nich napadnout ústavní stížností a tedy i tvrdit, že jimi byla ústavně zaručená práva porušena (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2021
sp. zn. III. ÚS 2589/21
, zejména body 6 až 9).
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Michal Bartoň v. r.
soudce zpravodaj