USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: AKOFIS, s. r.
o., IČO 27160599, se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti žalované: Generali
Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1,
zastoupená Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2,
o 2 608 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 15 C 322/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 3. 2024, č. j. 23 Co 343/2023-587, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a
vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované pojištěna pro
případ odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem podnikatelské činnosti a
požadovala pojistné plnění z důvodu pochybení při výkonu advokacie pro
společnost cityTECH, s. r. o., (dále jen „poškozená“) ve věci vymáhání
směnečného plnění vůči M. M. Směnka splatná dne 31. 12. 2007 nebyla žalobkyní
(jí pověřenou společnicí – advokátkou Mgr. Lucií Benešovou) do 31. 12. 2010
uplatněna, došlo tedy k promlčení nároku. Poškozená uplatnila dne 1. 7. 2014
nárok na náhradu škody a nálezem rozhodce Mgr. Bc. Rudolfa Titze ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. RT 015/2014, byla žalobkyni uložena povinnost uhradit jí částku 2
600 000 Kč s příslušenstvím, kterou dne 2. 12. 2016 zaplatila Mgr. Lucie
Benešová. Soud posoudil majetkovou situaci dlužníka M. M. a dospěl k závěru, že
již v době uplatnitelnosti směnky i v následujících letech byl dlouhodobě v tak
špatné finanční situaci, že nebyl schopen ani částečně uhradit předmětnou
pohledávku. Byla proti němu vedena řada exekučních řízení (některá z nich byla
zahájena již v roce 2009), v nichž nebylo ničeho vymoženo. Z provedeného
dokazování tak vyplynulo, že dlužník nedisponoval exekučně postižitelným
majetkem, a proto by ani při včasném uplatnění směnky nebyla pohledávka
dobytná. Soud proto uzavřel, že žalobkyně sice porušila své povinnosti při
výkonu advokacie tím, že neuplatnila směnku včas, avšak mezi tímto pochybením a
tvrzenou škodou není vztah příčinné souvislosti, neboť poškozená by ani na
základě včas uplatněné směnky neobdržela plnění. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 23 Co 343/2023-587, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé a v nákladovém výroku vůči státu, změnil jej v nákladovém
výroku mezi účastnicemi ohledně výše náhrady a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil
dokazování a ztotožnil se s jeho právními závěry. K námitce žalobkyně, že soud
měl vycházet z rozhodčího nálezu, uvedl, že nález není závazný vůči žalované,
která nebyla účastníkem rozhodčího řízení; soud proto posuzuje otázku
odpovědnosti žalobkyně sám. Bylo prokázáno, že směnka na 2 600 000 Kč byla
původně vystavena na řad společnosti Acquire CZ, s. r. o., a v jiném řízení
proti A. T. byl v roce 2009 vydán směnečný platební rozkaz. Pokud by advokátka
Mgr. Lucie Benešová včas (do konce roku 2010) podala návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu proti M. M., pravděpodobně by poškozená disponovala
exekučním titulem v roce 2011. Ze sdělení exekutorů však vyplynulo, že M. M. byl v této době již dlouhodobě nemajetný, probíhalo proti němu již od roku 2009
několik neúspěšných exekucí a ani později nebylo vymoženo ničeho. I kdyby tedy
poškozená měla na základě směnky vykonatelný titul, exekuce by nebyla úspěšná. Argumenty žalobkyně o existenci majetku M. M. či jeho manželky soud odmítl jako
nepodložené; pokud by majetek existoval, byl by exekutory dohledán.
I podle
odvolacího soudu tedy pochybení Mgr. Benešové není příčinou tvrzené škody. Tvrzení žalobkyně o pasivitě advokátky a neuplatnění odporovatelnosti převodů
majetku byla shledána právně irelevantní, neboť advokátka neměla od klienta
pokyn činit takové úkony. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešené
právní otázky mají být posouzeny jinak. Dovolatelka vymezuje následující
otázky: 1) V rámci pojištění profesní či jiné odpovědnosti za škodu soud
rozhodující o plnění povinnosti pojistitele podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o
pojistné smlouvě), v posledním účinném znění (dále jen „ZPS“), směrem k
pojištěnému, musí vycházet podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z dříve vydaného
vykonatelného rozhodnutí jiného orgánu (soudu či rozhodce), jímž bylo
rozhodnuto o náhradě škody a o odpovědnosti za tuto škodu ze strany pojištěného
(jako škůdce) směrem k poškozenému. To platí zejména za situace, kdy
pojistitel, o jehož povinnosti podle § 44 odst. 3 ZPS soud rozhoduje, měl
předtím možnost (a s ohledem na znění pojistných podmínek tvořících součást
příslušné pojistné smlouvy měl i povinnost), zúčastnit se jako vedlejší
účastník na straně žalované podle § 93 o. s. ř. předcházejícího řízení, v němž
byla řešena právě otázka odpovědnosti pojištěného za tuto škodu, avšak
pojistitel se tohoto řízení vlastním rozhodnutím neúčastnil, tedy rozhodnutí v
tomto předcházejícím řízení o náhradě škody mohlo být pro pojistitele závazné,
pokud by se jej býval v duchu jeho povinností pojistitele podle všeobecných
pojistných podmínek zúčastnil, avšak z vlastní vůle tak neučinil. Nejde zde o
to, že by toto dřívější rozhodnutí zavazovalo přímo jiné účastníky (zejména
pojistitele), kteří nebyli účastníky řízení předešlého o náhradě škody, ale
soud je pouze povinen vyjít ze skutkových a právních zjištění a závěrů tohoto
orgánu rozhodujícího o náhradě škody a pojmout tyto závěry a tato zjištění do
svého rozhodování o plnění pojistitele podle § 44 odst. 3 ZPS. 2) Nelze
usuzovat na nemajetnost dlužníka ani na jeho neschopnost splácet i dlouhodobě
vykonatelné a rozsahem drobné pohledávky vymáhané v exekučních řízeních, soud
nemůže takové závěry o nemajetnosti a neschopnosti splácet učinit, pokud podle
skutkových zjištění učiněných v rámci řízení existoval stav, kdy prokazatelně
existující majetek dříve vlastněný tímto dlužníkem, nebyl v době, kdy zmíněné
exekuce byly vedeny, postižen žádnými úkony soudního či jiného orgánu
pověřeného vedením těchto exekucí (tedy zejména nebyl postižen žádnými
exekučními příkazy), ani nebyl prokazatelně zpeněžen v rámci těchto exekucí. 3)
Odvolací soud vadně posoudil povinnosti advokáta vůči klientovi. Jako dovolací
důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu ke všem
otázkám dovolatelka apeluje na to, aby o dovolání rozhodoval velký senát, neboť
právní posuzování všech otázek je nezbytné sladit se základními principy
spravedlnosti běžně přijímanými v právním státě a posoudit věc jinak, než dosud
byla posuzována v tomto řízení, jakož případně i v jiných podobných řízeních.
Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá, že rozhodnutím jiného orgánu
(rozhodce) bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná)
odpovídá poškozenému za škodu. Na tomto rozhodnutí již nelze nic měnit.
Pojistitel je tedy podle § 44 ZPS povinen tuto škodu uhradit ve shodné výši, v
jaké pojištěný podle rozhodčího nálezu za tuto škodu odpovídá poškozenému.
Soudy v tomto řízení byly povinny toto zjištění jiného orgánu respektovat.
Nebyly oprávněny v tomto směru již vést žádné další dokazování, naopak byly
povinny rozhodnutí rozhodce v plném rozsahu přijmout do svého vlastního
rozhodování. Jde o předběžnou otázku zásadní pro toto soudní řízení, která již
byla v plném rozsahu jiným orgánem vyřešena a soud není oprávněn ji dále znovu
přezkoumávat. Nejde o to, aby rozhodčí nález přímo zavazoval pojistitele k
plnění, je však nutné, aby z tohoto nálezu soudy v tomto řízení plně vycházely
a aby jej plně převzaly do svých rozsudků. K tomuto postupu je soud povinen
podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 30 Cdo 1354/2006, a na
nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. Naopak se
vymezuje vůči odvolacím soudem odkazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo
738/2015, a tuto judikaturu označuje za překonanou a pro daný případ
nepřiléhavou. Ve vztahu k druhé otázce se dovolatelka vyjadřuje k jednotlivým
provedeným důkazům, namítá, že M. M. a jeho manželka v minulosti byly vlastníky
nemovitých věcí, poukazuje na příjem M. M., jehož v minulosti dosahoval, též na
skutečnost, že oba manželé byli podnikateli a že byli vlastníky motorových
vozidel. Následně se vyjadřuje k jednotlivým exekučním řízením. Dovolatelka ve
vztahu k této otázce neuvádí žádnou judikaturu, od níž by se Nejvyšší soud měl
odchýlit. U třetí otázky dovolatelka považuje za chybný výklad povinností
advokáta zastávaný odvolacím soudem, ani zde však neodkazuje na žádnou
judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, jednající osobou, která má právní vzdělání podle § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř., avšak není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání
a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3
věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.).
8. Dovolatelka ve vztahu ke všem třem formulovaným otázkám spatřuje
přípustnost dovolání v tom, že dovolacímu soudu předložená právní otázka má být
posouzena jinak. Ve vztahu ke druhé a třetí otázce však neodkazuje na žádné
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a neuvádí tak, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit. Nadto druhá
otázka, jíž dovolatelka brojí proti závěru soudů o nemajetnosti M. M., je
otázkou skutkovou. Dovolací soud je oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
pouze otázky právní, naopak skutkovými závěry soudů nižších stupňů je vázán (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Ve vymezení první otázky si dovolatelka protiřečí. Uvádí-li totiž, že
se nedomáhá toho, aby rozhodčí nález byl pro žalovanou v tomto řízení závazný,
nýbrž toho, aby soudy podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto nálezu vycházely, a
to v tom směru, že nejsou oprávněny přezkoumávat závěr o odpovědnosti
dovolatelky za škodu, pak je toto tvrzení vnitřně rozporné. Musely-li by totiž
soudy bez dalšího vycházet ze závěru rozhodčího nálezu o odpovědnosti
dovolatelky za škodu vzniklou poškozené, aniž by byly oprávněny se v tomto
řízení danou otázkou zabývat, nejde ve svém důsledku o nic jiného, než že by
tento závěr dovozený rozhodčím nálezem měl být závazný i pro vztah mezi
dovolatelkou a žalovanou.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu souladné s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 800/2008), podle níž nepůsobí závaznost (materiální účinky právní
moci) rozhodnutí soudu vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (ani zákon
nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné); tím spíše
to platí pro rozhodčí nález. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je
závazné pro „všechny orgány“, neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného
rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné
orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný – nejde-li o rozhodnutí o
osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého –
jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky (popřípadě
osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena) právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl
účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu
není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele
k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud,
správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu
vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (k tomu
srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo
692/2016, včetně judikatury tam citované). K tomu se kloní i právnická
literatura (srov. např. Drápal, L. § 159a Závaznost rozsudku. In: Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1096. Dvořák, B. § 159a Závaznost rozsudku. In: Lavický, P. a kol. Občanský
soudní řád: Praktický komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. ASPI_ID
KO99_p11963CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X; Lavický, P. § 135
Předběžné otázky. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický
komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné z:
www.aspi.cz. ISSN 2336-517X). Druhé citované dílo například uvádí, že pro
omezení účinků právní moci pouze na strany sporu hovoří hned několik důvodů: 1)
soudní rozhodnutí zpravidla deklaruje či konstituuje jen taková práva a
povinnosti, o nichž mohou rozhodovat samy strany; rozsudku tak nemohou
příslušet širší účinky, než náleží stranám v rámci jejich vlastní dispozice; 2)
mezi účinky právní moci a právem na právní slyšení existuje úzký vztah; právní
moc by se měla vztahovat jen na ty osoby, jež měly právo být v řízení slyšeny.
Pouze ti, kdož mohli soudní řízení svým chováním ovlivnit, ať již vymezením
jeho předmětu, přednesem tvrzení či označením důkazů apod. mohou být jeho
výsledkem vázáni. To však zároveň znamená spoluodpovědnost těchto subjektů za
výsledek sporu; jen takto odpovědných osob – účastníků řízení – se mohou
pravomocné účinky rozhodnutí týkat. Naproti tomu hmotněprávní souvislost dvou
nároků uplatněných v různých řízeních mezi různými účastníky k založení, příp.
k rozšíření účinků právní moci nepostačuje.
11. Není důvod, aby věc byla předložena k rozhodování velkému senátu,
jak dovolatelka navrhuje, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou
judikaturou, která koresponduje i se závěry právní teorie. Nejvyšší soud
nedohledal žádnou relevantní literaturu, která by dospívala k závěrům opačným,
a ani dovolatelka v dovolání na žádnou takovou literaturu neodkazuje. Názor,
který dovolatelka zastává, tak lze považovat za ojedinělý, ničím nepodložený.
12. Dovoláním napadený rozsudek není v rozporu ani s odkazovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 30 Cdo 1354/2006, a
nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, neboť se tato
rozhodnutí nezabývala otázkou shora zmíněných subjektivních mezí rozsudku,
resp. rozhodčího nálezu.
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že rozhodčí nález by byl
pro žalovanou závazným, pokud by využila svého práva (resp. měla povinnost)
vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Tato úvaha je
založena na tvrzení, že dovolatelka pojistitelku odpovědnosti informovala, že
je proti ní zahájeno rozhodčí řízení, a pojistitelka zůstala pasivní. Takové
skutkové tvrzení však dosud uplatněno nebylo, soudy nižších stupňů nemohly
řešit z něj plynoucí případné právní důsledky, jejich rozhodnutí na této otázce
založena nejsou a na řešení této otázky nespočívají (§ 237 o. s. ř.). Jedná se
o tzv. skutkovou novotu, která není v dovolacím řízení přípustná, Nejvyšší soud
proto nemohl přihlížet k tomuto tvrzení ani k námitce o něj opřené.
14. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se
tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu