Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele družstva Spotřební družstvo Jednota Kadaň, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem, sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, proti výrokům I (v rozsahu, ve kterém se potvrzuje nákladový výrok III), II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2025 č. j. 17 Co 123/2025-243, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Františka Marvana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Chomutově žalobu, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že vedlejší účastník bez právního důvodu užíval nebytové prostory vlastněné stěžovatelem. Okresní soud na návrh stěžovatele se souhlasem vedlejšího účastníka řízení částečně zastavil (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 242 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 15 165 Kč a České republice částku 14 400 Kč (výroky III a IV). Okresní soud nepřiznal stěžovateli na nákladech odměnu advokáta, neboť advokát stěžovatele je současně členem jeho představenstva a mohl ho zastupovat jako pověřený člen.
2. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV (výrok I). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 1 096,72 Kč (výrok II) a částku 1 396,72 Kč (výrok III). Krajský soud stěžovateli nepřiznal odměnu advokáta, neboť tento advokát byl současně členem jeho statutárního orgánu a byl ze zákona oprávněn zastupovat stěžovatele již na základě pověření předsedy představenstva. Zastoupení na základě procesní plné moci udělené advokátovi nebylo nutné a náklady na právní zastoupení tak nebyly účelně vynaložené. Krajský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 6. 3. 2025 č. j. 17 Co 206/2024-158, kde tuto otázku řešil v řízení se stejnými účastníky.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že mu nebyla nahrazena největší část nákladů ve výši mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem, ačkoliv byl ve věci samé zcela úspěšný. Krajský soud se tím dopustil svévolné a přepjatě formalistické interpretace zákona. Právní názor krajského soudu má dopad i na další řízení vedené stěžovatelem a sečtené částky tak výrazně převyšují hranici bagatelnosti (prozatím jde celkově o částku ve výši 180 000 Kč, která se ale bude navyšovat). Věc přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť jde o systémový problém zastoupení vlastním členem korporace, který je advokát. Krajským soudem citovaná judikatura na stěžovatelovy věci nedopadá, neboť nyní jde o náročné spory, které nemají povahu formulářových pohledávek, nejde o zneužití právního postavení a advokát je řadovým členem představenstva stěžovatele. Právní názor krajského soudu postrádá racionalitu a vede k porušení stavovských předpisů.
4. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovází-li danou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). O totožné právní otázce vzešlé v řízení se stejnými účastníky již Ústavní soud v minulosti rozhodoval a ani nyní nemá důvod se od svých předchozích závěrů jakkoli odchylovat (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2025
sp. zn. I. ÚS 1583/25
, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti shora zmíněnému rozsudku č. j. 17 Co 206/2024-158).
5. Krajský soud vysvětlil, že stěžovatel realizoval svá práva pomocí advokáta, který je zároveň členem jeho statutárního orgánu, a který by mohl stěžovatele zastupovat již jen na základě pověření. Náklady na zastoupení v této věci proto nepředstavují náklady vynaložené nezbytně a tudíž nejsou ani potřebné k účelnému uplatňování práva. Krajský soud také uvedl, že náhrada nákladů řízení nemá, co se týče hospodárnosti, funkci motivační (body 17 až 19 napadeného rozsudku). Na tom není nic neústavního. Ústavní soud dodává, že případná (prostá) nezákonnost rozhodnutí nezakládá bez dalšího jeho neústavnost. Tuto věc přitom neprovází takové mimořádné okolnosti, které by ji činily z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou.
6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu