Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ş. K., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 14 To 520/2025-55 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. září 2025 č. j. 23 PP 19/2025-38, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Trestní soudy uznaly stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu (ve prospěch organizované zločinecké skupiny) organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, na kterém se stěžovatel podílel jako spolupachatel. Tato trestná činnost spočívala v tom, že se stěžovatel jako člen organizované zločinecké skupiny zaměřené na nelegální migraci běženců za úplatu podílel na její činnosti a na koordinaci a zajištění cest nelegálních běženců do zemí Evropské unie. Trestní soudy za tuto činnost stěžovatele odsoudily k trestu odnětí svobody v délce tří let, který stěžovatel nyní vykonává. Stěžovatel během výkonu trestu podal k Okresnímu soudu v Kladně návrh na podmíněné propuštění, neboť měl za to, že pro tento institut splnil požadované podmínky.
2. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Stěžovatel je ve výkonu trestu poprvé a splnil časovou podmínku (odpykal si dvě třetiny trestu), neprokázal nicméně své polepšení. Po formální stránce není stěžovateli co vytknout, chová se vzorně, z hlediska materiální stránky mu ale chybí hlubší sebereflexe týkající se příčin, které ho k páchání velmi závažné trestné činnosti vedly. Stěžovatel totiž neví, proč trestnou činnost páchal. Neví-li, proč trestnou činnost páchal, nemůže ve věznici ani pracovat na tom, aby se již trestná činnost neopakovala. Stěžovatel nadto svou roli v této trestné činnosti bagatelizuje. Stěžovatel neabsolvoval ve věznici žádný program, a byť se do žádného nedostal, je jen na něm, aby si vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění. Jazyková bariéra nebyla podle okresního soudu taková, aby stěžovateli v účasti na programech bránila. Stěžovatel proto nesplnil podmínku polepšení a bylo nadbytečné se zabývat podmínkou prognózy řádného života a vyhodnocení rizika recidivy. Na závěr okresní soud doporučil stěžovateli, aby identifikoval faktory, které ho k trestné činnosti vedly, a do budoucna se zaměřil na jejich minimalizaci.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel splnil časovou podmínku, ale nesplnil druhou podmínku, tj. polepšení se. Stěžovatelův výkon trestu sice probíhá bezproblémově, to ale nestačí. Stěžovatel nevykazuje nadstandardní výsledky a ani aktivitu. Stěžovatelův jazykový hendikep nevedl ke zkrácení jeho práv před okresním soudem, dle protokolu stěžovatel o tlumočníka ani na dotaz nežádal a jakékoli nejasnosti v komunikaci byly obratem vyjasněny, stěžovatel se mohl na cokoli hned ptát. Tvrzená jazyková bariéra při přístupu k vězeňským programům nemůže vést ke kladení odlišných či mírnějších podmínek. Stěžovatel projevil lítost nad svým jednáním, nedokázal ale vysvětlit, co ho k trestné činnosti vedlo. Stěžovatel trestnou činnost bagatelizuje a neučinil kroky pro to, aby se již neopakovala.
4. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že se trestní soudy dopustily čtyř okruhů pochybení:
* Zaprvé, soudy zamítnutí žádosti založily na tom, že se stěžovatel neúčastnil specializovaných programů, zákon takový požadavek ale nezná a o podmíněném propuštění by tak rozhodovala Vězeňská služba. Stěžovatel se programů chtěl účastnit, z kapacitních důvodů mu to ale věznice neumožnila, což nelze klást k jeho tíži.
* Zadruhé, soudy měly klást větší důraz na výpověď stěžovatele. Zároveň dezinterpretovaly jeho slova a z kontextu vytržené jedné věty (že stěžovatel "neví, proč to udělal") formalisticky dovodily, že nemá sebereflexi. Stěžovatel to ale myslel tak, že neví, proč trestnou činnost páchal, protože mu za to nestála, a že nemá důvod ji opakovat.
* Zatřetí, soudy se nezabývaly možností vyslovení dohledu či uložení přiměřených omezení a povinností a nevyčerpaly tak předmět žádosti. Stěžovatel je příkladem odsouzeného, u kterého by se tento institut měl užít, může mu výrazně napomoci k dovršení nápravy.
* Začtvrté, soudy nedodržely lhůtu pro vypravení usnesení krajského soudu, což způsobilo, že běh lhůty pro další návrh stěžovatele začal běžet později, než by měl. Stěžovatel tak bude moci novou žádost o podmíněné propuštění podat později, než by jinak správně mohl.
5. Stěžovatel žádá o přednostní projednání, neboť zásah Ústavního soudu by s plynutím času ztrácel význam.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí trestních soudů. Je tedy na nich, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Trestní soudy mají poměrně široký prostor pro úvahu, neznamená to ale, že nemusejí odsouzeného podmíněně propustit, pokud splnil všechny zákonné podmínky (srov. nález ze dne 27. 3. 2024
sp. zn. IV. ÚS 106/24
, body 20 až 21 a tam citovaná judikatura).
7. Trestní soudy jsou zároveň povinny si pro své rozhodnutí opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Zásadně je třeba zjistit a zohlednit aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně. Opatřené podklady musí soudy řádně zhodnotit a svá rozhodnutí pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má dva účely: slouží jednak k vyloučení libovůle, jednak k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil rozhodnutí. Pokud trestní soud povinnost řádného odůvodnění nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, poruší právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět nález
sp. zn. IV. ÚS 106/24
, bod 22 a tam citovaná judikatura). V této věci k tomu ale nedošlo.
8. Trestní soudy srozumitelně vysvětlily, proč stěžovatel neprokázal, že se ve výkonu trestu napravil. Stěžovatel sice uvedl, že trestné činnosti lituje a neví, proč ji spáchal, protože mu za to nestála, a že by jí znovu neopakoval, nicméně nedokázal trestním soudům vysvětlit, proč se jí vlastně dopustil. Svůj podíl na trestné činnosti bagatelizoval, neboť podle odsuzujícího rozsudku se na ní podílel mnohem intenzivněji, než sám uvádí. Uvědomění si důvodů, které stěžovatele k páchání trestné činnosti vedly, je přitom zásadní, neboť mu umožňuje se v těchto aspektech polepšit a příčiny trestné činnosti do budoucna odstranit. Nástrojem k dosažení náhledu na trestnou činnost mohou být například specializované programy ve věznici. Ty ale stěžovatel neabsolvoval, je však na něm, aby si během výkonu trestu vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění (body 15 až 20 usnesení krajského soudu a body 12 až 18 usnesení okresního soudu) (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018
sp. zn. II. ÚS 482/18
, body 31 až 33).
9. Není tedy pravda, že trestní soudy dezinterpretovaly tvrzení stěžovatele, a že své závěry založily jen na neúčasti ve specializovaných vězeňských programech
10. K argumentu o nevypořádání se s možností vyslovení dohledu či uložení přiměřených omezení a povinností Ústavní soud uvádí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009
sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Trestní soudy sice dohled či přiměřená opatření výslovně nezmínily, z jejich odůvodnění je i tak zřejmé, proč jakékoli podmíněné propuštění nepřipadá v úvahu (stěžovateli chybí náhled na jeho trestnou činnost). Na tom není nic neústavního.
11. Neústavní pochybení nemůže založit ani stěžovatelem tvrzené nedodržení lhůt pro vypravení usnesení krajského soudu. Jde totiž nanejvýš o bagatelní překročení pořádkové lhůty, která může být prodloužena (srov. § 129 odst. 3 trestního řádu a § 138 trestního řádu).
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na přednostní rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu