Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 sp. zn. 3 Tdo 675/2023, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2023 sp. zn. 4 To 447/2022, 4 To 448/2022, 4 To 449/2022, 4 To 450/2022 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. října 2021 sp. zn. 3 T 137/2018, stěžovatele P. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2023 sp. zn. 3 Tdo 674/2023, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2023 sp. zn. 4 To 447/2022, 4 To 448/2022, 4 To 449/2022, 4 To 450/2022 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. září 2021 sp. zn. 3 T 7/2020, a stěžovatelů P. P. a K. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 sp. zn. 3 Tdo 673/2023, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2023 sp. zn. 4 To 447/2022, 4 To 448/2022, 4 To 449/2022, 4 To 450/2022 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16.
září 2021 sp. zn. 3 T 72/2020, všech ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení § 55 odst. 1 zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním, § 153 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, všech zastoupených Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem, sídlem Zahradnická 38, Blatná, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud rozhodnutí, která napadají, zrušil. Kromě toho navrhují, aby Ústavní soud zrušil § 55 odst. 1 zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním, § 153 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 3 T 137/2018 byl stěžovatel T. P. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 10. 2020, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovateli též uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí ve výroku uvedených věcí. Poškozená obchodní společnost X (dále jen "poškozená"), byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 3 T 7/2020 byl stěžovatel P. S. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí ve výroku uvedených věcí. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 9. 2021 sp. zn. 3 T 72/2020 byli stěžovatelé P. P. a K. S. uznáni vinnými přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a každému mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy 40 000 Kč. P. P. byl dále uložen trest propadnutí plastového kanystru.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 4 To 447/2022, 4 To 448/2022, 4 To 449/2022, 4 To 450/2022 byly k odvolání poškozené zrušeny rozsudky okresního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 3 T 137/2018 a ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 3 T 7/2020 ve výroku o náhradě škody a bylo nově rozhodnuto, že stěžovatelé T. P. a P. S. jsou povinni spolu s dalšími ve výroku vyjmenovanými spoluodsouzenými zaplatit poškozené na náhradě škody společně a nerozdílně částku 35 973,18 Kč s ve výroku blíže vymezeným příslušenstvím, a se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání všech stěžovatelů proti prvostupňovým rozsudkům byla zamítnuta.
6. Všechna dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to dovolání T. P. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023 sp. zn. 3 Tdo 675/2023, dovolání P. S. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 3 Tdo 674/2023 a dovolání P. P. a K. S. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 3 Tdo 673/2023.
7. Trestná činnost, pro kterou byl T. P. a další spolupachatelé odsouzeni, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že ve skladu poškozené nejméně od června 2015 do dne 30. 4. 2016, v pozici zaměstnanců uvedené společnosti v průběhu svých jednotlivých pracovních směn vzájemně koordinovali svoji činnost k jejich společnému záměru odcizit pohonné hmoty z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot, přičemž si rozdělili úkoly spočívající v hlídání okolí, řízení vozidel, odstraňování plomb, otevření uzávěrů a tak vniknutí do uzavřeného potrubního systému, napojování donesených hadic a přečerpávání motorové nafty do připravených nádob, které po naplnění naftou nakládali do přistavených motorových vozidel, jimiž vjížděli do areálu služebním vjezdem určeným pro nouzové stavy, kterým do areálu vnikali po jeho odemčení a odstranění plomby, přičemž se o tyto jednotlivé činnosti střídali, a tímto svým jednáním si přivlastnili nejméně 72 230,73 litrů motorové nafty v nejnižší zjištěné prodejní hodnotě ve výše uvedeném období 1 573 185 Kč, a to ke škodě poškozené.
8. Stěžovatelé P. S., P. P. a K. S. byli odsouzeni za to, že na sebe převáděli ropné látky od stěžovatele T. P., ač věděli, že byly odcizeny ve skladu poškozené, a následně je ukrývali a využívali pro svou vlastní potřebu.
9. Stěžovatelé mají výhrady zejména proti způsobu dokazování v průběhu řízení před obecnými soudy. Namítají, že posudky zpracované soudní znalkyní RNDr. Evou Kolářovou a posudek Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavu znalectví, a oceňování a jeho navazující doplnění, byly v rámci dokazování provedeny nikoliv jako znalecké posudky, nýbrž toliko čteny jako listinný důkaz. Případné vady znalecké doložky měly být řešeny předvoláním znalce.
10. Na rozdíl od jiných obviněných nedali stěžovatelé žádný souhlas se čtením úředních záznamů ve smyslu § 211 odst. 6 trestního řádu, což však v napadených rozhodnutích není při hodnocení důkazů rozlišováno.
11. Výše škody podle stěžovatelů nebyla v řízení řádně zjištěna, neboť poškozená pouze předložila tabulky, které sama vyhotovila. Podmínkou použité právní kvalifikace (myšleno zřejmě u stěžovatele T. P. - pozn. ÚS) je přitom dosažení škody značné výše, tedy částky přesahující 1 000 000 Kč.
12. Stěžovatelé taktéž namítají, že soudy neodůvodnily výši ukládaných peněžitých trestů.
13. Stěžovatelé tvrdí, že v líčení nebyly navzdory jejich žádosti přehrány všechny odposlechy a nebylo tak ověřeno, zda jejich přepisy byly provedeny správně.
14. Kromě toho stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by měli platit paušálně stanovené náklady trestního řízení, zejména pak v případě dovolání, k jejichž podávání jsou nadto nesmyslně nuceni, ačkoliv jsou zbytečná, neboť stěžovatelé souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že jejich dovolání jsou neopodstatněná. Jde o zpoplatnění spravedlnosti. Nadto projednávání dovolání též zbytečně Nejvyšší soud zatěžuje a vyčerpává justiční rozpočet již tak zatížený válkou na Ukrajině. Stěžovatelé se tak domnívají, že by bylo vhodné zrušit § 55 odst. 1 zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním, dle kterého ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny řádné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, popřípadě zrušit ustanovení stanovující hrazení nákladů trestního řízení, konkrétněji § 153 odst. 1 trestního řádu a § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb. Stěžovatelé jsou si vědomi, že Ústavní soud nutnost vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti a jeho zpoplatnění již v minulosti řešil, nicméně domnívají se, že v novém složení pléna by mohl dospět k jinému závěru.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
16. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , bod 28, či ze dne 8.
prosince 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelé vznáší zejména takové námitky, se kterými se již obecné soudy řádně vypořádaly.
17. U znaleckých posudků nejde o to, že by soud shledal vadu znaleckých doložek a proto posudky provedl jako listinné důkazy, popřípadě, že by důvody postupu zvoleného soudem byly nejasné, jak by se zdálo z ústavní stížnosti. Soudy se pouze rozhodly neprovádět výslech daných znalců pro nadbytečnost, přičemž takovýto svůj závěr zevrubně vysvětlily (str. 17 až 19 rozsudku krajského soudu).
18. Námitkou, že stěžovatelé byli poškozeni čtením úředních záznamů, ke kterému dali souhlas toliko jiní spoluobvinění, se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť zůstala toliko ve vágní rovině. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký konkrétní úřední záznam by měl být vůči nim nepřípustně použit, ani jak se jich to mělo dotknout. Není úkolem Ústavního soudu, aby domýšlel argumentaci v ústavní stížnosti, která nepředstavuje jednoznačně formulovanou námitku porušení ústavně zaručených práv či svobod. Odsouzení stěžovatelů se přitom ani nejeví být založeno na nějakých úředních záznamech.
19. Co se týče výše škody, lze odkázat již na popis skutku, ve kterém je uváděno, že bylo odcizeno nejméně 72 230,73 litrů motorové nafty v nejnižší zjištěné prodejní hodnotě ve výše uvedeném období 1 573 185 Kč. Výše škody tedy byla jednoznačně vyčíslena a toto vyčíslení zjevně představuje naplnění znaku vzniku škody značné výše v podobě dosažení hranice jednoho milionu korun. Případné zapojení poškozeného či jiné osoby zainteresované na výsledku řízení do výpočtu výše škody může sice závěry soudů v takovémto bodě činit méně pevně podloženými, ale samo o sobě nepostačuje k závěru, že by se soudy dopustily nějaké libovůle, jež by měla být důvodem pro zásah Ústavního soudu (obdobně usnesení ze dne 24. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1776/23 , bod 14).
20. Soudní rozhodnutí obsahují i odůvodnění výše uložených trestů. Nadto nutnou míru odůvodnění výše peněžitých trestů je třeba hodnotit i ve světle toho, že byla stanovena velmi mírně a bylo jistě možno uvažovat i o částkách vyšších (srovnej bod 110 rozsudku krajského soudu).
21. Námitkou nepřehrání všech odposlechů se již ve všech třech svých napadených usneseních zabýval Nejvyšší soud, přičemž shledal, že stěžovatelé sice v dovolání uvádějí, že v hlavním líčení žádali přehrání všech záznamů, avšak taková žádost není v trestním spise obsažena, a kromě toho tvrzení o nesprávnosti přepisu odposlechů je formulováno toliko obecně a není podloženo žádnými konkrétními argumenty. Nejvyšší soud též uvedl, že přesto provedl náhodnou kontrolu shody mezi zvukovými záznamy a jejich přepisy a nezaznamenal jakékoli odchylky. Ústavní soud považuje takovéto vypořádání dané námitky za dostatečné, zejména když ani v ústavní stížnosti stěžovatelé žádným způsobem konstatování Nejvyššího soudu, že ve spise se žádná žádost o přehrání všech odposlechů nenachází, nevyvracejí.
22. K návrhům stěžovatelů na zrušení právních předpisů Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, dle jehož výroku je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. V tomto stanovisku Ústavní soud mimo jiné shledal (bod 26), že Nejvyšší soud je "povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání." Nelze tedy přijmout tezi stěžovatelů, že podávání dovolání před podáním ústavní stížnosti je obecně zbytečné. Zbytečné může být samozřejmě v konkrétním případě, totiž takovém, kdy k porušení práv dovolatele nedošlo, jak je tomu i v případě stěžovatelů. Již v době vydání uvedeného stanoviska bylo přitom podání dovolání zpoplatněno tak, jako je tomu dosud. Sama skutečnost, že dochází ke změnám ve složení Ústavního soudu, pak samozřejmě dřívější judikaturu nikterak neoslabuje.
23. Kromě toho si Ústavní soud dovoluje stěžovatele upozornit, že není soudem České a Slovenské Federativní Republiky, že Československo již neexistuje, a právní normy upravující fungování jeho orgánů, jako byl zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, jehož ustanovení stěžovatelé žádají zrušit, nebyly v řízení použity (čl. 1 odst. 1 zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Tento právní předpis byl navíc formálně zrušen k 1. 1. 2024 zákonem č. 276/2023 Sb., o zrušení obsoletních právních předpisů.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
25. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojené návrhy na zrušení právní úpravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu