Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Novoplastu Liberec s. r. o., se sídlem Lučanská 53, Liberec XXIX-Kunratice, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X-Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 č. j. 29 ICdo 100/2015-74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 č. j. 76 ICm 2689/2014, 104 VSPH 86/2015-34 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2014 č. j. 76 ICm 2689/2014-C9-6, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud zdůraznil, že se stěžovatelce dostalo v jí doručeném vyrozumění poučení podle § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., jež obsahovalo náležitosti vymezené v § 13a vyhlášky č. 311/2007 Sb., z něhož bylo zcela zřejmé, jak má postupovat. Žalovaná správně vyrozuměla stěžovatelku o zápisu věci do soupisu jako celku, neboť do majetkové podstaty byla zapsána celá věc, nikoli její část. Stěžovatelka proto mohla (měla) uplatnit svůj nárok řádně a včas.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl dovolání, neboť nevymezovalo, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nebylo možné pokračovat. Požadavek, aby dovolatel vedle obecných náležitostí dovolání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se domáhá, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 31 NSČR 9/2015, 29 Cdo 2394/2013, 29 Cdo 2649/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3524/2013 , IV. 266/14,
a
II. ÚS 1346/15 ). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci stěžovatelka v dovolání zjevně nedostála. III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí procesního a skutkového stavu uvedla, že krajský a vrchní soud vlastní právní názory řádně nezdůvodnily, citovaly pouze zákonná ustanovení a formálně je vykládaly, zatímco se měly zabývat jejich smyslem a zákonodárcem zamýšleným účelem. Domnívá se, že tím, že se soudy spokojily s pouhým formalistickým poučením o možném postupu a negativních důsledcích její nečinnosti, ji zkrátily na jejích právech. Dále poukázala na to, že vlastnické právo zakotvuje také nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu a tedy v případě nepodání žaloby ve lhůtě, která je dána v ustanovení § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., přestane požívat této ochrany.
Citované ustanovení je proto v rozporu s ústavním pořádkem a s čl. 11 Listiny. Stěžovatelka má za to, že incidenční žalobu by měl podávat insolvenční správce a nikoli vlastník, a to zvláště za situace, kdy tuto žalobu má podávat ten, kdo "vůbec neví, jak se má žaloba napsat", resp. ten, který "nemá právní povědomí". IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry krajského a vrchního soudu, jež však jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky, že soudy měly postupovat jinak, postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatelka vlastně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obou civilních soudů z ústavního hlediska zpochybňoval.
Ústavní soud - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - uvádí, že ústavní stížnost v podstatě pomíjí argumentaci a závěry Nejvyššího soudu, které se opírají o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud (přesto) připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém přístupu. Ústavní soud má za to, že dovolání nebylo odmítnuto pouze z toho důvodu, že by stěžovatelka neuvedla předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona nebo neodkázala na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, neboť z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z níže uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka má povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na § 237 až 238a o. s. ř.) spatřuje přípustnost dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelčino dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, resp. splněných hledisek, jež by umožňovaly přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ,
IV. ÚS 789/14 ,
III. ÚS 3189/13 ,
II. ÚS 3625/13 ,
I. ÚS 3524/13 ,
I. ÚS 3445/13 ,
III. ÚS 695/14 ,
II. ÚS 93/14 ,
III. ÚS 99/14 ,
IV. ÚS 266/14 , IV. US 3588/15,
IV. ÚS 915/16 ), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.
Ústavní soud na základě výše uvedeného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu