Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti STAVEBNÍHO BYTOVÉHO DRUŽSTVA SVORNOST, se sídlem Na Kopci 2059/4, Karviná-Mizerov, zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 125, Karviná-Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 32 Cdo 1203/2014-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť stěžovatel, oproti požadavkům na obsah dovolání vymezeným v § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání neuvedl jeho obligatorní náležitost, tj. v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud zdůraznil, že pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. není postačující, neboť v případě dovolání podávaného jen podle § 237 o. s. ř. je stěžovatel povinen v něm vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž by tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), stěžovateli uplynula dne 3. 7. 2013 (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto uzavřel, že se jedná o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
sp. zn. II. ÚS 458/10 ).
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Právo na spravedlivý (řádný) proces především neznamená, že je jednotlivci garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K jeho porušení by mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ). Taková situace však nenastala, postupem soudů a zvláště soudu dovolacího nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Lze uvést, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím dovolacího soudu a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení civilního soudu (tj. právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní, srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Konec konců požadavek, aby stěžovatel (dovolatel) v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř., jak učinil stěžovatel, není postačující. V tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v souzené věci), je stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
V tomto smyslu napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí Ústavního soudu ( sp. zn. II. ÚS 458/10 ), neboť toto na souzenou věc z právě uvedených důvodů (deficitu vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) nedopadá. Proto napadené rozhodnutí nelze považovat ani za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
Ústavní soud má za to, že v souzené věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu naprosto jasně a zřetelně vyplývá (§ 169 o. s. ř.), jakou úvahou byl Nejvyšší soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele, a proto lze na ně dále odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud tedy mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. Ústavní soud závěrem připomíná, že v této věci, stejně jako v jiné stěžovatelově věci ( sp. zn. IV. ÚS 3876/14 ), která se týká shodné problematiky, důvod pro svůj zásah nezjistil.
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu