IV.ÚS 395/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2025 č. j. 25 Cdo 3470/2024-941, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 č. j. 17 Co 130/2024-901 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. prosince 2023 č. j. 25 C 394/2013-835, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 4 946 400 Kč z titulu náhrady škody za ztížení společenského uplatnění. Škoda jí vznikla dne 15. 6. 2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým vedlejším účastníkem jako řidičem vozidla pojištěného u první vedlejší účastnice pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Při určení výše odškodnění stěžovatelka vycházela z ohodnocení trvalých následků, které podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), vypracovali MUDr. Dobroslav Novák a MUDr. Jiří Toman a stanovili je částkou 1 236 600 Kč (i s 50% navýšením). Stěžovatelka nadto požadovala mimořádné zvýšení náhrady na čtyřnásobek (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.).
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval v pořadí třetím a stávající ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to poté, co jeho v pořadí druhý rozsudek spolu s navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesením Nejvyššího soudu byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22
. Obvodní soud žalobu zamítl, co do částky 3 560 520 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až VI). Vycházel přitom z obdobných případů posuzovaných v judikatuře především Nejvyššího soudu a uvedl, že považuje za dostatečné odškodnění stěžovatelky v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tedy částku, kterou stěžovatelka již dostala. Požadovaný téměř sedminásobek byl podle jeho názoru přemrštěný.
Vzal v úvahu, že stěžovatelka je matkou tří dětí, život zaměřila především na péči o ně, s manželem plánovali čtvrté dítě, vedla v zásadě běžný pracovní, společenský i rodinný život, který nijak nevybočoval z průměru populace, žila ve spokojeném fungujícím vztahu. Nehoda zasáhla do všech oblastí jejího života i života její rodiny, byly zraněny i dvě děti. Vedlejší účastník nehodu způsobil pod vlivem alkoholu, byl za svůj čin odsouzen a dopady tohoto činu si vzhledem k regresnímu nároku vedlejší účastnice ponese do konce života.
Na druhou stranu stěžovatelka není ze žádné oblasti života zcela vyloučena, pouze je významně omezena, úraz utrpěla zhruba v polovině průměrné délky života (ve 37 letech). K otázce použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví připravené Nejvyšším soudem (dále jen "Metodika") zdůraznil, že stěžovatelka předložila posudek MUDr. Martina Němce, kterým byla podle Metodiky náhrada za ztížení společenského uplatnění po zvýšení s ohledem na věk vyčíslena částkou 1 292 810 Kč, a stěžovatelka obdržela částku 1 385 880 Kč. Dosud přiznané odškodnění tedy koresponduje s odškodněním přiznávaným v souladu s Metodikou.
Obvodní soud považoval za rozporné se zásadou retroaktivity a se zásadou rovnosti stran, aby stěžovatelce bylo přiznáno odškodnění dle současných poměrů, s ohledem na délku řízení, kterou významně sama zavinila.
4. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 692 940 Kč; jinak co do zamítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 2 867 580 Kč, rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a povinnosti vedlejších účastníků zaplatit soudní poplatek (výrok IV). I městský soud vycházel z toho, že dopravní nehoda zasáhla do všech oblastí života stěžovatelky, tedy do života osobního, rodinného, pracovního a sportovně sociálního.
Ve všech těchto oblastech byla stěžovatelka omezena, nebyla z nich však zcela vyloučena. Přestože obvodní soud i vzhledem k dopadům nehody na život stěžovatelky přikročil již v rozhodnutích předcházejících ústavní stížností napadenému rozsudku ke zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nepovažoval městský dosud přiznanou náhradu ve výši 1 385 880 Kč za dostatečnou, a to s ohledem na negativní dopady do života stěžovatelky a ekonomický kontext současné doby a přiznal jí ve výroku I uvedenou částku.
V průběhu řízení tak bylo stěžovatelce postupně vyhověno celkem co do částky 2 078 820 Kč.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Přípustnost dovolání nezaložila otázka týkající se výše poskytnutého odškodnění, neboť městský soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže při posuzování možnosti zvýšení odškodnění za škodu (újmu) na zdraví podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
pro větší časový odstup od konce účinnosti této vyhlášky vzal za splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodnou mimořádného zřetele a navýšil toto odškodnění na trojnásobek, aby tak nedošlo k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle vyhlášky má být za škodu na zdraví přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 občanského zákoníku. Samotný násobek tohoto navýšení se odvíjí od konkrétních skutkových okolností případu a sám o sobě nemůže představovat otázku hmotného práva.
Nejvyšší soud se vyjádřil i k závěrům vyplývajícím z předchozího nálezu ve věci ( sp. zn. I. ÚS 2221/22 ). Předně poukázal na to, že stěžovatelka vychází z mylného předpokladu, uvádí-li, že Ústavní soud zavázal obecné soudy rozhodnout v této věci podle Metodiky a považovat ji nikoliv za korektiv, ale za standard. Ústavní soud v nálezu připomněl, že při určení výše náhrady podle Metodiky se vychází ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného.
Z nálezu žádným způsobem nevyplývá, k jakému okamžiku má být posouzení dané otázky vztaženo, avšak nepochybně není cíleno na rok předcházející ustálení zdravotního stavu, k němuž došlo počátkem roku 2014, neboť zdůraznění časového odstupu, s nímž je o nároku stěžovatelky rozhodováno, by pak postrádalo smysl. Stejně tak se jeví jako ne zcela spravedlivé, aby byl za rozhodující pokládán například rok předcházející příslušnému soudnímu rozhodnutí, protože není ani vinou vedlejších účastníků, že řízení trvá dlouhou dobu.
Poškozený, v jehož případě by řízení (ať už z jakýchkoliv příčin) trvalo dlouho, by pak byl na úkor škůdce (pojistitele) zvýhodněn oproti poškozenému, u nějž došlo k meritornímu rozhodnutí v kratším časovém horizontu. I kdyby soud vycházel z výše uvedeného algoritmu (400násobek), odpovídala by částka náhrady v roce 2023 při zohlednění omezení stěžovatelky zjištěného znaleckým posudkem ve výši 11,69 % částce 2 129 076,32 Kč, po zvýšení o 10 % z důvodu věku částce 2 341 983,95 Kč. Nejvyšší soud dále uvedl, že ke kompenzaci ztráty hodnoty původně vyčíslené a požadované částky alespoň do nějaké míry obvykle slouží institut úroku z prodlení, který však stěžovatelka v tomto řízení nepožadovala.
Nejvyšší soud rovněž připomenul, že stěžovatelce byla část odškodnění pravomocně přiznána již dříve (částka 422 940 Kč rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. 25 C 394/2013-345 a částka 962 940 Kč rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 5. 2020 č. j. 25 C 394/2013-610), a nelze tedy na věc nahlížet stejně, jako by se jí dosud nedostalo žádného odškodnění. Nejvyšší soud i při srovnání s jinými obdobnými případy a při zohlednění znaleckého posudku MUDr. Martina Němce vypracovaného podle Metodiky, jakož i náhrady stanovené podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., dovodil, že výše odškodnění je adekvátní a pro jeho další navýšení není důvod.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů. Obvodnímu soudu vytýká, že nerespektoval názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2221/22 týkající se zákazu rozsáhlých opisných pasáží ze soudního spisu. Dále nesouhlasí s výtkou, že sama zavinila délku řízení. Její procesní aktivita vyplývala z výzev soudu a názorů, které indikovaly neunesení důkazního břemene. Délka řízení a dlouhodobá nejistota ohledně výsledku řízení zasahuje do stěžovatelčiných základních práv. Přestože si je vědoma existence a možnosti postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), i tak požaduje vyslovení porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl.
38 odst. 2 Listiny. Nepřezkoumatelností trpí i rozsudek městského soudu, neboť se nevypořádal se stěžovatelčinou argumentací ohledně vlivu inflace, reálné hodnoty peněz a zásad slušnosti na výši odškodnění. V tomto směru neobsahuje rozhodnutí žádné srozumitelné úvahy, když pouze odkazuje na znalecký posudek. Obecné soudy se měly vypořádat nejen se závěry znaleckého posouzení a provést formální srovnání výše odškodnění přiznávaného podle Metodiky s výší přiznanou podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., nýbrž měly zohlednit konkrétní materiální dopady na životní úroveň, pracovní schopnost a lidskou důstojnost stěžovatelky v kontextu dodržení zásad slušnosti.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity plyne princip plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví, někdy též označovaný jako princip plného odškodnění (nález ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23 , bod 32 a násl.). Tím je mj. zdůrazněno, že zásadně nemá dojít ke snižování takové náhrady a zároveň že má být náhrada poskytnuta ve společensky akceptované výši (byť tyto mantinely jsou velmi široké a umožňují značný prostor pro úvahu soudu).
9. Stěžejní námitka stěžovatelky se vztahuje k tomu, že obecné soudy mechanicky vyšly z vyhlášky č. 440/2001 Sb., resp. z Metodiky Nejvyššího soudu, a nezohlednily individuální okolnosti věci. Stěžovatelce lze dát v obecné rovině zapravdu, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozená utrpěla. Uvedené platí jak pro aktuální právní úpravu podle § 2958 občanského zákoníku, tak pro starou právní úpravu podle § 444 starého občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb., která může být nadále použitelná na základě přechodných ustanovení (§ 3079 občanského zákoníku).
10. Jakkoliv na jedné straně platí, že vyhlášku č. 440/2001 Sb.
i Metodiku není možné chápat jako závazný, nýbrž pouze jako podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění, a obecné soudy nejsou povinny tyto návodné podklady věrně aplikovat, na straně druhé musí obecné soudy dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti. Vzhledem k tomu, že se Metodika během již více než desetileté aplikace "propsala" do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, tím, že byla aprobována její kritéria, měly by být obecné soudy schopny zajistit naplnění principů právní jistoty a předvídatelnosti práva standardními nástroji, včetně nástrojů Nejvyššího soudu pro sjednocování judikatury (k tomu nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 27/23 , body 49 až 51).
11. Stěžovatelce lze přisvědčit, že odůvodnění městského soudu je ohledně důvodů, proč přiznaná částka odškodnění ve výši 2 078 820 Kč představuje přiměřenou náhradu, na hranici přezkoumatelnosti, což mu vytknul i Nejvyšší soud. Ten se snažil tento nedostatek a chybějící úvahy, které vedly městský soud k přijatým závěrům, doplnit interpretací skutkových zjištění, zejména znaleckého posudku MUDr. Martina Němce vypracovaného podle Metodiky (viz bod 20 napadeného usnesení). Takový postup Nejvyššího soudu lze sice chápat, neboť byl zjevně veden snahou náležitě se vypořádat s nálezem sp. zn. I.
ÚS 2221/22 , který obecným soudům mj. vytknul, že nedostatečně a bez přihlédnutí k Metodice prezentovaly svoji úvahu týkající se výše náhrady podle pravidel slušnosti. Současně nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud zde tak činí nad rámec jeho přezkumné pravomoci. To však není důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí jako celek z pohledu spravedlivého vyřešení věci obstojí.
12. Podstatné pro nyní posuzovanou věc je, že i když obecné soudy za základ svých rozhodnutí vzaly ohodnocení trvalých následků podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., resp. znalecký posudek vycházející z Metodiky, takto určenou výši odškodnění dále porovnávaly se srovnatelnými již dříve judikovanými případy (viz body 29 a 47 rozsudku městského soudu) a jim svá rozhodnutí přizpůsobovaly. Tím naplnily postuláty vyplývající z dosavadní judikatury. Městský soud vysvětlil, byť stručně, že ve prospěch stěžovatelky zohlednil v intencích pokynu obsaženého v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2221/22 i dopady do jejího života po stránce fyzické i duševní, ekonomickou realitu, jakož i závažné zdravotní následky, třebaže ty bylo možno částečně připsat degenerativním změnám v důsledku stárnutí (viz body 48 a 49 napadeného rozsudku). Promítl do svých úvah i srovnání s jinými případy týkajícími se kompenzace újmy na zdraví. V tomto kontextu městský soud přistoupil k navýšení odškodnění nad částku, kterou stěžovatelka obdržela již dříve. Tím došlo jednak k naplnění principu plné náhrady újmy (škody), ale současně byla respektována zásada přiměřenosti výše odškodnění, jakož i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování.
Stěžovatelkou požadované mimořádné navýšení náhrady až na sedminásobek základní částky nebylo akceptovatelné, neboť stěžovatelka sice byla omezena ve všech zásadních oblastech života, ale nebyla z nich zcela vyloučena. Ostatně omezení stěžovatelky podle znaleckého posudku MUDr. Martina Němce postaveného na Metodice bylo stanoveno na 11,69 %, čemuž zhruba odpovídala přiznaná výše odškodnění. Ústavní soud zdůrazňuje, že právní úprava uplatňující se při stanovení náhrady újmy záměrně ponechává širokou úvahu rozhodujícím soudům tak, aby bylo dosaženo spravedlivé výše odškodnění, a to nejen z pohledu poškozených, ale i z pohledu škůdců.
13. Ke stěžovatelčině námitce, že nebyla zohledněna inflace nebo reálná hodnota peněz, se vyslovil Nejvyšší soud (viz body 19 a 20 napadeného usnesení). I zde posuzoval výši náhrady pohledem spravedlivého odškodnění a parametrem přiměřenosti. Důležité bylo, že délka soudního řízení, která měla vliv na reálnou hodnotu peněz, nemohla být přičítána jen vedlejším účastníkům a bylo by vůči nim nespravedlivé, aby šla k tíži pouze jim. Nejvyšší soud rovněž připomenul, že k částečné kompenzaci ztráty hodnoty peněz slouží i úroky z prodlení, jež však stěžovatelka v řízení nepožadovala.
14. Ústavní soud v této části uzavírá, že napadená soudní rozhodnutí nepovažuje, byť s jistou výhradou (viz výše) za nepřezkoumatelná. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky a zohlednily i pokyny vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2221/22
. Skutečnost, že některá z napadených rozhodnutí se jeví být příliš popisnými, nepředstavuje z pohledu zachování práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces v tomto případě takovou vadu, pro kterou by je bylo nutno zrušit.
15. Požadovala-li stěžovatelka, aby Ústavní soud konstatoval porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, pak je třeba zopakovat, co již Ústavní soud vyslovil v předchozím kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 2221/22 , že vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a existenci jiných právních prostředků umožňujících poskytnout ochranu právům (postup podle zákona o odpovědnosti státu za škodu) nepřísluší Ústavnímu soudu vyslovit takové porušení práva. Za stavu, kdy již soudní řízení pravomocně skončilo, se Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07
(U 1/48 SbNU 961) nebo ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2377/17 , bod 8]. Jak se navíc podává z uvedeného nálezu, stěžovatelka svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku části řízení uplatnila.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu