25 Cdo 3470/2024

25 Cdo 3470/2024-941

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. V., narozená 9. 5. 1975, bytem Kochánov 43, Stránecká Zhoř, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Střešovických hřišť 621/15, Praha 6, a 2) R. M., o 2.867.580 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 394/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 17 Co 130/2024-901, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. První žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobou ze dne 31. 12. 2013 ve znění rozšíření žaloby se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 4.946.400 Kč z titulu náhrady škody na zdraví – ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“). Škoda jí vznikla 15. 6. 2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým žalovaným jako řidičem vozidla pojištěného u první žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Při určení výše odškodnění vycházela ze zhodnocení trvalých následků ze dne 29. 8. 2013 vypracovaného MUDr.

Dobroslavem Novákem a MUDr. Jiřím Tomanem, kteří dospěli k závěru, že bodové ohodnocení ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „vyhláška“ nebo „vyhláška č. 440/2001 Sb.“) činí 6.870 bodů, po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 10.305 bodů. Žalobkyně žádala o mimořádné zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky na čtyřnásobek (10.305 bodů x 120 Kč = 1.236.600 Kč x 4 = 4.946.400 Kč).

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C 394/2013-345, v zamítavých výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku o věci samé IV

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o žalobě proti první žalované (pojistitelce druhého žalovaného) na pojistné plnění a proti druhému žalovanému na náhradu škody na zdraví (bolestného, náhrady za ZSU, ztráty na výdělku) způsobené žalobkyni při dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012. Na náhradě za ZSU bylo žalobkyni přiznáno pouze 422.940 Kč na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., a další dokazování nebylo připuštěno.

3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 25 Cdo 2319/2018-479, zrušil oba rozsudky nalézacích soudů, pokud jimi byla zamítnuta žaloba v rozsahu 4.523.460 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku dovolání odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se odchýlil od jeho rozhodovací praxe v otázce stanovení výše náhrady za ZSU a naplnění předpokladů jejího mimořádného zvýšení ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a že řízení bylo zatíženo vadou, když nebylo náležitě provedeno zhodnocení psychických následků, ani nebylo připuštěno doplnění dokazování.

4. Následně Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 962.940 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 3.560.520 Kč (výrok II), a výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době dopravní nehody bylo žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti, podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10. 8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého posudku doc. Hrnčíře obvodní soud zjistil, že prokázanými trvalými následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu vlevo, postižení levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké omezení hybnosti levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu), hypertrofická jizva brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí 2.650 bodů (bez tvrzených vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy kombinovaném s celotělním poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek podkladů ohodnotit), po zvýšení o 33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky činí hodnocení ZSU 3.524,5 bodu, což představuje 422.940 Kč. Soud prvního stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Gabriely Léblové z odvětví psychiatrie a navýšil odškodnění za posttraumatickou stresovou poruchu o 2.250 bodů a částku 270.000 Kč, celkem tak určil základní bodové ohodnocení ZSU na 5.774 bodů. Po zhodnocení dopadů do života poškozené dospěl k závěru, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a základní odškodnění zvýšil podle § 7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, celkem tedy žalobkyni náleží odškodnění ZSU ve výši 1.385.880 Kč, z čehož jí byla částka 422.940 Kč pravomocně přiznána a zbývá doplatit 962.940 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II i v nákladových výrocích III a V, pouze ve výroku IV jej změnil co do výše náhrady nákladů, jinak jej rovněž potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním závěrem, že výše přiznaného zadostiučinění je adekvátní.

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 1545/2021-694, odmítl dovolání žalobkyně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud uzavřel, že ve vztahu k výši náhrady za ZSU odvolací soud zohlednil, že dovolatelka utrpěla nevratné poškození zdraví, které ji omezuje ve sféře pracovního života, seberealizaci i v domácnosti. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že dovolatelka utrpěla vážné poškozené zdraví ve věku 37 let a ve svém volném čase byla sportovně velmi aktivní, což jej vedlo k závěru, že v daném případě jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.

Úvahu odvolacího soudu o výši odškodnění dovolací soud nepovažoval za nepřiměřenou, neboť hlediska, která odvolací soud zohlednil, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Dovolací soud považoval obtíže žalobkyně za limitující a nepříjemné, avšak zdůraznil, že v jejich důsledku není vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, je pouze do určité míry omezena. Okolnost, že dovolatelka utrpěla úraz ve středním věku a limituje ji v pracovním zapojení, a především v rozsahu volnočasových aktivit, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni (ochrnutí končetin, závažné narušení kognitivních schopností apod.).

Dovolací soud tedy považoval odškodnění v rozsahu dvojnásobku základní výměry za přiměřené.

7. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 2. 5. 2023, č. j. I. ÚS 2221/22-723, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610, ve výroku II, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 1545/2021-694. Ústavní soud vytkl obecným soudům, že neprovedly výslech znalce a nedostatečně odůvodnily neprovedení revizního znaleckého posudku. Zdůraznil, že soudy při určení přiměřené výše náhrady za ztížení společenského uplatnění měly brát v potaz nejen závěry znaleckého posudku, resp. bodové ohodnocení z něho vzešlé, ale provést i další důkazy k prokázání relevantních okolností konkrétního případu a při své úvaze je zohlednit.

Relevantním se jeví nejen to, jak daný úraz ovlivnil život poškozené, ale i zasazení do ekonomického kontextu doby přiznání náhrady. V posuzovaném případě soudy sice v dané věci aplikovaly § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a přistoupily k navýšení odškodnění na dvojnásobek základního bodového ohodnocení, při určení výše odškodnění však vycházely především ze znaleckého posudku zpracovaného doc. Hrnčířem a jeho bodového ohodnocení obsaženého v posudku. Z rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem se okolnost, že žalobkyně vedla před úrazem velmi aktivní život, projevila ve výsledné přiznané částce.

V úvahách soudu chybí i přihlédnutí ke skutečnosti, že k úrazu došlo v roce 2012 a napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu let 2020-2022. Tyto individuální skutečnosti soudy opomenuly i při odůvodnění přiměřenosti výše odškodnění ve srovnání s jinými případy řešenými před obecnými soudy. Ústavní soud dále aproboval postup obecných soudů, jež při stanovení výše odškodnění za ZSU postupovaly v souladu s přechodnými ustanoveními občanského zákoníku podle úpravy obsažené ve vyhlášce 440/2001 Sb., avšak zdůraznil, že podpůrně měly při úvaze o přiměřené výši odškodnění vzít v potaz i Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, dále jen „Metodika“.

8. Obvodní soud pro Prahu 8 následně rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 25 C 394/2013-835, ve znění usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. 25 C 394/2013-890, zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení 3.560.520 Kč (výrok I), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a státem (výroky II a III) a mezi účastníky navzájem (výroky IV a V) a uložil žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VI). Soud prvního stupně doplnil dokazování žalobkyní nově předloženými listinami, doplňujícím výslechem žalobkyně a výslechem znalce doc.

Hrnčíře, který se vyjádřil k bodovému hodnocení ZSU provedenému MUDr. Novákem a MUDr. Tomanem v tom smyslu, že je nesprávné, nadhodnocené a obsahující hrubé chyby. Soud mimo jiné zjistil, že žalobkyně je dle posudku o invaliditě ze dne 16. 6. 2016 schopna po vzniku invalidity 2. stupně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 50 %, má zhoršené ovládání levé dolní končetiny, občasné bolesti hlavy, páteře, třes celého těla, má slabší stisk levé horní končetiny, bolesti levého ramene, kyčle, nezvedne těžší předměty, trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

Žalobkyně nemá sílu v levé ruce, trpěla parézou levé nohy, má svalovou dysbalanci páteře, alergii na železo v důsledku sešroubování např. duté kosti levé ruky, a trpí stresem. Musí docházet na rehabilitace, jinak se její zdravotní stav zhoršuje, na neurologii a k psycholožce. V době nehody byla na mateřské dovolené, bylo jí 37 let. Před nehodou lyžovala (i závodně), měla trenérskou licenci k výuce lyžování, kulturistiky a fitness, měla živnostenský list na provozování tělovýchovného zařízení (od roku 2005 nebo 2006 do nehody), přičemž této činnosti se věnovala, dělala rekondiční a rehabilitační cvičení, vedla firmám účetnictví, rekreačně běhala, bruslila, házela oštěpem nebo koulí, s manželem plánovali čtvrté dítě, chodili na plesy, žalobkyně zcela obstarávala rodinnou domácnost.

Po nehodě se bojí lyžovat, nemůže běhat, tančit, není schopna zcela obstarat domácnost, např. velké nákupy, nošení koše s prádlem. Po nehodě nemohla sevřít levou ruku, potřebovala pomoc s oblékáním, což se asi po půl roce díky intenzivní rehabilitaci začalo zlepšovat. Kvůli alergii a jizvám má nižší sebevědomí, stydí se chodit např. na koupaliště, do bazénu. V případě nutnosti řídí automobil s automatickou převodovkou. Nehoda se podepsala i na jejím sexuálním životě.

9. Soud prvního stupně odkázal na § 3028 odst. 1, 3 a § 3079 odst. 1 o. z., § 6, § 7 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, § 420 odst. 1, § 427 odst. 1, § 428, § 431, § 441 a § 444 odst. 1 obč. zák. a § 1, § 6 a § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Porovnal posuzovaný případ s obdobnými případy v judikatuře především Nejvyššího soudu a uvedl, že považuje za dostatečné odškodnění žalobkyně v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tedy částku, která se žalobkyni již dostala.

Požadovaný téměř sedminásobek je podle jeho názoru přemrštěný. Vzal v úvahu, že žalobkyně je matkou tří dětí, život zaměřila především na péči o ně, s manželem plánovali čtvrté dítě, vedla v zásadě běžný pracovní, společenský i rodinný život, který nijak nevybočoval z průměru populace, žila ve spokojeném fungujícím vztahu. Předmětná nehoda zasáhla do všech oblastí jejího života i života její rodiny, byly zraněny i dvě děti. Druhý žalovaný nehodu způsobil pod vlivem alkoholu, byl za svůj čin odsouzen a dopady tohoto činu si vzhledem k regresnímu nároku první žalované ponese do konce života.

Na druhou stranu žalobkyně není ze žádné oblasti života zcela vyloučena, pouze je významně omezena, úraz utrpěla zhruba v polovině průměrné délky života. Soud shledal významnou paralelu s věcmi vedenými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 1032/2011 a 25 Cdo 2598/2012, kdy byl poškozený odškodněn dvojnásobkem základního bodového hodnocení ZSU. K otázce použití Metodiky zdůraznil, že žalobkyně předložila posudek MUDr. Martina Němce, kterým byla podle Metodiky náhrada ZSU po zvýšení s ohledem na věk vyčíslena částkou 1.292.810 Kč, a žalobkyně již na ZSU obdržela částku 1.385.880 Kč. Dosud přiznané odškodní tedy koresponduje s odškodněním přiznávaným v souladu s Metodikou.

Soud měl za rozporné se zásadou retroaktivity a se zásadou rovnosti stran, aby žalobkyni bylo přiznáno odškodnění dle současných poměrů, s ohledem na délku řízení, kterou významně zavinila žalobkyně.

10. K odvolání žalobkyně a první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 17 Co 130/2024-901, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 692.940 Kč, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení 2.867.580 Kč jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok II), žalobkyni (výrok III) a soudní poplatek (výrok IV).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Stejně jako on zdůraznil, že vyčíslení náhrady ZSU podle Metodiky, jak vyplývá z žalobkyní předloženého znaleckého posudku MUDr. Nováka (poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno MUDr. Němce), je nižší než náhrada, které se žalobkyni dostává v tomto řízení. Vyložil, že soud prvního stupně vycházel z toho, že předmětná dopravní nehoda zasáhla do všech oblastí života žalobkyně, tedy do života osobního, rodinného, pracovního a sportovně sociálního.

Ve všech těchto oblastech byla žalobkyně omezena, nebyla z nich však zcela vyloučena. Soud prvního stupně i vzhledem k dopadům nehody na život žalobkyně přikročil ke zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dosud přiznaná náhrada ve výši 1.385.880 Kč je v daném případě dostatečná, a to s ohledem na negativní dopady do života žalobkyně a ekonomický kontext současné doby. Namítala-li žalobkyně, že se její stav časem zhoršuje, žádný tomu odpovídající nárok nevznesla.

Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2087/2013, a dovodil z něj, že žalobkyni by se mělo dostat odškodnění cca ve výši 2.000.000 Kč, a proto jí ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přiznal dalších 692.940 Kč coby jednonásobek základního bodového hodnocení. Ačkoliv znalec v posudku vysvětlil vznik degenerativních změn v důsledku stárnutí organismu, odvolací soud vyzdvihl, že žalobkyně byla zdravá a sportující osoba, jejíž život se v důsledku nehody významně změnil.

11. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Vyjádřila své přesvědčení, že soudy opomněly zasadit veškeré skutkové okolnosti do ekonomického kontextu doby přiznání náhrady. Zdůraznila vliv inflace a dalších ekonomických ukazatelů na výši přiznávané náhrady, o níž je rozhodováno teprve po letech. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8.

3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, podle nějž je třeba při určování výše náhrady zohlednit aktuální ekonomickou situaci a vývoj cenové hladiny, či na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23. Zdůraznila závažnost utrpěných zranění a zhoršení kvality svého života. Akcentovala nezbytnost sjednocení rozhodovací praxe a přizpůsobení judikatury aktuálním ekonomickým podmínkám. Brojila proti neodůvodněným rozdílům při rozhodování podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a podle Metodiky. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1728/2020, s tím, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023, podle nějž dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb. k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být na ZSU přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o.

z., jedná se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 citované vyhlášky. Dovolatelka je toho názoru, že soudy v jejím případě řádným způsobem nepřikročily k navýšení náhrady, a ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu v této věci dovodila, že Metodika nemá být pouhou „korekcí“, ale mělo by jít o „standard“. Domnívá se, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč považoval znalecké posudky MUDr. Nováka a MUDr. Tomana za nedostatečně kvalitní a v řízení nepoužitelné, přičemž právě ty byly vypracovány podle Metodiky a náhrada měla být přiznána podle nich.

Soudy měly brát v potaz i judikaturu týkající se případů, na něž se vztahuje nová právní úprava, a je možné uvažovat i o aplikaci § 3079 odst. 2 o. z. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. První žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku. Odvolací soud po zrušovacím nálezu Ústavního soudu zvýšil původně přiznanou částku, a to mimo jiné vzhledem k ekonomické realitě. Konstatovala, že žalobkyni bylo přiznáno o více než 800.000 Kč více, než jak bylo vyčísleno znaleckým posudkem MUDr. Němce podle Metodiky. Polemizovala se závěry zrušovacího nálezu Ústavního soudu v posuzované věci a odmítla paušální kritiku vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ohradila se proti přenášení dopadů ekonomických vlivů na účastníky soukromoprávních vztahů, neboť je úkolem státu, aby v daném směru přizpůsobil právní předpisy ekonomické realitě. Hodlá-li se dovolatelka domoci náhrady případné újmy vzniklé v důsledku délky daného řízení, má možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. První žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

13. Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, z obsahu dovolání je zjevné, že ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu pouze v té části výroku I, jíž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání proti zbývající části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 692.940 Kč, by ani nebylo ze strany žalobkyně subjektivně přípustné, protože jí bylo rozhodnuto v její prospěch.

17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se výše poskytnutého odškodnění, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023), jestliže při posuzování možnosti zvýšení odškodnění za škodu (újmu) na zdraví podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro větší časový odstup od konce účinnosti této vyhlášky vzal za splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodnou mimořádného zřetele a navýšil toto odškodnění na trojnásobek, aby tak nedošlo k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle vyhlášky má být za škodu na zdraví přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z. Samotný násobek tohoto navýšení se odvíjí od konkrétních skutkových okolností případu a sám o sobě nemůže představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Z citované judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že toto navýšení je prostředkem pro odstranění výrazného nepoměru mezi odškodněním přiznaným podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a podle § 2958 o. z., aby se poškozenému dostalo ve vztahu k uplatněnému nároku plné satisfakce, což ovšem neznamená, že tato satisfakce musí být ve stejné výši jako by k újmě na zdraví došlo až v době podání žaloby, resp. rozhodování soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 163/2025, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1999/25).

18. Odvolací soud v posuzované věci uvedl, že po srovnání této věci s obdobnými případy a po zohlednění ekonomického kontextu doby vydání jeho rozsudku se mu jeví spravedlivým odškodněním žalobkyně částka cca 2.000.000 Kč. S odkazem na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tedy zvýšil dosud přiznanou náhradu o jeden násobek základního odškodnění ve výši 692.940 Kč. Celkem se tedy žalobkyni v důsledku dosud vydaných rozhodnutí dostává 2.078.820 Kč.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2221/22 shledal, že soudy v této věci postupovaly správně, pokud výši ZSU stanovily podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. s tím, že vzhledem k odlišnému pojetí určení výše náhrady za vnik překážky lepší budoucnosti v současné době bylo s ohledem na delší časový odstup mezi okamžikem, v němž došlo ke vzniku újmy žalobkyně, a okamžikem, v němž soudy o náhradě této újmy rozhodují, namístě podpůrně při úvaze o přiměřené výši odškodnění vzít v potaz i Metodiku (viz bod 29 citovaného nálezu).

Již z těchto závěrů je zřejmé, že žalobkyně se mýlí, pokud uvádí, že Ústavní soud zavázal obecné soudy rozhodnout v této věci podle Metodiky a považovat ji nikoliv za korektiv, ale za standard. Ústavní soud ve svém nálezu připomněl, že při určení výše náhrady podle Metodiky se vychází ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. Z nálezu žádným způsobem nevyplývá, k jakému okamžiku má být posouzení dané otázky vztaženo, avšak nepochybně není cíleno na rok předcházející ustálení zdravotního stavu, k němuž došlo počátkem roku 2014 (podle posudku MUDr.

Němce, viz č. l. 219 spisu), neboť zdůraznění časového odstupu, s nímž je o nároku žalobkyně rozhodováno, by pak postrádalo smysl. Stejně tak se jeví jako ne zcela spravedlivé, aby byl za rozhodující pokládán například rok předcházející příslušnému soudnímu rozhodnutí, protože není ani vinou žalovaných, že řízení trvá dlouhou dobu. Poškozený, v jehož případě by řízení (ať už z jakýchkoliv příčin) trvalo dlouho, by pak byl na úkor škůdce (pojistitele) zvýhodněn oproti poškozenému, u nějž došlo k meritornímu rozhodnutí v kratším časovém horizontu.

Ke kompenzaci ztráty hodnoty původně vyčíslené a požadované částky alespoň do nějaké míry obvykle slouží institut úroku z prodlení, který však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala. Je rovněž nezbytné připomenout, že žalobkyni byla část odškodnění pravomocně přiznána již dříve (částka 422.940 Kč rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C 394/2013-345, částka 962.940 Kč rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610), a nelze tedy na věc nahlížet stejně, jako by se jí dosud nedostalo žádného odškodnění.

20. Je třeba říci, že odůvodnění odvolacího soudu je poněkud kusé stran důvodů, proč právě částka 2.078.820 Kč je podle jeho názoru přiměřenou náhradou za ZSU v kontextu současné ekonomické situace. Podle názoru dovolacího soudu však lze vyjít z žalobkyní předloženého posudku MUDr. Němce z 18. 3. 2016 (viz č. l. 212 a násl. spisu, proveden k důkazu na jednání před soudem prvního stupně dne 19. 5. 2017, viz č. l. 329), jenž byl vypracován podle Metodiky a v řízení jej předložila sama žalobkyně. V něm bylo celkové procento omezení žalobkyně stanoveno na 11,69 % (viz s.

21 posudku, č. l. 222 spisu). Znalec vycházel z ustálení zdravotního stavu žalobkyně na počátku roku 2014, a dospěl k částce 1.175.282 Kč s tím, že ji navrhoval zvýšit o 10 % s ohledem na věk žalobkyně, tedy na 1.292.810 Kč. I kdyby soud vycházel z 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž soud danou částku přiznal, tedy za rok 2023 (napadené rozhodnutí bylo vydáno v roce 2024), byla by výchozí rámcová částka 18.212.800 Kč, z čehož 11,69 % představuje částka 2.129.076,32 Kč, po zvýšení o 10 % z důvodu věku 2.341.983,95 Kč. K dalšímu navýšení nejsou dány důvody, protože ze skutkových zjištění nižších soudů, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, plyne, že dovolatelka vedla sice aktivní, ale v zásadě běžný pracovní, společenský i rodinný život, který nijak nevybočoval z průměru populace, a že není ze žádné oblasti života zcela vyloučena, pouze je významně omezena, úraz utrpěla zhruba v polovině průměrné délky života (viz bod 29 napadeného rozsudku).

Za těchto okolností nelze částku, jež byla žalobkyni celkově v tomto řízení přiznána, považovat za nepřiměřeně nízkou, obzvláště v kontextu toho, že její větší část byla přisouzena již v letech 2017 a 2020 a odstup od vzniku újmy, resp. ustálení zdravotního stavu žalobkyně a přiznání odškodnění v případě těchto částek nebyl tak velký jako v případě částky, ohledně níž bylo žalobkyni vyhověno napadeným rozsudkem. Dovolatelce pak nelze přiznat zcela stejnou částku, jako by ke vzniku újmy na její straně, popřípadě k ustálení jejího zdravotního stavu došlo v poslední době (k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud v již citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 163/2025).

Zásadám slušnosti by odporovalo, aby náhrada, jež jí byla přiznána podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a náhrada přiznávaná podle Metodiky byla v příkrém nepoměru, tak tomu však v posuzovaném případě není. Jde-li o značnou délku tohoto řízení, má žalobkyně možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb. a domáhat se odškodnění v jeho intencích.

21. S cílem provést porovnání výše odškodnění, jež bylo přiznáno žalobkyni, s obdobnými případy dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, (usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2024, sp. zn.

I. Ú 2333/24, byla ústavní stížnost poškozeného podaná proti tomuto rozsudku odmítnuta), v němž žalobce utrpěl v roce 2017 ve věku 32 let při dopravní nehodě devastující poranění pravé ruky, jež mu následně musela být amputována. Výše odškodnění v tomto případě byla dána mimo jiné ztrátou dominantní horní končetiny, nižším věkem žalobce, specifickými okolnostmi, za nichž došlo ke zranění, nadprůměrnou intenzitou jeho společenského zapojení před úrazem a důrazem na rukodělnou činnost v jeho životě před nehodou.

V daném případě byla celková míra omezení stanovena na 14,75 % a žalobce obdržel celkem 2.960.000 Kč. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3316/2024, nebyla jako nepřiměřená náhrada za ZSU žalobkyně shledána částka 1.304.072 Kč odpovídající celkovému procentu omezení v tehdejších poměrech 11 % v situaci, kdy u žalobkyně došlo v roce 2014 v důsledku postupu non lege artis při operaci k přerušení žlučovodu, trpěla bolestmi břicha, nadýmáním, náhlými a nepředvídatelnými průjmy a z toho plynoucími psychickými problémy, které jí bránily zejména v plném společenském a pracovním zapojení, nemohla zvedat těžká břemena ani se vystavovat větší fyzické zátěži, byla nucena dodržovat šetrnou dietu.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 310/2024, bylo v případě žalobce, jenž v roce 2020 ve věku 39 let utrpěl rozsáhlá zranění v důsledku dopravní nehody, považována za přiměřenou náhrada za ZSU při celkovém omezení 30,32 % částka 6.426.336,75 Kč. Žalobce měl v uvedené věci plně ochrnutou pravou dolní končetinu, částečně ochrnutou levou nohu, omezenou jemnou motoriku pravé ruky, měl zavedenou trvalou stomii, trpěl částečnou inkontinencí moči (s nutností použití plenkových kalhotek), poruchou potence (omezení na 60 %) a středně těžkou psychickou poruchou (deprese).

V domácím prostředí byl schopen krátkodobě pohybu s pomocí facilitátorů (loketní berle a vysoká ortéza), jinak pouze na invalidním vozíku. Žalobce (před úrazem manuálně pracující) byl zcela vyřazen z pracovního života a uznán invalidním ve třetím stupni. Obtíže mu činila osobní hygiena, potřeboval pomoc při oblékání a téměř nezvládal domácí práce. Nemohl vykonávat původní koníčky, ve společenském styku byl značně omezen v důsledku zápachu a zvuků stomie, inkontinence a omezené možnosti pohybu. Ani při srovnání s těmito případy se odškodnění žalobkyně nejeví nepřiměřeně nízkým.

22. Namítá-li žalobkyně, že soudy měly při stanovení výše odškodnění postupovat podle znaleckých posudků MUDr. Nováka a MUDr. Tomana vypracovaných podle Metodiky, poukazuje dovolací soud na to, že v řízení bylo předloženo toliko „zhodnocení trvalých následků – ztížení společenského uplatnění“ z 29. 8. 2013 (viz č. l. 14 spisu) sepsané uvedenými lékaři, které však bylo vypracováno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., jak je na něm ostatně výslovně uvedeno, a nikoliv podle Metodiky, navíc se nejedná o znalecký posudek ve smyslu § 127a o. s. ř. Žalobkyně však v řízení předložila znalecký posudek zpracovaný podle Metodiky, a sice posudek MUDr. Němce, jak bylo uvedeno výše (jenž byl odvolacím soudem v bodě 43 jeho rozsudku nesprávně označen za posudek „MUDr. Nováka“).

23. V daném případě se nejedná o otázku neřešenou, neboť závěr, že při posuzování možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je splněna podmínka zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z., byl vysloven již v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023. Obdobné závěry Nejvyšší soud dovodil i v rozsudcích ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2250/2023, a ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 25 Cdo 432/2024, či v již citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 163/2025. Jelikož v posuzované věci odvolací soud k aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky přikročil a dospěl k výsledné částce odškodnění, již nelze považovat za nepřiměřenou v kontextu Metodiky, není ani jeho rozsudek v rozporu s citovanou judikaturou či s judikaturou Ústavního soudu, již připomíná dovolatelka. Nelze rovněž uvažovat o aplikaci § 3079 odst. 2 o. z., přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by během řízení návrh směřující k použití citovaného ustanovení učinila. S ohledem na charakter a meze dovolacího přezkumu pak nelze návrh ve smyslu tohoto ustanovení vznést až v rámci dovolání (§ 241a odst. 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.), jak dovolací soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015.

24. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

25. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by měli žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Druhému žalovanému však v dovolacím řízení náklady nevznikly a první žalované Nejvyšší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit její nepříznivý zdravotní stav a povahu uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobkyni (fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí první žalovaná (velká obchodní společnost) v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu