USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: B. K.,
zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2,
proti žalované: Nemocnice Sokolov s.r.o., IČO 24747246, se sídlem Na Florenci
15, Praha 1, zastoupená Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem Dr. Davida
Bechera 6, Karlovy Vary, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:
Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem
Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 247/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 70 Co 186/2024-649, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 29 C
247/2016-327, přiznal žalobkyni náhradu vyvažující překážku lepší budoucnosti
ve výši 703 803 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu 4 296 197 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze
k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 70 Co 67/2020-393,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, kterou soud
prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení státu, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Soudy obou stupňů vyšly z posudku zpracovaného znalcem z oboru
zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách
na zdraví, a vysvětlily, že podle § 2953 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) neshledaly důvod pro zvýšení či snížení
náhrady stanovené znalcem v rozsahu 5,96% omezení v obvyklém způsobu života,
jemuž odpovídala částka 703 803 Kč. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením
ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Cdo 369/2021-448, odmítl. Ústavní soud nálezem ze
dne 8. 3. 2023, č. j. I. ÚS 1010/22-67, zrušil rozhodnutí dovolacího i
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou žalobu co do 4
296 197 Kč s příslušenstvím zamítl, a v jeho výrocích o nákladech řízení. Nalézací soudy zavázal povinností stanovit náhradu (jejíž výši pokládal Ústavní
soud v dané věci za nedostatečnou) vlastní přezkoumatelně odůvodněnou úvahou,
nikoli jen podle posudku znalce, a to tak, aby z jejich rozhodnutí bylo zřejmé,
jaká omezení žalobkyně považoval soud za zásadní, jakou intenzitu jim přisoudil
a proč podle jeho úvahy přisouzené odškodnění odpovídá zásadám slušnosti. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 po doplnění dokazování znovu rozhodl
rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 29 C 247/2016-577, kterým žalované (vedle
původních 703 803 Kč) uložil zaplatit žalobkyni dalších 600 269 Kč s
příslušenstvím, ve zbylém rozsahu 3 695 928 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2024,
č. j. 70 Co 186/2024-649, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjma
výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem, kde rozsudek změnil
co do celkové výše nákladů, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel
ze zjištění, že 19. 2. 2014 ve zdravotnickém zařízení žalované při operaci
žlučníku lékař žalobkyni omylem přerušil hlavní žlučovod, což byl podle závěru
soudů postup non lege artis, jehož důsledkem je trvalá újma na zdraví
žalobkyně. Žalobkyně trpí bolestmi břicha, nadýmáním, náhlými a
nepředvídatelnými průjmy a z toho plynoucími psychickými problémy, které jí
brání zejména v plném společenském a pracovním zapojení (namátkou plánování
cest, pobyt na dovolené, návštěvy veřejných míst). Žalobkyně nemůže zvedat
těžká břemena ani se vystavovat větší fyzické zátěži. Je nucena dodržovat
šetrnou dietu. Soudy uplatněný nárok posoudily podle § 2958 o. z. a podle
Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, uveřejněné pod číslem 63/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Metodika“). Vyšly z posudku
zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a
funkčních schopností při újmách na zdraví, a vzhledem ke kasačnímu nálezu
Ústavního soudu rovněž z výslechu znalce, zdravotní stav žalobkyně shledaly
ustáleným ke dni 15. 8. 2018 a vysvětlily, proč přistoupily ke zvýšení míry
omezení žalobkyně v obvyklém způsobu života stanovené znalcem v rozsahu 5,96%
na 11% omezení, přičemž tomuto navýšení odpovídala částka 600 269 Kč.
Důvodem
navýšení byly především psychické problémy žalobkyně zcela specifické povahy. Snahou soudu bylo cestou zvýšení znalcem stanoveného procenta ztížení
společenského uplatnění odčinit újmu žalobkyně zejména v rovině duševní,
společenské a intimní. Ačkoli nebyla žalobkyně před operací zapojena do
společenských, kulturních a volnočasových aktivit nad běžnou míru, neznamená
to, že by svůj nynější stav a možnosti oproti předchozímu zdravotnímu stavu
nepociťovala úkorně. Tento aspekt újmy hodnotily nalézací soudy měrou téměř
dosahující výše omezení stanovené podle Metodiky, která směřuje primárně na
somatickou stránku a její projevy v životě. Pro vyšší (další) navýšení
neshledaly soudy žádné důvody. Projevy v rovině duševní jsou v určité míře
subtilnější a životní okolnosti od člověka vyžadují vždy určitou míru
adaptability; dietní omezení a požadavek na racionální stravovací životní styl
byl dán již stavem žalobkyně, který vůbec vyvolal potřebu podstoupit operaci. Dále soudy neshledaly důvod pro navýšení náhrady ani ve věku žalobkyně, ani v
míře jejího sportovního, pracovního, kulturního a společenského zapojení, které
bylo v době před operací zcela průměrné. Důvody pro zvýšení neviděly soudy ani
v přístupu žalované, která mimosoudně vyplatila žalobkyni náhradu za bolest
(byť otázka pochybení operatéra byla postavena najisto až dokazováním v soudním
řízení) a s náhradou za ztížení společenského uplatnění nesouhlasila, a ani v
okolnostech vzniku újmy, k níž došlo neúmyslným nedbalostním jednáním
operujícího lékaře. Za zavrženíhodné nepovažovaly ani to, že žalovaná, resp. vedlejší účastnice na straně žalované, prostřednictvím soukromého detektiva
prověřovala skutečný zdravotní stav a aktivity žalobkyně. Současně se soudy
vypořádaly i s jinými rozhodnutími a v nich přiznanými náhradami v obdobných
věcech, a na jejich pozadí podrobně rozebraly, z jakého důvodu stanovily
náhradu právě v jimi přiznané výši.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost odůvodnila tím, že se odvolací soud měl odchýlit od judikatury
dovolacího i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v
následujících otázkách: a) Má soud při určení výše odškodnění přihlížet k míře
zavinění na straně škůdce?, b) Má soud při určení výše odškodnění zohlednit
následný postoj škůdce ke způsobené újmě?, c) Spočívá vada odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání,
v absenci vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky
řízení?, d) Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec,
nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských
právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90
Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod?,
e) Zakládá zásadně již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s
námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci,
protiústavnost dotyčného rozhodnutí?, f) Plyne z požadavků řádného procesu mimo
jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat, čemuž
koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy
náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat?
a konečně g) Je přípustné, aby skutkové a právní závěry odvolacího soudu
vycházely z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav
současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých
konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů? Z obsahu
dovolání je však zřejmé, že žalobkyně především nesouhlasí s výší soudem
stanovené náhrady za ztížení společenského uplatnění, a s tím, že odvolací soud
nepřistoupil k jejímu dalšímu zvýšení. Odvolací soud se měl odchýlit od
kasačního nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci, neboť dostatečně
nevysvětlil, proč při každodenních obtížích žalobkyně zásadám slušnosti
odpovídá pouze míra ztížení společenského uplatnění v rozsahu 11 %. Dovolatelka
je přesvědčena, že byly prokázány okolnosti pro zvýšení náhrady, zejména to, že
lékař se při operaci dopustil hrubé nedbalosti, resp. že se žalovaná dopustila
celé série protiprávního porušení svých povinností, že žalovaná odmítla uhradit
náhradu za ztížení společenského uplatnění dobrovolně, ačkoli v rámci původní
dohody o narovnání týkající se bolestného své pochybení uznala, doposud se
žalobkyni neomluvila a její zdravotní stav v průběhu řízení bagatelizovala.
Odvolací soud pochybil, když tyto okolnosti nezohlednil a nevypořádal se s nimi
v odůvodnění svého rozsudku. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není
přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Předně je třeba uvést, že žalobkyně nepředložila dovolacímu soudu
žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale položila soubor zcela
obecně formulovaných zásad občanskoprávního řízení sporného v podobě otázek.
Odpověď na otázky a), b) a f) je jednoznačně kladná, odpověď na otázky c), d) a
e) závisí na závažnosti a rozsahu vad rozhodnutí odvolacího soudu
představovaných nevypořádáním se s námitkami účastníků (zejména na relevanci
těchto námitek), odpověď na otázku pod bodem g) je samozřejmě negativní,
souhrnná skutková zjištění nejsou v odůvodnění soudních rozhodnutí přípustná.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně žádnou
z vad žalobkyní obecně formulovaných netrpí. Oba soudy při svém rozhodování
vzaly v úvahu závažnost porušení právní povinnosti žalovaným, formu zavinění
jeho zaměstnance i postoj žalované ke způsobené újmě, v odůvodnění svých
rozhodnutí se vypořádaly se všemi relevantními námitkami žalobkyně, s
vypovídací hodnotou i obsahem všech provedených důkazů (aniž by učinily
souhrnná skutková zjištění). K tomu lze dodat, že ustanovení o řízení před
soudem prvního stupně včetně ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. o náležitostech
odůvodnění rozsudku) platí pro odvolací řízení pouze přiměřeně (§ 211 o. s.
ř.), z čehož mimo jiné vyplývá, že s požadavkem náležitého odůvodnění není v
rozporu a nejde o souhrnná zjištění, pokud odvolací soud převezme v odůvodnění
svého rozhodnutí závěry soudu prvního stupně, případně na ně odkáže [viz
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle versus Finsko ze dne
19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004,
sp. zn. III. ÚS 266/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp.
zn. 33 Cdo 1272/2015].
8. K soudem určené výši náhrady lze uvést, že při aplikaci § 2958 o. z.,
podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce peněžitou náhradou, vyvažující
plně (resp. podle zásad slušnosti), mimo jiné též ztížení společenského
uplatnění poškozeného, mohou soudy využít jako pomůcku pro stanovení bolestného
i náhrady za ztížení společenského uplatnění Metodiku. Z judikatury Nejvyššího
soudu k jejímu použití vyplývá, že znalcem stanovené procento ztížení
společenského uplatnění poškozeného je podkladem, na jehož základě soud stanoví
(v penězích) postupem podle Metodiky základní odškodnění, které pak může
modifikovat, jsou-li pro to důvody. Jestliže důvody pro zvýšení či snížení
náhrady neshledá, není povinen základní částku modifikovat. Vždy je však
povinen odůvodnit, proč pokládá konkrétní míru postižení zdraví žalobce za
prokázanou a odpovídající jak kritériím § 2958 o. z., tak judikatuře ve
srovnatelných případech, jakož i to, jaká částka finanční náhrady žalobci
vzhledem k prokázané míře postižení náleží (např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“,
usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise
Trestněprávní revue č. 2/2018, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021,
sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020).
9. Ustanovení § 2958 o. z., podle něhož v daném případě soudy
postupovaly, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v
konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na
zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci
právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že náhrada za ztížení
společenského uplatnění v celkové částce 1 304 072 Kč, opírající se mimo jiné o
znalecký posudek, vystihuje míru trvalého poškození zdraví žalobkyně, není
zjevně nepřiměřený v neprospěch žalobkyně, odpovídá skutkovým zjištěním a je
přiléhavě a náležitě odůvodněn.
10. Soudy obou stupňů v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího
soudu, jakož i s kasačním nálezem Ústavního soudu, v daném případě vycházely z
konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, stanovily
odůvodněným způsobem okamžik ustálení zdravotního stavu žalobkyně, zohlednily
míru zavinění na straně škůdce, jenž poškodil zdraví žalobkyně v jejích 55
letech při operaci bez přímého úmyslu, nedbalostí operatéra. Vyšly ze zjištění
(která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), že
žalobkyně před poškozením zdraví nežila v žádném směru výjimečně aktivním
životem a obdobná stravovací omezení, jako ta, jimž se musí podrobit v důsledku
protiprávního jednání žalované, vyžadovalo již její předchozí závažné
onemocnění slinivky břišní. Postoj žalované, která poskytla žalobkyni náhradu
za bolest ještě před prokázáním porušení právní povinnosti lékařem v soudním
řízení a náhradu za ztížení společenského uplatnění neuhradila jen v důsledku
sporu o její výši, nepokládaly soudy za důvod pro zvýšení náhrady. Rovněž se
zabývaly tím, zda měly při určení výše náhrady zohlednit jednání žalované,
resp. vedlejší účastnice na straně žalované, která prověřovala skutečný stav
žalobkyně. Současně se soudy vypořádaly i s judikaturou ve srovnatelných
případech. Jako jediný důvod pro zvýšení náhrady shledaly specifické duševní
problémy žalobkyně (stud, obavy ze společensky nežádoucích důsledků
inkontinence), které podle jejich názoru Metodika dostatečně nezohledňuje. S
přihlédnutím k tomu zvýšily náhradu téměř na dvojnásobek částky určené postupem
podle Metodiky. Úvahy, které je k tomu vedly, řádně a srozumitelně odůvodnily,
přičemž se vypořádaly se všemi argumenty a námitkami, které účastníci v řízení
uplatnili. Dostatečně zdůvodnily i to, proč je 11% omezení odpovídající
zdravotnímu stavu žalobkyně, a proč, byť se žalobkyně se zdravotními následky
potýká denně, nemůže být procentní omezení vyšší (podle žalobkyně alespoň 25
%). V této souvislosti přiléhavě vysvětlily, že procento, k němuž soud nakonec
na základě znaleckého posudku i své úvahy dospěl, nevyjadřuje pouze míru
obtíží, které žalobkyni způsobuje trvalé postižení jejího zažívacího ústrojí,
ale míru, v níž je žalobkyně omezena ve všech oblastech svého života s
přihlédnutím ke svému celkovému zdravotnímu stavu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, bod 22).
11. Lze dodat, že namítala-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a
nezákonnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění, pak již
samotná (zjevná) absence obtíží argumentovat proti závěrům odvolacího soudu
hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako
na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
publikovaný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní). Odvolací soud přezkoumatelným způsobem vysvětlil,
proč nepřistoupil k dalšímu zvýšení náhrady a zohlednil (mimo jiné) i míru
zavinění na straně škůdce (žalované), jakož i její jednání po vzniku újmy.
12. Navíc vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že některé okolnosti
(míra zavinění a způsob jednání žalované po vzniku újmy) nezohlednil a
nevypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku, jde o námitky vad řízení, ke
kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Ostatně, jak bylo
uvedeno shora, odvolací soud se i s těmito okolnostmi v odůvodnění svého
rozsudku zabýval a náležitě se s nimi vypořádal.
13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu