USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: B. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Sokolov s.r.o., IČO 24747246, se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, zastoupená Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem Dr. Davida Bechera 6, Karlovy Vary, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 247/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 70 Co 186/2024-649, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 29 C 247/2016-327, přiznal žalobkyni náhradu vyvažující překážku lepší budoucnosti ve výši 703 803 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu 4 296 197 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 70 Co 67/2020-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení státu, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly z posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, a vysvětlily, že podle § 2953 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) neshledaly důvod pro zvýšení či snížení náhrady stanovené znalcem v rozsahu 5,96% omezení v obvyklém způsobu života, jemuž odpovídala částka 703 803 Kč. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 10.
2. 2022, č. j. 25 Cdo 369/2021-448, odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 3. 2023, č. j. I. ÚS 1010/22-67, zrušil rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou žalobu co do 4 296 197 Kč s příslušenstvím zamítl, a v jeho výrocích o nákladech řízení. Nalézací soudy zavázal povinností stanovit náhradu (jejíž výši pokládal Ústavní soud v dané věci za nedostatečnou) vlastní přezkoumatelně odůvodněnou úvahou, nikoli jen podle posudku znalce, a to tak, aby z jejich rozhodnutí bylo zřejmé, jaká omezení žalobkyně považoval soud za zásadní, jakou intenzitu jim přisoudil a proč podle jeho úvahy přisouzené odškodnění odpovídá zásadám slušnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 po doplnění dokazování znovu rozhodl rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 29 C 247/2016-577, kterým žalované (vedle původních 703 803 Kč) uložil zaplatit žalobkyni dalších 600 269 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu 3 695 928 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 70 Co 186/2024-649, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjma výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem, kde rozsudek změnil co do celkové výše nákladů, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vyšel ze zjištění, že 19. 2. 2014 ve zdravotnickém zařízení žalované při operaci žlučníku lékař žalobkyni omylem přerušil hlavní žlučovod, což byl podle závěru soudů postup non lege artis, jehož důsledkem je trvalá újma na zdraví žalobkyně. Žalobkyně trpí bolestmi břicha, nadýmáním, náhlými a nepředvídatelnými průjmy a z toho plynoucími psychickými problémy, které jí brání zejména v plném společenském a pracovním zapojení (namátkou plánování cest, pobyt na dovolené, návštěvy veřejných míst). Žalobkyně nemůže zvedat těžká břemena ani se vystavovat větší fyzické zátěži.
Je nucena dodržovat šetrnou dietu. Soudy uplatněný nárok posoudily podle § 2958 o. z. a podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, uveřejněné pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Metodika“). Vyšly z posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, a vzhledem ke kasačnímu nálezu Ústavního soudu rovněž z výslechu znalce, zdravotní stav žalobkyně shledaly ustáleným ke dni 15. 8.
2018 a vysvětlily, proč přistoupily ke zvýšení míry omezení žalobkyně v obvyklém způsobu života stanovené znalcem v rozsahu 5,96% na 11% omezení, přičemž tomuto navýšení odpovídala částka 600 269 Kč.
Důvodem navýšení byly především psychické problémy žalobkyně zcela specifické povahy. Snahou soudu bylo cestou zvýšení znalcem stanoveného procenta ztížení společenského uplatnění odčinit újmu žalobkyně zejména v rovině duševní, společenské a intimní. Ačkoli nebyla žalobkyně před operací zapojena do společenských, kulturních a volnočasových aktivit nad běžnou míru, neznamená to, že by svůj nynější stav a možnosti oproti předchozímu zdravotnímu stavu nepociťovala úkorně. Tento aspekt újmy hodnotily nalézací soudy měrou téměř dosahující výše omezení stanovené podle Metodiky, která směřuje primárně na somatickou stránku a její projevy v životě.
Pro vyšší (další) navýšení neshledaly soudy žádné důvody. Projevy v rovině duševní jsou v určité míře subtilnější a životní okolnosti od člověka vyžadují vždy určitou míru adaptability; dietní omezení a požadavek na racionální stravovací životní styl byl dán již stavem žalobkyně, který vůbec vyvolal potřebu podstoupit operaci. Dále soudy neshledaly důvod pro navýšení náhrady ani ve věku žalobkyně, ani v míře jejího sportovního, pracovního, kulturního a společenského zapojení, které bylo v době před operací zcela průměrné.
Důvody pro zvýšení neviděly soudy ani v přístupu žalované, která mimosoudně vyplatila žalobkyni náhradu za bolest (byť otázka pochybení operatéra byla postavena najisto až dokazováním v soudním řízení) a s náhradou za ztížení společenského uplatnění nesouhlasila, a ani v okolnostech vzniku újmy, k níž došlo neúmyslným nedbalostním jednáním operujícího lékaře. Za zavrženíhodné nepovažovaly ani to, že žalovaná, resp. vedlejší účastnice na straně žalované, prostřednictvím soukromého detektiva prověřovala skutečný zdravotní stav a aktivity žalobkyně.
Současně se soudy vypořádaly i s jinými rozhodnutími a v nich přiznanými náhradami v obdobných věcech, a na jejich pozadí podrobně rozebraly, z jakého důvodu stanovily náhradu právě v jimi přiznané výši.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že se odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v následujících otázkách: a) Má soud při určení výše odškodnění přihlížet k míře zavinění na straně škůdce?, b) Má soud při určení výše odškodnění zohlednit následný postoj škůdce ke způsobené újmě?, c) Spočívá vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání, v absenci vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení?, d) Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod?, e) Zakládá zásadně již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, protiústavnost dotyčného rozhodnutí?, f) Plyne z požadavků řádného procesu mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat? a konečně g) Je přípustné, aby skutkové a právní závěry odvolacího soudu vycházely z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů? Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobkyně především nesouhlasí s výší soudem stanovené náhrady za ztížení společenského uplatnění, a s tím, že odvolací soud nepřistoupil k jejímu dalšímu zvýšení.
Odvolací soud se měl odchýlit od kasačního nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci, neboť dostatečně nevysvětlil, proč při každodenních obtížích žalobkyně zásadám slušnosti odpovídá pouze míra ztížení společenského uplatnění v rozsahu 11 %. Dovolatelka je přesvědčena, že byly prokázány okolnosti pro zvýšení náhrady, zejména to, že lékař se při operaci dopustil hrubé nedbalosti, resp. že se žalovaná dopustila celé série protiprávního porušení svých povinností, že žalovaná odmítla uhradit náhradu za ztížení společenského uplatnění dobrovolně, ačkoli v rámci původní dohody o narovnání týkající se bolestného své pochybení uznala, doposud se žalobkyni neomluvila a její zdravotní stav v průběhu řízení bagatelizovala.
Odvolací soud pochybil, když tyto okolnosti nezohlednil a nevypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 7. Předně je třeba uvést, že žalobkyně nepředložila dovolacímu soudu žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale položila soubor zcela obecně formulovaných zásad občanskoprávního řízení sporného v podobě otázek. Odpověď na otázky a), b) a f) je jednoznačně kladná, odpověď na otázky c), d) a e) závisí na závažnosti a rozsahu vad rozhodnutí odvolacího soudu představovaných nevypořádáním se s námitkami účastníků (zejména na relevanci těchto námitek), odpověď na otázku pod bodem g) je samozřejmě negativní, souhrnná skutková zjištění nejsou v odůvodnění soudních rozhodnutí přípustná. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně žádnou z vad žalobkyní obecně formulovaných netrpí. Oba soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu závažnost porušení právní povinnosti žalovaným, formu zavinění jeho zaměstnance i postoj žalované ke způsobené újmě, v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly se všemi relevantními námitkami žalobkyně, s vypovídací hodnotou i obsahem všech provedených důkazů (aniž by učinily souhrnná skutková zjištění). K tomu lze dodat, že ustanovení o řízení před soudem prvního stupně včetně ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. o náležitostech odůvodnění rozsudku) platí pro odvolací řízení pouze přiměřeně (§ 211 o. s. ř.), z čehož mimo jiné vyplývá, že s požadavkem náležitého odůvodnění není v rozporu a nejde o souhrnná zjištění, pokud odvolací soud převezme v odůvodnění svého rozhodnutí závěry soudu prvního stupně, případně na ně odkáže [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1272/2015]. 8. K soudem určené výši náhrady lze uvést, že při aplikaci § 2958 o. z., podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce peněžitou náhradou, vyvažující plně (resp. podle zásad slušnosti), mimo jiné též ztížení společenského uplatnění poškozeného, mohou soudy využít jako pomůcku pro stanovení bolestného i náhrady za ztížení společenského uplatnění Metodiku. Z judikatury Nejvyššího soudu k jejímu použití vyplývá, že znalcem stanovené procento ztížení společenského uplatnění poškozeného je podkladem, na jehož základě soud stanoví (v penězích) postupem podle Metodiky základní odškodnění, které pak může modifikovat, jsou-li pro to důvody. Jestliže důvody pro zvýšení či snížení náhrady neshledá, není povinen základní částku modifikovat. Vždy je však povinen odůvodnit, proč pokládá konkrétní míru postižení zdraví žalobce za prokázanou a odpovídající jak kritériím § 2958 o. z., tak judikatuře ve srovnatelných případech, jakož i to, jaká částka finanční náhrady žalobci vzhledem k prokázané míře postižení náleží (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“, usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 2/2018, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). 9. Ustanovení § 2958 o. z., podle něhož v daném případě soudy postupovaly, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že náhrada za ztížení společenského uplatnění v celkové částce 1 304 072 Kč, opírající se mimo jiné o znalecký posudek, vystihuje míru trvalého poškození zdraví žalobkyně, není zjevně nepřiměřený v neprospěch žalobkyně, odpovídá skutkovým zjištěním a je přiléhavě a náležitě odůvodněn. 10. Soudy obou stupňů v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, jakož i s kasačním nálezem Ústavního soudu, v daném případě vycházely z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, stanovily odůvodněným způsobem okamžik ustálení zdravotního stavu žalobkyně, zohlednily míru zavinění na straně škůdce, jenž poškodil zdraví žalobkyně v jejích 55 letech při operaci bez přímého úmyslu, nedbalostí operatéra. Vyšly ze zjištění (která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobkyně před poškozením zdraví nežila v žádném směru výjimečně aktivním životem a obdobná stravovací omezení, jako ta, jimž se musí podrobit v důsledku protiprávního jednání žalované, vyžadovalo již její předchozí závažné onemocnění slinivky břišní. Postoj žalované, která poskytla žalobkyni náhradu za bolest ještě před prokázáním porušení právní povinnosti lékařem v soudním řízení a náhradu za ztížení společenského uplatnění neuhradila jen v důsledku sporu o její výši, nepokládaly soudy za důvod pro zvýšení náhrady. Rovněž se zabývaly tím, zda měly při určení výše náhrady zohlednit jednání žalované, resp. vedlejší účastnice na straně žalované, která prověřovala skutečný stav žalobkyně. Současně se soudy vypořádaly i s judikaturou ve srovnatelných případech. Jako jediný důvod pro zvýšení náhrady shledaly specifické duševní problémy žalobkyně (stud, obavy ze společensky nežádoucích důsledků inkontinence), které podle jejich názoru Metodika dostatečně nezohledňuje. S přihlédnutím k tomu zvýšily náhradu téměř na dvojnásobek částky určené postupem podle Metodiky. Úvahy, které je k tomu vedly, řádně a srozumitelně odůvodnily, přičemž se vypořádaly se všemi argumenty a námitkami, které účastníci v řízení uplatnili. Dostatečně zdůvodnily i to, proč je 11% omezení odpovídající zdravotnímu stavu žalobkyně, a proč, byť se žalobkyně se zdravotními následky potýká denně, nemůže být procentní omezení vyšší (podle žalobkyně alespoň 25 %). V této souvislosti přiléhavě vysvětlily, že procento, k němuž soud nakonec na základě znaleckého posudku i své úvahy dospěl, nevyjadřuje pouze míru obtíží, které žalobkyni způsobuje trvalé postižení jejího zažívacího ústrojí, ale míru, v níž je žalobkyně omezena ve všech oblastech svého života s přihlédnutím ke svému celkovému zdravotnímu stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, bod 22). 11. Lze dodat, že namítala-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění, pak již samotná (zjevná) absence obtíží argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odvolací soud přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč nepřistoupil k dalšímu zvýšení náhrady a zohlednil (mimo jiné) i míru zavinění na straně škůdce (žalované), jakož i její jednání po vzniku újmy. 12. Navíc vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že některé okolnosti (míra zavinění a způsob jednání žalované po vzniku újmy) nezohlednil a nevypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Ostatně, jak bylo uvedeno shora, odvolací soud se i s těmito okolnostmi v odůvodnění svého rozsudku zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. 13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu