33 Cdo 1272/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České
Lípě, Jiráskova 614, proti žalované M & M reality holding a. s. se sídlem v
Praze 1, Krakovská 1675/2, identifikační číslo 27487768, zastoupené Mgr.
Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o 100.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
71/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
října 2014, č. j. 53 Co 341/2014-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 5.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Petera Harmečko, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 13 C 71/2010-83, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení částky 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Vyšel z
toho, že účastníci uzavřeli dne 2. 7. 2010 smlouvu o rezervaci nemovitosti a o
poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti (dále jen „smlouva o rezervaci“),
a to poté, co si žalobce blíže specifikované nemovitosti v k. ú. H. S. dne 1. 7. 2010 prohlédl. Kupní cena byla sjednána ve výši 799.000,- Kč, přičemž na
znamení vážného zájmu o zakoupení poptávaných nemovitostí (čl. I. ujednání
smlouvy o rezervaci) žalobce složil rezervační zálohu ve výši 100.000,- Kč;
doba rezervace představovala 2 měsíce. Podle č. III. bodu 3. 1. smlouvy o
rezervaci „v případě, že žalobce jako zájemce neposkytne součinnost potřebnou k
převodu nemovitostí, zejména neposkytne součinnost k jednání o podmínkách kupní
smlouvy, k uzavření kupní smlouvy, neprokáže schopnost financovat koupi
nemovitostí, neposkytne součinnost při vyřizování hypotečního úvěru apod. z
jiných důvodů na straně zájemce nedojde do uplynutí doby rezervace k uzavření
kupní smlouvy nebo zájemce nesloží či nepřevede do uplynutí doby rezervace
rezervační zálohu dle bodu III. nebo zbývající část kupní ceny nebo neproplatí
splatnou směnku vlastní sloužící k zajištění zaplacení rezervační zálohy dle
bodu III., náleží zprostředkovateli smluvní pokuta sjednaná ve výši rezervační
zálohy, přičemž zprostředkovatel je dle dohody smluvních stran oprávněn
započíst výše uvedenou smluvní pokutu proti složené rezervační záloze. Ujednáním dle předchozího odstavce není dotčeno právo zprostředkovatele na
náhradu škody. Zprostředkovatel je oprávněn požadovat náhradu škody ve výši, v
jaké škoda přesahuje částku smluvní pokuty dle předchozího odstavce“ (čl. III. bod 3. 2.). Dne 21. 6. 2010 žalovaná jako zprostředkovatelka uzavřela s p. L. F. nevýhradní smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s
prodejem budovy č. p. 89 a pozemků parc. č. st. 160, 132/2 v obci M., k. ú. H. S. (dále jen „sporné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), podle níž se zavázala
vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne vlastnici možnost uzavřít se
zájemcem o jejich koupi kupní smlouvu za 699.000,- Kč (viz bod II. a čl. I. bod
1. 1. smluvních ujednání smlouvy o zprostředkování – dále jen „smlouva o
zprostředkování“). Provize za zprostředkování představovala částku 49.000,- Kč
(bod III. smlouvy o zprostředkování), s tím, že „v případě, že zprostředkovatel
zprostředkuje vlastníkovi možnost uzavřít kupní smlouvu, v níž bude skutečná
kupní cena nemovitostí vyšší než kupní cena (...), dohodly se smluvní strany,
že provize zprostředkovatele bude zvýšena o částku rovnající se polovině
rozdílu mezi kupní cenou skutečně dosaženou a kupní cenou dle bodu II. smlouvy“ (čl. II. bod 2. 3. smluvních ujednání). Návrh kupní smlouvy obdržel
žalobce nejpozději dne 23. 8. 2010. Podle geometrického plánu ze dne 15. 7. 2010, č. 270-341/2010, pozemková parcela č. 132/3 o výměře 210 m2 vznikla
oddělením z původní pozemkové parcely č. 132/1 a pozemková parcela č.
132/4 o
výměře 91 m2 vznikla oddělením z původní pozemkové parcely č. 132/2. Dopisy ze
dne 4. 8. 2010 a ze dne 23. 8. 2010 vyzvala žalovaná žalobce k součinnosti při
uzavření kupní smlouvy s vlastnicí sporných nemovitostí. Podáním ze dne 26. 8. 2010 žalobce z blíže rozvedených důvodů sdělil, že již nemá zájem na uzavření
kupní smlouvy. Závazky smluvních stran soud prvního stupně poměřoval
ustanoveními § 51 a § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť dohodu podle § 262
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obch. zák.“) považoval za neplatnou, jelikož směřovala ke zhoršení
právního postavení žalobce jako spotřebitele. Soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaná splnila svůj závazek zajistit žalobci příležitost uzavřít kupní
smlouvu, jejímž smyslem bylo nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Jeho námitky, že žalovaná porušila své povinnosti, neboť návrh smlouvy
předložila až po uplynutí doby rezervace, že jej neinformovala o tom, že na
nemovitostech vázne zástavní právo, že hranice nově vzniklého pozemku
neodpovídaly tomu, jak byly určeny v okamžiku jeho prohlídky, a že žalobce
nesouhlasil s úhradou části kupní ceny na účet žalované, neshledal soud prvního
stupně z blíže rozvedených důvodů za relevantní. Zdůraznil, že to byl naopak
žalobce, jenž nedodržel zejména závazek poskytnout žalované veškerou součinnost
nezbytnou k převodu sporných nemovitostí. Proto žalované vzniklo právo na
zaplacení dohodnuté smluvní pokuty podle čl. III bodu 3. 1. smlouvy o
rezervaci. Se zřetelem k výši kupní ceny nemovitostí (799.000,- Kč) nepovažoval
soud prvního stupně smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč za rozpornou s dobrými
mravy, neboť přihlédl k tomu, že žalované mohla vzniknout škoda představující
ušlý zisk z nerealizovaného obchodu. V případě, že by žalobce dostál svým
závazkům vůči žalované, mohla od vlastnice sporných nemovitostí podle smlouvy o
zprostředkování inkasovat provizi v celkové výši 99.000,- Kč, tzn., že škoda,
která ji mohla vzniknout, v podstatě odpovídá výši smluvní pokuty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2014, č. j. 53 Co 341/2014-106,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na odůvodnění jeho rozhodnutí
se ztotožnil se závěrem, že žalobce „nedostál“ svým povinnostem plynoucím z
rezervační smlouvy, dále že žalované vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty,
jakož i se závěrem, že její výše neodporuje dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť při řešení otázky
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její rozpor s dobrými mravy se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
reprezentované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26
Cdo 3968/2013, ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1532/2011, a jeho
rozsudky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 19. února
2014, sp. zn. 26 Cdo 203/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo
131/2012. Má zato, že ve světle citovaných rozhodnutí smluvní pokuta ve výši
100.000,- Kč odpovídající de facto výši provize žalované podle smlouvy s
vlastníkem prodávaných nemovitostí (tj. třetí osobou) je nepřiměřená a odporuje
dobrým mravům. Odvolacímu soudu nadto vytýká, že se v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a že přijal chybné závěry o
porušení jeho smluvních povinností. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Výtkami, že odvolací soud nezjistil, jaké následky pro žalovanou mělo
neuzavření zprostředkovávané kupní smlouvy, zda jí jednáním žalobce vznikla
škoda, že odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že obvyklá výše provize
realitních kanceláří podle České komory realitních kanceláří se pohybuje mezi 5
až 6 % z ceny nabízených nemovitostí, přičemž podle dovolatele výše smluvní
pokuty představovala 200 % obvyklé provize, a že odvolací soud nepřihlédl ke
všem jím uváděným skutečnostem, z nichž plyne, že smluvní povinnosti porušila
žalovaná a nikoliv žalobce, se nemohl dovolací soud zabývat, neboť nevystihují
jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s.
ř.); není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
přičemž samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybňuje
správnost právního závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená, a proto
ujednání o ní není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39
obč. zák. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud se již v rozsudcích ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo
1064/2006, a ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006, a v řadě
dalších rozhodnutí vyslovil k posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty. Uvedl v nich, že v souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba - kromě
obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu dobrých mravů -
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Především je nutno
uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit,
zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v
pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ
nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající,
nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti
případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném
konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat (srov. obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, jež
obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl). Při posouzení
přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě přihlédnout k
celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k jejímu
sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného
závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001,
ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne
16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33
Cdo 2776/2008, ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti,
které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně,
mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení
smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Není pochyb o tom, že smluvní pokutu je strana, která závazek porušila, povinna
zaplatit, i když oprávněnému porušením závazku nevznikla škoda (§ 544 odst. 1
obč. zák.), a že otázka vzniku škody porušením zajištěné povinnosti může mít
význam jen v případech, na něž dopadá § 545 odst. 2 obč.
zák. (ujednání o právu
věřitele na náhradu škody vedle smluvní pokuty nebo na náhradu škody
přesahující smluvní pokutu). S ohledem na funkci smluvní pokuty jako
paušalizované náhrady škody přijala a odůvodnila judikatura závěr, že při
zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je třeba,
aby její výše zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním
vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv
však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje
výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy
neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba
přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám, účelu, který
sledoval, a k výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost
smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne
30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33
Odo 890/2002, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo
2776/2008, ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 15. října
2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rovněž v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že pro naplnění uhrazovací
funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v
úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení
zajištěné povinnosti očekávat (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní
soud usnesením ze 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl). Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah
spisu, podle čl. I. bodu 1. 1. smluvních ujednání smlouvy o rezervaci se
žalovaná zavázala zajistit pro dovolatele možnost uzavřít kupní smlouvu
týkající se převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem; tuto činnost měla
provádět bezúplatně. Po dobu rezervace zároveň převzala povinnost neuzavřít
rezervační smlouvu se třetí osobou. Naproti tomu se dovolatel zavázal:
poskytnout veškerou součinnost potřebnou k převodu nemovitostí, zejména k
jednání o podmínkách smlouvy s vlastnicí, k uzavření kupní smlouvy, prokázat
schopnost financovat koupi, poskytnou součinnost při vyřizování hypotečního
úvěru apod. V případě uzavření kupní smlouvy mezi dovoletelem a L. F. (vlastnicí sporných nemovitostí) za kupní cenu 799.000,- Kč (kupní cena
požadovaná L. F. podle nevýhradní smlouvy o zprostředkování ze dne 21. 6. 2010
představovala podle bodu II. této smlouvy „pouze“ částku 699.000,- Kč
zahrnující provizi ve výši 49.000,- Kč) podle čl. II. bodu 2. 3. smlouvy o
zprostředkování, zisk žalované představoval „základní“ provizi ve výši 49.000,-
Kč a částku 50.000,- Kč jako polovinu rozdílu částky 799.000,- Kč (dosažená
výsledná kupní cena) a částky 699.000,- Kč (původně vlastnicí nemovitostí
požadovaná kupní cena).
V tomto rozsahu lze souhlasit se závěrem, že částka
99.000,- Kč představuje škodu, která mohla vzniknout žalované porušením
povinnosti dovolatele k nezbytné součinnosti podle čl. I. bodu 1. 1. smlouvy o
rezervaci, neboť její majetek se v důsledku jednání dovolatele nezvýšil, ač při
pravidelném běhu událostí se takový prospěch dal očekávat. Odvolací soud posuzoval otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nejen z
hlediska jeho účelu a charakteru zajištěné povinnosti (smluvní pokuta
nezajišťovala povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 799.000,- Kč, nýbrž
povinnost poskytnout součinnost při jednání o podmínkách zprostředkovávané
kupní smlouvy), nýbrž také z pohledu uhrazovací funkce smluvní pokuty. Zohlednil přitom podstatnou skutečnost, a to, že nesplněním smluvní povinnosti
hrozila žalované škoda, neboť by nezískala dohodnutou provizi, zvýšenou o
rozdíl mezi požadovanou kupní cenou prodávající a dohodnutou kupní cenou s
dovolatelem (kupujícím) ve výši 100.000,- Kč. Lze mít tak zato, že v posuzovaném případě sjednaná smluvní pokuta svou
výší odpovídala souhrnu všech v úvahu přicházejících škod, které bylo možno v
daném konkrétním vztahu v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat. Nevybočila svou výší z rámce dobrých mravů a je proto platným ujednáním ve
smyslu § 39 obč. zák. Dovoláním zpochybněnou právní otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska souladu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák) tak odvolací soud vyřešil v
souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolával-li se žalobce při řešení rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy podle
§ 39 obč. zák. závěrů shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nutno uvést,
že v usnesení ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, jímž bylo
dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, Nejvyšší soud pouze obecně zopakoval
dosud přijaté judikatorní závěry, které v souzené věci odvolací soud
respektoval, zejména že „pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými
mravy podle § 39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet, (a proto) závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní,
uhrazovací a sankční) (a že) smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši
skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.“
V usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1532/2011, jímž bylo opět
pro nepřípustnost dovolání odmítnuto, dovolací soud vyzdvihl, že „z vylíčení
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje
žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění
kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s.
ř.“ Jen
jako obiter dictum dodal, že „závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní
pokutě není neplatné pro její nepřiměřenou výši, tvrzenou žalovaným, je v
souladu s právním názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo
2707/2007, uveřejněném pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních
vztazích považovat za neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze z důvodu
nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší
ustanovení § 301 obch. zák. upravující moderační oprávnění soudu. Zatímco
tedy podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je
třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se
příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je
možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu ustanovení § 267
odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými
mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům
příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně
ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.“
Nelze přehlédnout, že v nyní souzené věci nebyla dovoláním zpochybněna
správnost právního závěru, že právní vztah účastníků řízení (a tedy i ujednání
o smluvní pokutě) podléhá režimu občanského zákoníku; ostatně uvedený právní
názor je v souladu s názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, uveřejněném pod C 3006 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Za této situace nelze v poměrech této věci aplikovat právní
názory přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném
pod č. 81/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Neprosadí se ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, neboť šlo o skutkově odlišnou situaci. „Smluvní pokutou
nebyla zajištěna povinnost (...) zaplatit (...) odměnu (provizi) za sjednání
příležitosti k uzavření kupní smlouvy (ani obdobná povinnost kupujícího) ... žalobkyně se ve smlouvě zavázala, že bude žalovanému (a jeho manželce)
zajišťovat příležitosti k prodeji nemovitostí bezúplatně a dokonce nebyla
sjednána ani povinnost nahradit žalobkyni náklady, které by jí v této
souvislosti vznikly. Provizi měl žalobkyni platit výlučně až kupující a
prodávající se na její úhradě neměl nijak podílet. Posuzovat přiměřenost výše
smluvní pokuty vzhledem k výši provize (ať už obvyklé či předpokládané v
konkrétním případě) proto nelze.
Jinak řečeno, výši smluvní pokuty je třeba
poměřovat především se zřetelem k zajištěné povinnosti, nikoli z pohledu
závazku, který měl v návaznosti na smlouvu uzavřenou mezi účastníky teprve
vzniknout, navíc nikoli žalovanému, nýbrž kupujícímu (...) Podstatnou okolností
ovšem ve věci sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 bylo, že „žalobkyně žalovanému
nezprostředkovala žádného zájemce, který by byl ochoten za nemovitosti zaplatit
požadovanou minimální kupní cenu.“
K požadavku žalobce aplikovat závěry rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 26
Cdo 203/2014, nutno uvést, že v něm byla řešena otázka neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě sjednané procentem z dlužné částky denně a nikoli smluvní pokuty
dohodnuté jednorázovou částkou, navíc v situaci, kdy se odvolací soud nezabýval
úvahou o možném vzniku škody v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní
pokutou. Rozsudek ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 131/2012, jehož závěrů se
žalobce dovolává, vychází z odlišného skutkového základu, a v souzené věci se
rovněž neprosadí. Přestože v této věci odvolací soud posoudil ujednání o
smluvní pokutě ve výši 180.000,- Kč zajišťující včasné zaplacení provize
žalobce ve výši 70.000,- Kč (na rozdíl od situace v dovoláním napadeném
rozhodnutí, kdy smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalobce k poskytnutí
nezbytné součinnosti) jako neplatné, otázkou možného vzniku škody jako kritéria
pro posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě se (na rozdíl od nyní
souzené věci) nezabýval. Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací
žalobce co do nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a pouze odkázal na závěry
soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, nutno uvést, že i judikatura
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy
zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností
každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko
ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze
dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a
Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací
soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí
odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne
19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR
(srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03,
uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo prostřednictvím námitek
uplatněných v dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a
dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (viz čl. II.
vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.100,- Kč.
Součástí nákladů jsou paušální částky náhrady za úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu