26 Cdo 203/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce města Havlíčkova Brodu, se sídlem v Havlíčkově
Brodě, Havlíčkovo náměstí 57, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se
sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. L., podnikateli s
místem podnikání v Chotěboři, U Obory 1279, zastoupenému JUDr. Ladislavou
Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 65, o
zaplacení částky 137.477, 50 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 108 C 46/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co 118/2013-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co
118/2013-127, vyjma výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 27. září 2012, č. j. 108 C 46/2012-82, ve výroku II.,
jímž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku na zaplacení dalších 21.380,- Kč,
se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 137.477,50 Kč. Z toho
požadoval částku 135.233,- Kč z titulu smluvní pokuty sjednané v nájemní
smlouvě ze dne 11. března 1997 za prodlení s platbami nájemného za období od
července 2010 do února 2011 z pronajatých nebytových prostor v „domě v H. B.“ (účastníky shodně označených jako prostory „Radniční vinárny“ – dále jen
„předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) a částku 2.244,50 Kč
z titulu úroků z prodlení. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
27. září 2012, č. j. 108 C 46/2012-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 105.753,- Kč z titulu
smluvní pokuty a částku 2.244,50 Kč z titulu úroků z prodlení, celkem tedy
částku 107.997,50 Kč (výrok I.), žalobu ohledně částky 21.380,- Kč zamítl
(výrok II.), řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 8.100,- Kč zastavil
(výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co 118/2013-127, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky
107.997,50 Kč (dále jen „potvrzující výrok) a v zamítavém výroku II. ohledně
částky 21.380,- Kč, změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
následující skutkový stav. Ohledně nebytových prostor uzavřeli žalobce jako
pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu na dobu určitou v trvání
pěti let s účinností od 1. listopadu 1991. Dne 11. března 1997 uzavřeli další
smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „Nájemní smlouva“) na
dobu určitou v trvání deseti let za nájemné v částce 210.000,- Kč ročně s tam
dohodnutými splátkami, přičemž pro případ prodlení s placením nájemného si
dohodli smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení s
platbou nájemného (čl. III./3 Nájemní smlouvy). Poskytování služeb
souvisejících s pronajatými prostorami upravovala smlouva ze dne 29. března
2004, podle níž měl žalovaný hradit měsíční zálohy na úhradu za služby do
patnáctého dne v měsíci s tím, že opožděné platby měly být sankcionovány úrokem
z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně (článek II./2 smlouvy ze dne 29. března 2004). Od 1. ledna 2007 jde na základě dodatku č. 6 ze dne 10. ledna
2007 o nájemní poměr na dobu neurčitou s možností jeho ukončení výpovědí s
tříměsíční výpovědní lhůtou. Dodatkem č. 8 ze dne 16. března 2010 smluvní
strany změnily výši ročního nájemného na částku 285.329,- Kč s tím, že nájemné
bude splatné v měsíčních splátkách splatných do patnáctého dne příslušného
měsíce na měsíc předem (konkrétně šlo jedenáct splátek ve výši 23.777,- Kč a
jednu splátku ve výši 23.782,- Kč). V období od července 2010 do února 2011
včetně platil žalovaný nájemné a služby s prodlením.
Na takto zjištěném
skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především
dovodil, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem vznikl
k předmětným nebytovým prostorám platně nájemní vztah, který má – s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Odo 341/2004 –
občanskoprávní povahu. Poté rovněž dovodil, že co do částky 21.380,- Kč jde o
smluvený úrok z prodlení, což v občanskoprávních vztazích nepřipadá – vzhledem
k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003
– v úvahu; proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 21.380,- Kč potvrdil. Ujednání článku III./3 Nájemní smlouvy
(jímž si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý
den prodlení s platbou nájemného) pokládal za souladné s dobrými mravy a tudíž
nikoli za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy – dále
jen „obč. zák.“). Uvedený názor odůvodnil konstatováním, že smluvní pokuta v
této výši nikterak nepřekračovala účel spočívající v pohrůžce žalovanému
citelnou majetkovou sankcí pro případ nesplnění zajištěné povinnosti a zároveň
dostatečně zabezpečovala žalobce proti případné škodě, která mu mohla vznikat
včasným nesplněním zajištěné povinnosti; přitom žalobce kalkuloval s
pravidelným a včasným nájemným v rozpočtu města a s jeho následným použitím v
jeho prospěch. Dodal, že roční výše smluvní pokuty by sice činila čtyřnásobek
ročního nájemného, avšak celková výše smluvní pokuty byla důsledkem opakovaného
prodlení žalovaného s jednotlivými na sebe navazujícími platbami. Navíc
žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikající subjekt a musel si být
vědom hospodářského rizika plynoucího z uvedeného ujednání; kromě toho v době
uzavření Nájemní smlouvy nemusel akceptovat smluvní podmínky bez jakékoli
možnosti úpravy a mohl se o jejich změnu minimálně pokusit. S ohledem na to
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky
107.997, 50 Kč (dále opět jen „potvrzující výrok“).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost odůvodnil konstatováním, že v otázce platnosti ujednání o
smluvní pokutě závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně že tato otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. V
dovolání uvedl, že ujednání o „smluvní pokutě z nájmu 1 % denně“ je neplatné
pro rozpor s dobrými mravy. Zdůraznil občanskoprávní povahu vzniklého
závazkového vztahu a uvedl, že proto nelze „z jeho podnikatelského oprávnění
dovozovat přísnější posuzování takto sjednané smluvní pokuty“; navíc byl v
postavení slabší smluvní strany, a to vzhledem k velikosti úřednického aparátu
žalobce a ke skutečnosti, že byl nucen uzavřít smlouvu ve znění předloženém
žalobcem. Poukázal na to, že ani během původního nájemního vztahu s žalobcem
(od listopadu 1991) se nedopustil žádného porušení smlouvy, že navíc v původní
nájemní smlouvě (od 1. listopadu 1991) ujednání o smluvní pokutě chybělo a že
Nájemní smlouva byla smlouvou formulářovou, jejíž znění nebylo možné změnit. Vzhledem k tomu je přesvědčen, že v daném případě není dána zajišťovací, resp. preventivní, funkce smluvní pokuty a již z tohoto důvodu je nepřiměřená a
ujednání o ní je tudíž v rozporu s dobrými mravy. Navíc poukázal na nepoměr
mezi smluvní pokutou a částkou, kterou zajišťuje. Smluvní pokuta nesplňuje
podle jeho názoru účel zajistit řádné placení, nýbrž má spíše likvidační
charakter. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a z 30. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010, podle nichž je
ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně zpravidla považováno za neplatný
právní úkon, který se příčí dobrým mravům, přičemž nejde o výjimku odůvodňující
uvedenou výši smluvní pokuty. Soudům rovněž vytkl, že nepostupovaly procesně
správně, neboť obrátily důkazní břemeno v jeho neprospěch, tj. nesprávně jej
vyzvaly k prokázání rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Přitom bylo na
žalobci, aby prokázal, že existovaly okolnosti odůvodňující smluvní pokutu ve
výši 1 % denně z dlužné částky. Namítl, že odvolací soud opomněl provést
navrhovaný důkaz „návrhem nájemní smlouvy na nebytové prostory v domě na H. n.,
případně i smlouvou s novým nájemcem těchto prostor“. Z obsahu dovolání vyplývá
dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o.s.ř.) a je
přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva
(otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty, resp. neplatnosti ujednání o smluvní
pokutě pro rozpor s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v
dovolání uplatnil dovolací námitkou, že „soudy nepostupovaly procesně správně“,
neboť obrátily důkazní břemeno v jeho neprospěch, tj. vyzvaly jej k prokázání
rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Pro posouzení otázky, zda vytýkané
vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení
uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení
o posouzení správnosti právního názoru, že sjednaná (denní) sazba smluvní
pokuty není nepřiměřeně vysoká a že proto nemůže být absolutně neplatné podle §
39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ujednání o smluvní pokutě obsažené v
Nájemní smlouvě.
Předně nelze ztratit ze zřetele, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost
právního názoru, že daný závazkový právní vztah je občanskoprávní povahy;
ostatně uvedený právní názor je v souladu s názorem přijatým v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, uveřejněném
pod C 3006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v rozsudku, na nějž v
uvedených souvislostech správně odkázal již odvolací soud. Za této situace
nelze v poměrech souzené věci aplikovat právní názory přijaté v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že usuzovat na absolutní neplatnost
právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy
byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní
neplatnosti právního úkonu zohledňovat (k obsahově shodnému závěru dospěl
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010,
uveřejněném pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl
usnesením ze dne 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/).
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31.
března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001,
z 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. října 2008, sp. zn. 32
Cdo 815/2007, a z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) není pochyb o tom,
že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je
jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit
dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta
je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě,
že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením
povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ
nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti.
Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp.
zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června
2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008)
rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních
vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty
aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty
částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto
rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě
jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy
podle § 39 obč. zák. (a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle § 3
odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům). Protože pro
posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy
právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti
ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce
smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší
smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze
rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a
musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta,
jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro
rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud
přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k
charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty
hlavního závazku a smluvní pokuty apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13.
listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, a z 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo
3591/2012). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu
zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2003,
sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16.
července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo
4986/2009, a z 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010).
Od uvedené judikatury se odvolací soud odchýlil (a jeho rozhodnutí proto
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jestliže vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu nepokládal ujednání o smluvní pokutě za rozporné s dobrými
mravy, a tudíž za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (právě pro rozpor s
dobrými mravy). Především nelze přehlédnout, že sjednaná výše smluvní pokuty
byla nepřiměřená hodnotě zajištěné smluvní povinnosti, jestliže celková výše
smluvní pokuty zhruba čtyřikrát převyšovala celkovou výši ročního nájemného. Za
této situace je při úvaze o platnosti ujednání o smluvní pokutě zapotřebí
zkoumat, jaké důvody vedly jednající osoby ke sjednání smluvní pokuty, která
výrazně (v tomto případě zhruba čtyřnásobně) přesahovala výši škod (zejména
ušlého zisku z nájemného), jež bylo možné očekávat v souvislosti s porušením
zajištěné smluvní povinnosti, a zda tyto důvody jsou způsobilé takovou výši
smluvní pokuty ospravedlnit. V této souvislosti sice nelze ztratit ze zřetele,
že z hlediska preventivně – sankční funkce smluvní pokuty je žádoucí, aby
smluvní pokuta plnila roli nejen paušalizované náhrady škody (uhrazovací funkce
smluvní pokuty), nýbrž aby také dostatečně motivovala a odrazovala dlužníka od
porušení zajištěné smluvní povinnosti. Jestliže však sazba smluvní pokuty za
porušení sjednané povinnosti dosahovala v projednávané věci čtyřnásobku původně
dohodnutého nájemného, a to v situaci, kdy dovolatel v době předchozího
nájemního vztahu (od 1. listopadu 1991) neměl na nájemném žádný dluh, lze již
pobídkovou výši smluvní pokuty pokládat za přemrštěnou (a tudíž z pohledu
korektivu dobrých mravů neakceptovatelnou) a nic na tom nemění ani okolnosti
zdůrazněné odvolacím soudem (že žalobce kalkuloval s pravidelným a včasným
nájemným v rozpočtu města a s jeho následným použitím v jeho prospěch, že
žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikající subjekt a musel si být
vědom hospodářského rizika plynoucího z uvedeného ujednání, že v době uzavření
Nájemní smlouvy nemusel akceptovat smluvní podmínky bez jakékoli možnosti
úpravy a mohl se o jejich změnu pokusit). Je tomu tak proto, že tyto okolnosti
nemohou samy o sobě ospravedlnit zcela neadekvátní majetkový prospěch žalobce z
takto stanovené smluvní pokuty. Protože v souzené věci nebyly zjištěny
okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádnou výši smluvní pokuty, není správná
úvaha odvolacího soudu, že je přiměřená denní sazba smluvní pokuty ve výši 1% z
dlužné částky za každý den prodlení s platbou nájemného při ročním nájemném ve
výši 285.329,- Kč; právní závěr o platnosti právního úkonu, jímž byl tento
zajišťovací prostředek sjednán, tudíž nemůže obstát.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v závěru o přiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty (a potažmo platnosti ujednání o smluvní pokutě) spočívá napadené
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) v rozsahu specifikovaném ve výroku
tohoto rozsudku zrušil podle § 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 o.s.ř. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu