U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
Z. K., zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Senovážné nám. 23, proti žalovaným 1) Ing. Z. Č. a 2) J. Č., zastoupeným Mgr.
Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o 2.000.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C
433/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
10. 2009, č.j. 15 Co 254/2009-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a
nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.320,- Kč do tří dnů od
právní moci usnesení k rukám Mgr. Erika Zemana, advokáta.
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž městský soud
potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 3. 3. 2009, č.j. 13 C 433/2008-28, kterým
Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných
zaplacení částky 2.000.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v
dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř). Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada
řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takovými jsou námitky dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že
jej podle ustanovení § 118a o.s.ř. nepoučil a nevyzval k doplnění tvrzení
týkajícího se nedostatku zavinění při porušení smluvní povinnosti, případně –
shledal-li otázku zavinění na rozdíl od soudu prvního stupně za významnou –
jeho rozhodnutí nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, a dále výhrada, že
mu nebylo doručeno vyjádření žalovaných k odvolání. Námitkou, že ze smlouvy o budoucí (kupní) smlouvě není zřejmé, na porušení
které povinnosti se „smluvní pokuta (a tudíž i zavinění)“ vztahuje, dovolatel
zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že smluvní pokutou byla
zajištěna „povinnost žalobce složit kupní cenu ve stanovené lhůtě do notářské
úschovy a současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené
lhůtě kupní smlouvu.“ Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, jehož
užití je však v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. vyloučeno. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit, pro dovolací soud je
závazný (srov. § 241a odst. 3, § 237 odst. 3 o.s.ř.). Proto i právní závěr,
který dovolatel na své skutkové námitce založil (neplatnost smlouvy pro
neurčitost), je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný. Uvedené platí obdobně, zpochybňuje-li žalobce skutkové zjištění odvolacího
soudu, podle něhož účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali, že závazek
uzavřít kupní smlouvu zaniká marným uplynutím lhůty pro její uzavření z důvodu
neuhrazení zbytku kupní ceny. Dovolatel oproti tomu přichází s vlastní verzí
skutku, prosazuje-li, že závazek uzavřít realizační smlouvu zaniká po započtení
smluvní pokuty s nárokem na vrácení zálohy na kupní cenu, k němuž mohlo dojít
nejdříve 26. 11.
2008, kdy byl žalobci doručen odpor žalovaných proti
platebnímu rozkazu; v mezidobí se však účastníci dohodli na jiném „obchodním
řešení,“ jež spočívalo v tom, že žalovaní uzavřeli novou smlouvu o budoucí
smlouvě se společností Rezidence Zátiší v Podbabě, s. r. o., jejímž jediným
společníkem a jednatelem byl žalobce, čímž dali najevo, že již nechtějí být
zavázáni původní smlouvou. Na těchto skutkových tvrzeních pak dovolatel
vystavěl právní závěr, že závazek uzavřít kupní smlouvu zanikl podle ustanovení
§ 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že změna okolností spočívala v dohodě o
jiném „obchodním řešení.“ I tento závěr založený na předpokladu jiného (správně
zjištěného) skutkového stavu je v intencích výše uvedeného výkladu pro účely
daného dovolacího přezkumu bezcenný. V této souvislosti ostatně Nejvyšší soud
připomíná, že již v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005,
dovodil, že změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák. může způsobit
zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od
uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být realizační
smlouva uzavřena; pozdější změna okolností, byť i taková, jakou má na mysli §
50a odst. 3 obč. zák., již zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě za
následek nemá. Ve výše uvedeném smyslu je bez významu i další právní závěr,
který pro dovolatele z jeho skutkových námitek (implicite) plyne, a sice, že
práva a povinnosti účastníků ze smlouvy o budoucí smlouvě (tj. včetně nároku
žalovaných na zaplacení smluvní pokuty) zanikly dohodou účastníků – uzavřením
nové smlouvy o budoucí smlouvě. Ostatně nesprávnost tohoto závěru vyplývá již z
toho, že žalobce účastníkem pozdější smlouvy o budoucí smlouvě nebyl (jednal
toliko jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, tj. právnické
osoby, kterou nelze s jejím jednatelem a společníkem zaměňovat či ztotožňovat). V této souvislosti dovolací soud nad rámec rationis decidendi zdůrazňuje, že v
souzené věci nejsou pochybnosti o tom, že právo žalovaných na zaplacení smluvní
pokuty vzniklo před zánikem závazku smluvních stran uzavřít kupní smlouvu a že
zánik hlavního závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě nezpůsobuje zánik dříve
vzniklého nároku na zaplacení smluvní pokuty. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení, který jako jediný je způsobilý
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolatel
uplatnil výtkou, že odvolací soud posoudil otázku souladu sjednané výše smluvní
pokuty s dobrými mravy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť uzavřel,
že otázka, zda a v jaké výši vznikla věřiteli porušením zajištěné povinnosti
škoda, nemá z hlediska povinnosti zaplatit smluvní pokutu význam. Namítá, že
žalovaní mohli utrpět škodu maximálně odpovídající odměně za právní služby, a
proto je smluvní pokuta sjednaná ve výši 2.000.000,- Kč zcela nepřiměřenou a
ujednání o ní je podle § 39 obč. zák. neplatné.
Žalobce i při této argumentaci
vychází z toho, že smluvní pokuta nezajišťovala povinnost k zaplacení (druhé)
části kupní ceny, nýbrž jen povinnost uzavřít kupní smlouvu. Přiměřenost výše
pokuty soudy posoudily v rozporu s hmotným právem pouze ve vztahu k výši kupní
ceny, aniž zohlednily, že žalovaní zmařili uzavření kupní smlouvy předvídané
pozdější smlouvou o budoucí smlouvě, a nezohlednily ani dohodu účastníků, že
zaplacená záloha nepropadne, ale bude o ni snížena kupní cena v pozdější
smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené se „společností dovolatele“. Soulad s
dobrými mravy měl soud posuzovat též s ohledem na to, že si žalovaní ponechali
i zaplacenou část kupní ceny podle pozdější smlouvy o budoucí smlouvě, jejíž
vrácení je předmětem jiného soudního řízení. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné
dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být
pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání
o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.). Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3
Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Pro
použití korektivu „dobrých mravů“ (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Nejvyšší soud dovodil, že ke
konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek,
ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se
společenskými, kulturními a mravními normami.
Při zkoumání platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty
(preventivní, uhrazovací a sankční). Při posouzení přiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám
a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž
lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr
původní a sankční povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je
třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících
škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti
očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo
890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Odvolací soud – dovodil-li, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 2.000.000,- Kč
je přiměřená – rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, z něhož se podává,
že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především ve vztahu k
zajištěné povinnosti. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu (které nelze –
jak bylo výše zdůrazněno – v daném dovolacím řízení zpochybnit) jí byla
„povinnost žalobce složit kupní cenu ve stanovené lhůtě do notářské úschovy a
současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené lhůtě kupní
smlouvu“. V tomto směru se skutkový stav v posuzované věci liší od věci vedené
pod sp. zn. 33 Odo 890/2002; v ní smluvní pokuta zajišťovala výlučně povinnost
uzavřít kupní smlouvu, nikoli současně povinnost zaplatit zálohu na kupní cenu
(§ 498 obč. zák.). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že vybočil z
judikatorních hranic vymezených ve shora uvedené věci, co se týče uhrazovací
funkce smluvní pokuty. V souzené věci odvolací soud přiměřenost smluvní pokuty
správně poměřoval zejména výší zajištěné částky, která činila 42.200.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že posuzovaná smluvní pokuta činí méně než 5 % zajištěné
částky, nelze dospět k závěru, že byla sjednána v přemrštěné pobídkové či
sankční výši, či že by výrazně převyšovala výši eventuálně v úvahu
přicházejících škod, které lze v souvislosti s porušením zajištěné povinnosti
rozumně předpokládat. K tomu, že žalovaní odmítli podepsat zástavní smlouvu, a
tím zmařili uzavření kupní smlouvy předvídané pozdější smlouvou o budoucí
smlouvě, nemohlo být přihlédnuto. Ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené mezi
účastníky tohoto řízení, v níž je obsaženo ujednání o smluvní pokutě, jehož
platnost soud posuzoval, nebyl závazek žalovaných podepsat zástavní smlouvu
sjednán; pozdější smlouva o budoucí smlouvě byla uzavřena mezi subjekty
odlišnými od účastníků tohoto řízení. Z posledně uvedeného důvodu se odvolací
soud správně nezabýval ani okolností, zda žalovaní inkasovali i další smluvní
pokutu sjednanou s jiným budoucím kupujícím pro případ porušení jiné smluvní
povinnosti v pozdější smlouvě o budoucí smlouvě. Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1, věty první, a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tj. částkou 13.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka
náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§
13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada
za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.720,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu