26 Cdo 3968/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky
Dýškové ve věci žalobce I. P., zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem
se sídlem Praha 6, Na Viničních horách 1834/24, proti žalované NIEVO, s.r.o.,
se sídlem Praha 2, Mánesova 16/711, IČ: 63985420, zastoupené JUDr. Taťánou
Kozákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, o zaplacení částky
235.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
16 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. června 2013, č. j. 58 Co 195/2013-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 20. 6. 2013, č.j. 58 Co
195/2013-215, jímž Městský soud v Praze (odvolací soud) změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 23. 1. 2013, č.j. 16
C 44/2010-179, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci částku 235.000,- Kč (jež představovala smluvní pokutu) s příslušenstvím
a rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012
Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen
„o.s.ř.“, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.s.ř.).
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že
ujednání o smluvní pokutě sjednané v dohodě o ukončení nájmu ve výši 5.000,- Kč
za každý den prodlení žalovaného (pronajímatele) s převzetím bytu od žalobce
(nájemce) shledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (srov. § 3073 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále též jen „obč.zák.“, čímž se odchýlil do
ustálené praxe dovolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky z 31. 3. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp.zn. 33 Odo
771/2001, z 30. 11. 2004, sp.zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp.zn. 32
Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp.zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru,
že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč.zák. je
jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit
dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta
je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě,
že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením
povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ
nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti.
Judikatura dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 8. 2005,
sp.zn. 33 Odo 875/2005, z 23. 10. 2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. 6. 2007,
sp.zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 296/2008) je rovněž
jednotná v názoru, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od
obchodněprávních vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši
smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč.zák. a na základě úvahy o nepřiměřené
výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva
v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní
pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými
mravy podle § 39 obč.zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle §
3 odst. 1 obč.zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro
posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.zák.,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy
právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti
ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce
smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší
smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze
rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a
musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta,
jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro
rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud
přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k
charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty
hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je
třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 27. 11. 2003, sp.zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo
875/2005, z 16. 7. 2008, sp.zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo
4986/2009, a z 30.1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010). Odvolací soud se při
posouzení přiměřenosti smluvní pokuty od výše uvedené judikatury dovolacího
soudu neodchýlil. Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, že by posuzoval
otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy jen z
hlediska její uhrazovací funkce, naopak z obsahu jeho rozhodnutí vyplývá, že
přihlédl i k celkovým okolnostem úkonu, k účelu smluvní pokuty a k charakteru
zajištěné povinnosti. Je však pravdou, že za situace, kdy žalobce netvrdil, že
mu porušením povinnosti ze strany žalovaného skutečně nějaká škoda vznikla,
bylo posouzení přiměřenosti smluvní pokuty z hlediska její uhrazovací funkce v
dané věci zásadní. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury (viz rozhodnutí 33 Odo
890/2002, na které odkázal i odvolací soud) skutečnost, že smluvní pokuta
výrazně převyšuje vzniklou škodu, totiž způsobuje její neplatnost pro rozpor s
dobrými mravy. Napadené rozhodnutí pak není ani v rozporu s judikaturou
týkající se dobrých mravů, na niž poukazoval dovolatel. Ostatní rozhodnutí
dovolacího soudu citovaná dovolatelem pak na danou věc nedopadají; rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2677/2011 a sp.zn. 30 Cdo 2944/2012, resp.
sp.zn. 22 Cdo 871/2000 proto, že odvolací soud nevyvozoval neplatnost ujednání
o smluvní pokutě z jednání žalobce jako jedné ze smluvních stran (jak se
nesprávně domnívá dovolatel), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo
4784/2008, a sp.zn. 33 Cdo 3368/2008, pak proto, že výsledná výše smluvní
pokuty nebyla v daném případě způsobena dlouhodobým prodlením žalovaného
(prodlení trvalo zhruba 1 a půl měsíce) a závěr odvolacího soudu o neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy nebyl založen pouze na
samotné výši smluvní pokuty.
Dalšími námitkami dovolatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, neboť směřují
proti zjištěnému skutkovému stavu, a dovolací soud se jimi proto nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu