33 Cdo 131/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a
soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. S. (dříve
S.), s místem podnikání v Praze 4, Imrychova 885/13, identifikační číslo
61268143, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze
4, Přímětická 1185, proti žalované I. M., o zaplacení 180.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 76/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v
Pardubicích ze dne 30. června 2010, č. j. 18 Co 412/2006-278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. dubna 2006, č. j. 6 C 76/2004-151, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 180.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 10. 2003 do zaplacení
a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 26. 9. 2003 uzavřela
žalovaná s žalobcem podnikajícím pod obchodní firmou Marat Saberžanov - Alfred,
realitní kancelář, s místem podnikání Imrychova 885/13, Praha 4, zastoupeným
Janou Jonášovou, smlouvu „o nevýhradním zprostředkování“, na jejímž základě se
žalobce (zprostředkovatel) zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby
žalovaná (zájemkyně) měla příležitost uzavřít s třetí osobou dohodu o převodu
členských práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu
Praha 5, jejichž součástí bylo i právo nájmu bytu o velikosti 3 + 1 s
příslušenstvím v P. 5, (dále jen „smlouva o převodu členských práv a
povinností“). Cena za převod byla dohodnuta částkou 1.800.000,- Kč. Za
zprostředkovatelskou činnost měl žalobce obdržet odměnu rovnající se rozdílu
mezi částkou, kterou za převod zaplatí třetí osoba (nabyvatel členských práv a
povinností) a částkou 1.800.000,- Kč; splatnost odměny měla nastat nejpozději
při podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností. Pro případ prodlení
žalované s úhradou odměny byla dohodnuta smluvní pokuta ve prospěch žalobce ve
výši 10% z požadované ceny převodu. Dne 1. 10. 2003 uzavřela žalovaná s R. Č. (dále též „nabyvatelka“) za účasti žalobce smlouvu „o budoucím uzavření dohody
o převodu členských práv a povinností“, jejímž obsahem byl závazek žalované a
nabyvatelky uzavřít do 8. 10. 2003 realizační smlouvu a dohoda o ceně převodu
ve výši 1.870.000,- Kč; smlouva o převodu členských práv a povinností byla
uzavřena dne 8. 10. 2003. Žalovaná žalobci dohodnutou odměnu dosud nezaplatila. Na základě závěru o tom, že zprostředkovatelská smlouva je platná a nejsou zde
důvody postupovat podle § 3 odst. 1 obč. zák., soud prvního stupně žalobě
vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 18
Co 412/2006-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela
zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky
II., IV. a V.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 206/2008,
rozsudek krajského soudu ve výrocích I., II., IV. a V. zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na rozsudek ze dne 22. ledna 2002,
sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný pod č. 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Sbírka“), a rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2
Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky, odvolacímu soudu vytkl neúplnost
právního posouzení věci v otázce posuzování vady v označení osoby, která byla
účastníkem smlouvy (zprostředkovatele). Byl-li zprostředkovatel ve smlouvě ze
dne 26. 9.
2003 označen jako „Alfred, realitní kancelář, IČO: 61268143, sídlo:
Imrychova 885, Praha 4 - Kamýk, kancelář: Křemencova 3, Praha 1 - Nové Město,
tel.: 224934379, fax: 224931313, e-mail: alfred@alfred.cz, internet:
http://www.alfred.cz“ (smlouvu za žalobce uzavírala J. J. na základě plné moci
ze dne 19. 6. 2003, ve které byl žalobce označen jménem, příjmením, bydlištěm a
rodným číslem), Nejvyšší soud uzavřel, že takové označení účastníka smlouvy je
nepochybně označením vadným, neboť neodpovídá obchodní firmě žalobce. Je ovšem
nepochybné, že žalobce je existující fyzickou osobou, jež má v právních
vztazích vystupovat pod svým jménem a příjmením s možným odlišujícím dodatkem
„Alfred, realitní kancelář“. Odvolacímu soudu proto uložil, aby za účelem
odstranění vady projevu vůle smlouvu vyložil za použití výkladových pravidel
podle § 35 odst. 2 obč. zák. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“)
poté rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 18 Co 412/2006-278, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu opět zcela zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování a doplnění dokazování
živnostenským listem žalobce, smlouvou ze dne 26. 9. 2003, plnou mocí ze dne
19. 6. 2003, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za použití
§ 35 odst. 2 obč. zák. vyložil smlouvu ze dne 26. 9. 2003 a přijal závěr, že
účastníkem smlouvy na straně zprostředkovatele (přes vadu v označení) byl
žalobce jako fyzická osoba. Dovodil, že smlouva byla uzavřena podle § 774 obč. zák. a jde o smlouvu spotřebitelskou, přičemž ujednání o smluvní pokutě
považoval za neplatné, neboť s odkazem na § 56, § 55 odst. 2, § 40a obč. zák. a
čl. 3 a bod 1 písm. e) přílohy směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993
o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách se žalovaná
neplatnosti tohoto ujednání dovolala. Žalovaná totiž podepsala předtištěnou
smlouvu, v níž byla výše smluvní pokuty předem zakomponována, a tak o její výši
nemohla individuálně vyjednávat. Při porovnání výše pokuty a zajišťované
povinnosti považoval odvolací soud takové ujednání za nepřiměřenou podmínku ve
spotřebitelské smlouvě. Zdůraznil, že smluvní pokuta ve výši 180.000,- Kč více
než 2,5x převyšuje hodnotu zajištěného práva na plnění provize ve výši 70.000,-
Kč; nejde „jen o 10% z ceny“ vztažených k částce 1.800.000,- Kč (cena prodávané
nemovitosti), nýbrž o 257% sjednané provize. Zprostředkovatelská smlouva je
nevyvážená, neboť žalobci nehrozí za porušení jeho smluvních povinností žádná
sankce, naproti tomu je žalovaná povinna vedle sjednané provize, popřípadě
provize ve výši 10% ze sjednané ceny při uzavření smlouvy s osobou vyhledanou
zprostředkovatelem do jednoho roku po ukončení smlouvy, zaplatit i v případě
nepatrného prodlení se zaplacením provize smluvní pokutu ve výši 180.000,- Kč. Výši smluvní pokuty odvolací soud nepovažoval za přiměřenou s odkazem na závěry
vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33
Cdo 1682/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn.
21 Cdo 4956/2007, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3
Cdon 69/96. Nad rámec těchto závěrů odvolací soud dodal, že žalobce měl
dosaženou kupní cenu k dispozici, a byl oprávněn podle čl. 4. 1
zprostředkovatelské smlouvy si ponechat její část na úhradu své provize. Ke
splnění závazku zaplatit provizi tak mohlo dojít jednáním samotného žalobce. Skutečnost, že se tak nestalo a omylem vyplatil žalované celou deponovanou
částku 1.870.000,- Kč, aby následně požadoval po ní zaplacení provize, posoudil
odvolací soud jako jednání odporující dobrým mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst 2. písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu
vytýká, že mu odňal možnost podat proti rozhodnutí, založenému na odlišném
právním posouzení věci řádný opravný prostředek; tím porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení. Jestliže je totiž rozhodnutí založeno na závěru, že
smlouvu nutno posoudit v režimu tzv. spotřebitelských smluv, ač soud prvního
stupně se takto věcí nezabýval, překročil odvolací soud svou přezkumnou
pravomoc. Se zřetelem ke shora uvedenému nebyly dány podmínky pro změnu nebo
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale pouze pro jeho zrušení a vrácení
věci k novému projednání a rozhodnutí, což ostatně odpovídá - s odkazem na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 452/2006, a ze
dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98 - rozhodovací praxi dovolacího
soudu. Odvolací soud měl o svém právním názoru žalobce poučit; jestliže se
úvaha o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě objevila až v rozsudku, proti
němuž nebyl žádný další opravný prostředek přípustný, došlo k porušení
žalobcova práva na spravedlivý proces. Dovolatel má zato, že žalovaná námitku
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě neuplatnila včas; s ohledem na zásadu
koncentrace řízení není možno k této námitce přihlédnout. Odvolací soud tedy
zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítá vadnou aplikaci § 56 odst. 1, 3 a § 544 obč. zák. Není
srozuměn se závěrem odvolacího soudu o podřazení smluvního vztahu účastníků
režimu spotřebitelských smluv. Odmítá závěr o nevyváženosti smlouvy, resp. o
nepřiměřenosti smluvní pokuty, vzhledem k povaze zajišťovaného závazku, a
rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy. Neobstojí závěr, že smluvní pokuta je
nepřiměřená se zřetelem k tomu, že zajišťovala „jen“ výplatu provize, přičemž
odvolací soud nezohlednil, že předmět smlouvy se týkal majetkové hodnoty
dosahující téměř částky 2.000.000,- Kč. Smluvní pokuta zajišťovala „jak plnění
pro podnikatele z titulu zisku, tak rovněž korektní průběh celého smluvního
vztahu“. Dovolatel uzavírá, že „ smluvní pokuta byla sjednána vyváženě pro obě
smluvní strany, protože pokud by podnikatel nesplnil svůj úkol, dohodnutý ve
smlouvě, přišel by o provizi, tak i o náklady, zatímco na straně zájemce před
sjednáním smlouvy nebyl žádný postih“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 33 Odo 934/2004 nepovažuje ujednání o smluvní pokutě za odporující
dobrým mravům, převyšuje-li pokuta sjednanou výši provize. Odvolací soud tak
svým rozhodnutím nastolil situaci, kdy žalobce vykonal pro žalovanou dohodnutou
činnost, přičemž sám od ní nic nedostal. S tímto odůvodněním navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné. Ačkoliv dovolatel ohlašuje též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nevznáší žádné konkrétní námitky, jimiž by
odvolacímu soudu vytýkal, že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo,
nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, ani že v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo,
je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti -
logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
právní posouzení věci, žalobce spatřuje v porušení principu dvojinstančnosti
soudního řízení a v okolnosti, že se mu nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř. Podle § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném k 30. 6. 2010, odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení
(§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl
nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo
zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci
rozhodnout. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9
odst. 1), popř. stanoví-li to zákon soudy krajské (§ 9 odst. 2, 3) a o
odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1),
popř. vrchní soudy (§ 10 odst. 2). Odvolací soud pak přezkoumává správnost
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci,
k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl,
jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně
předcházelo (§ 212a). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně
správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219). Odvolací soud změní rozsudek nebo
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky
pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže: a) soud prvního
stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění
nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o
věci rozhodnout. (§ 220 odst. 1). Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže: a)
tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení
nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl
správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné
vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího
řízení nemohla být zjednána náprava, b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, c) soud nepřibral za účastníka toho,
kdo měl být účastníkem, d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním
nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být
účastníkem řízení (§ 219a odst. 1 věta prvá). Odvolací soud rozsudek nebo
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke
zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené
důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4);
ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno. Odvolací soud založil své
rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných z týchž důkazů jako soud prvního
stupně, a nelze mu proto vytýkat, že porušil ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř.,
jestliže rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odlišného výkladu § 39
(potažmo § 55 a § 56) a § 544 obč. zák. změnil a žalobu zamítl. Touto výhradou
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. Podle § 5 o. s. ř.
soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto
procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Tato poučovací
povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného
ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v
porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému
právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta,
doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu
právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám
postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových
skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo
poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle
účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je
soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané
vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalobci poskytnout; ten totiž úplně vylíčil
rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou žalobu. Odvolací soud na
základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na
základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení (§ 3 odst. 1, § 39, §
55, § 56, § 544 a § 774 obč. zák.) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
změnil a žalobu zamítl. Učinil tak veden úvahou o neplatnosti čl. 4. 2. smlouvy
o nevýhradním zprostředkování ze dne 26. 9. 2003. Rozhodnutí odvolacího soudu
nebylo tedy založeno na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k
tvrzením, jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na
právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních
ustanovení, ale na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského
zákoníku a ujednání ve smlouvě ze dne 26. 9. 2003. Nejvyšší soud uvedl již v
usnesení z 27. června 2003, sp. zn.
21 Cdo 121/2003, že postup podle ustanovení
§ 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení
a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu,
aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení
a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Jinak řečeno - v situaci, kdy
uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu nevyvolalo potřebu
doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),
nebylo na místě ani poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. představuje
rovněž námitka, že žalovaná uplatnila neplatnost ujednání o smluvní pokutě
opožděně, v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Nelze přehlédnout, že již ve
vyjádření k žalobě ze dne 19. 2. 2004 žalovaná přednesla, že „ujednání o
smluvní pokutě ve výši 10% z částky 1.800.000,- Kč považuje za odporující
dobrým mravům, když tato smluvní pokuta více jak 2x převyšuje smlouvou
sjednanou odměnu, tedy částku 70.000,- Kč a jako takové i absolutně neplatné
pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.“. Toto své stanovisko pak
mutatis mutandis zopakovala v podáních ze dne 27. 7. 2005 a ze dne 14. 2. 2006,
jakož i v závěrečném návrhu předneseném u jednání před Okresním soudem v
Chrudimi dne 6. 4. 2006. Z těchto důvodů je tato námitka dovolatele obsoletní a
ani jejím prostřednictvím nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobce zpochybňuje správnost právního
závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě podle čl. 4. 2. smlouvy
ze dne 26. 9. 2003 je neplatné. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 40a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010, jde-li o důvod
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2,
§ 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon
za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního
úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž
platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků
(§ 40).
Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o
cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu,
jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Podle § 55 odst. 2 ve znění účinném do 31. 7. 2010, ujednání ve
spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se
spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové
ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat
neplatnosti celé smlouvy. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. mluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše
pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2). Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a
účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem
smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění
závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní
povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti
zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou
zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém
jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené (nepřiměřené) výši. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke
konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek,
ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se
společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty
(preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty
je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho
pohnutkám a účelu, který sledoval.
V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné
částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na
vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z hlediska přiměřenosti výše
smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě
pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za
stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši
několikanásobku zajištěné částky je možno (při současném zohlednění všech
okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi
hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém
případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve
výši 180.000,- Kč zajišťující včasné zaplacení provize žalobce ve výši 70.000,-
Kč, je neplatné. Tento závěr přijal na základě úsudku, že jde o ujednání
nepřípustné ve smyslu § 56 obč. zák., neboť se zřetelem k povaze a výši
zajišťované povinnosti představuje tzv. zneužívající klauzuli ve spotřebitelské
smlouvě, přičemž podle právní úpravy platné do 31. 7. 2010 se žalovaná této
neplatnosti dovolala (viz shora citovaná podání žalované a její přednes při
jednání soudu prvního stupně dne 6. 4. 2006). Současně připojil úvahu, že
sjednaná smluvní pokuta se příčí dobrým mravům pro její nepřiměřenost vůči
zajišťované povinnosti, a je tudíž neplatná podle § 39 obč. zák. Nutno připomenout, že ustanovení § 39 obč. zák. upravuje případy absolutní
neplatnosti právního úkonu, tj. neplatnosti, která nastává ze zákona, působí ex
tunc a soud k ní přihlédne z úřední povinnosti (bez návrhu). Naopak ustanovení
§ 40a obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) reguluje případy relativní
neplatnosti právního úkonu, tj. neplatnosti u níž platí, že právní úkon je
považován za platný a vyvolává právní následky až do okamžiku, v němž se
dotčený subjekt neplatnosti dovolá; jde o podmíněnou platnost právního úkonu v
tom smyslu, že se ponechává na úvaze, iniciativě a návrhu dotčeného subjektu,
na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, zda se chce neplatnosti
právního úkonu dovolat či nikoliv. Vzhledem k menší závažnosti nedostatku
náležitostí právního úkonu, které spočívají v tom, že se dotýkají v převážné
míře jen individuálních soukromých zájmů určitého subjektu občanskoprávního
vztahu, není důvodu, aby v těchto případech - na rozdíl od případů absolutní
neplatnosti právního úkonu – nastaly v oblasti občanského práva jako práva
zásadní dispozitivnosti úpravy bez dalšího (automaticky - absolutně a ex offo)
hned od počátku právní následky neplatnosti. Považuje-li proto oprávněný
subjekt učiněný právní úkon sám pro sebe, tj. pro své individuální zájmy, za
vyhovující a přijatelný neboli s ním souhlasí, přičemž toto rozhodnutí
ponechává zákon plně na jeho svobodné vůli a vlastním uvážení, neplatnosti se
nedovolá. V důsledku toho zůstane právní úkon - i když s vadou - platný se
všemi právními následky, které z právního úkonu vyplývají.
Tento právní stav
musí respektovat jak soudy, tak i jiné státní orgány (srovnej Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 374 a násl.). Odvolací soud přijal závěr, že ujednání o smluvní pokutě podle čl. 4. 2. smlouvy je nepřípustnou zneužívající klauzulí ve spotřebitelské smlouvě podle §
56 obč. zák., neboť nutí žalovanou (spotřebitelku), v případě, že nesplní svůj
závazek vůči žalobci, platit nepřiměřeně vysoké odškodné (sankci), a poněvadž
se žalovaná této neplatnosti dovolala (srovnej § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění
účinném do 31. 7. 2010), je dotčené smluvní ujednání neplatné. Současně
dovodil, při respektování judikatorních závěrů obsažených v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo4956/2007, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33
Cdo 2776/2008, že z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty, dohoda o smluvní
pokutě odporuje dobrým mravům, a je neplatná i podle § 39 obč. zák. Přiměřenost
výše smluvní pokuty, jako určující kritérium pro závěr o (ne)platnosti takového
smluvního ujednání, je v daném případě nutno posuzovat především z pohledu
zajištěné povinnosti zaplatit v dohodnuté době provizi žalobce se zřetelem k
obsahu celé smlouvy. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s
dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se (v této věci) její
výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní, tak i funkci sankční by z hlediska
dobrých mravů plnila smluvní pokuta i tehdy, kdyby byla sjednána nižší; i tak
by byla pro žalovanou dostatečným stimulem ke splnění povinnosti a dostatečnou
sankcí pro případ, že jí nedostojí. Smluvní pokuta sjednaná jako 257% výše
provize z rámce dobrých mravů vybočuje. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované
věci má dovolací soud shodně s odvolacím soudem zato, že se sjednaná výše
smluvní pokuty příčí dobrým mravům, a proto je ujednání o ní podle § 39 obč. zák. neplatné. Je-li dán důvod absolutní neplatnosti právního úkonu, je
nadbytečné se zabývat tím, zda takový právní úkon je postižen rovněž relativní
neplatností podle § 40a obč. zák. Zdánlivá konkurence těchto dvou forem
neplatnosti právního úkonu nastala v souzené věci. Je-li atributem absolutní
neplatnosti, že nastává již v okamžiku vzniku právního úkonu a není potřeba (na
rozdíl od neplatnosti relativní) se jí dovolat, pak právní úkon zatížený touto
neplatností nevyvolá v právních vztazích žádné právní následky, tedy ani vznik
práva dovolat se relativní neplatnosti (§ 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném
do 31. 7. 2010) z důvodů uvedených v § 56 obč. zák. Se zřetelem ke shora
podanému výkladu je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, je-li založeno
na závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její rozpor s dobrými
mravy. Úvahy o neplatnosti z důvodu podle § 40a a § 55 odst. 2 obč. zák. ve
znění účinném do 31. 7. 2010 (přes jejich nesprávnost) nemohou způsobit věcnou
nesprávnost rozsudku odvolacího soudu.
Je-li ujednání o smluvní pokutě
absolutně neplatné, nemá na ni žalobce právo, a bylo proto zbytečné zabývat se
zbývající dovolací argumentací žalobce směřující proti právnímu posouzení věci. Dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 934/2004,
jehož závěrů se dovolává, vychází z odlišného skutkového základu, a v souzené
věci se neprosadí. Dovolací soud v uvedené věci posuzoval rovnováhu práv a
povinností spotřebitelské (konkrétně zprostředkovatelské) smlouvy uzavřené na
dobu určitou, v níž si smluvní strany sjednaly, že zájemce zaplatí
zprostředkovateli smluvní pokutu tehdy, prodá-li svou nemovitost bez jeho
součinnosti a předem ho o tom písemně nevyrozumí; smluvní pokuta měla
zprostředkovatele odškodnit za to, že by k újmě své dobré pověsti nabízel
nemovitost, která by již ke koupi nebyla. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn
důvodně. Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v
dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto
jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.