USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 176 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 118/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2024-122, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 37 C 118/2021-103, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2024, č. j. 37 C 118/2021-113, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem na jednání dne 7. 9. 2023 spočívající v rozšíření žaloby o zaplacení částky 300 000 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 79 950 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), žalobu v části, ve které
se žalobce domáhal zaplacení částky 96 300 Kč, zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce odmítl odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Dovolání proti výroku napadeného rozsudku, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, není podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť proti tomuto výroku je přípustným opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Bylo tedy na žalobci, aby případné námitky proti důvodům napadeného rozhodnutí o odmítnutí odvolání uplatnil v rámci žaloby pro zmatečnost. Dovolání žalobce není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládají ani otázky týkající se výše poskytnutého odškodnění, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023), jestliže při posuzování možnosti zvýšení odškodnění za škodu (újmu) na zdraví podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro větší časový odstup od konce účinnosti této vyhlášky vzal za splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodnou mimořádného zřetele a navýšil toto odškodnění na desetinásobek, aby tak nedošlo k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle vyhlášky má být za škodu na zdraví přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o.
z. Samotný násobek tohoto navýšení se odvíjí od konkrétních skutkových okolností případu a sám o sobě nemůže představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Z citované judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že toto navýšení je prostředkem pro odstranění výrazného nepoměru mezi odškodněním přiznaným podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a podle § 2958 o. z., aby se poškozenému dostalo ve vztahu k uplatněnému nároku plné satisfakce, což ovšem neznamená, že tato satisfakce musí být ve stejné výši jako by k újmě na zdraví došlo až v době podání žaloby (rozhodování soudu).
Vedle uvedeného posouzení předpokladů přípustnosti dovolání dovolací soud nemá ani za to, že by se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3025/22, který byl vydán v této věci. Časový odstup, se kterým žalobce přistoupil k realizaci svých práv, totiž není ve smyslu bodu 29 nálezu výlučně určujícím, jestliže přisouzená částka odpovídá 60 % částky, jaká by byla přiznána v případě škodné události z roku 2014, a 40 % částky, jaká by byla přiznána v případě škodné události z roku 2022.
Současně ale by neodpovídalo závěrům bodu 29 nálezu, pokud by soudy uvedený časový odstup (cca 29 let od přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci; poznámka dovolacího soudu) zcela pominuly. Navýšení bolestného na desetinásobek částky, jaká by byla přiznána podle předpisů platných v době škodné události a přijetí zákona o soudní rehabilitaci, přitom odpovídá i úvahám Ústavního soudu založeným na srovnání výše odškodnění s výší průměrné mzdy v průběhu doby, která od škodní události uplynula. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.