30 Cdo 1032/2023

30 Cdo 1032/2023-407

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 217/2022-366, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 217/2022-366, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 16 C 11/2018-331, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2023, č. j. 16 C 11/2018-391, se zrušují v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 4 789 400 Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a věc se ve stejném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění, které jí mělo vzniknout v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 38/2012.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 16 C 11/2018-331, ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2023, č. j. 16 C 11/2018-391, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 210 600 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky ročně od 30. 9. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 4 789 400 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky ročně od 30. 9. 2017 do zaplacení (výrok II), dále uložil žalované zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na nákladech svědečného částku 704 Kč (výrok III) a náklady znalečného ve výši 34 481,50 Kč (výrok IV), a rovněž žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 54 850 Kč (výrok V).

3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 217/2022-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé pod body I a II a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení účastníků pod bodem V změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 153 980 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, Kladno – Rozdělov, ze dne 24. 10. 2011, č. j. KRPS-29644/297/TČ-2010-010081-ODKL, bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29.

5. 2013, č. j. 7 T 38/2012-6489, byla žalobkyně uznána vinnou, že společným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěrů uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchala zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem, současně byla podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěna obžaloby za skutky pod body 6 a 11 obžaloby.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 4 To 11/2014-6775, jako soud odvolací napadený rozsudek v odsuzující části ve vztahu k žalobkyni zrušil a nově rozhodl tak, že obžalovaná M. M. se podle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby. Zprošťující rozsudek ve vztahu k žalobkyni nabyl právní moci dne 3. 4. 2014. Z posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk o invaliditě žalobkyně ze dne 3. 5. 2016 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně byla uznána invalidní invaliditou I.

stupně dle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 35 %. Den vzniku invalidity byl stanoven na 23. 2. 2016. Dle citovaného posudku o invaliditě je žalobkyně schopna po vzniku invalidity I. stupně vykonávat soustavně výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na duševní schopnosti. V rámci posudkového zhodnocení byla rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stanovena smíšená úzkostně depresivní porucha u disponované osobnosti v zátěži.

Z lékařské zprávy MUDr. Petra Mistolera z Psychiatrické ambulance Mladá Boleslav ze dne 7. 7. 2016 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je v péči tohoto lékaře od prosince roku 2014 s diagnózou smíšená úzkostně-depresivní porucha u disponované osoby v zátěži. Stav je nadále hodnocen jako rozkolísaný, často stavy napětí, emoční nestability. Pacientka sděluje řadu exogenních stresujících momentů. Smíšená úzkostně-depresivní porucha u disponované osoby v zátěži je lékařem hodnocena jako středně těžká.

Zprávou MUDr. Ivy Potměšilové, všeobecné praktické lékařky, měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně se v době od října 1997 do prosince 1997 léčila s onemocněním štítné žlázy, přechodně pro vysoký krevní tlak. Koncem roku 2010 začala žalobkyně trpět výraznými zdravotními problémy, vyvolanými psychickým stresem z vyšetřování Policií ČR. K výraznému zhoršení zdravotního stavu došlo od listopadu 2012.

Znaleckým posudkem ze dne 29. 11. 2021, vypracovaným znaleckým ústavem – Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha, vzal dále soud prvního stupně za prokázané, že pokud jde o zdravotní stav žalobkyně, před zahájením trestního stíhání v říjnu 2011 nebylo dokladováno žádné narušení duševního stavu žalobkyně. V současné době je u žalobkyně přítomná chronická úzkostně-depresivní porucha jako reakce na stresovou zátěž. U žalobkyně byla dle zdravotní dokumentace dokladována řada stresových faktorů, přičemž za jednoznačně nejzávažnější a forenzně nejrozhodnější je třeba považovat proběhlé trestní stíhání.

V důsledku trestního stíhání došlo u žalobkyně k rozvoji tohoto psychického onemocnění – smíšené úzkostně-depresivní poruchy u disponované osoby v zátěži. Ačkoliv je všeobecně uznáváno, že chronická úzkost může být faktorem zhoršujícím stav řady fyzických onemocnění, nemá tato vazba forenzní průkaznost. Nelze odlišit váhu jednotlivých faktorů na vzniku konkrétního onemocnění. Ze závěrů znaleckého posudku dále plyne, že přes existenci dalších stresorů je trestní stíhání žalobkyně natolik závažným prvkem, že k uvedené diagnóze by došlo i bez dalších stresorů.

Předmětné trestní stíhání žalobkyně mělo rozhodující vliv na vznik a vývoj smíšené úzkostně-depresivní poruchy. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo v roce 2016 (2015 zahájení léčby, 2016 invalidní důchod a vyhodnocení kolísání stavu). Znalecký ústav ztížení společenského uplatnění žalobkyně ohodnotil 1 300 body, přičemž vzal v úvahu ambulantní psychiatrickou léčbu, narušení pracovní výkonnosti včetně invalidního důchodu I. stupně, omezení osobní, sociální a jiné. Uzavřel, že maximální ohodnocení v rozsahu 1500 bodů není indikováno, neboť žalobkyně nebyla ústavně léčena a nebyl jí přiznán plný invalidní důchod.

Současně znalecký ústav bodové ohodnocení navýšil dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 35 % (z maxima 50 %). Ze závěrů znaleckého ústavu dále plyne, že v důsledku uvedeného onemocnění je postižena pracovní výkonnost žalobkyně (invalidní důchod), její osobní zájmy a sociální vztahy, přičemž nejzávažnější je výrazný diskomfort daný úzkostně- depresivní produkcí. Žalobkyně uplatnila svůj nárok v rámci předběžného projednání u žalované dopisem ze dne 24. 3. 2017, doručeným žalované dne 29.

3. 2017.

5. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil zjištěný skutkový stav podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a s poukazem na § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aplikoval právní úpravu v § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“). Dospěl k závěru, že v daném případě je dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání žalobkyně. Současně uzavřel, že v příčinné souvislosti s trestním stíháním došlo u žalobkyně k rozvoji psychického onemocnění – smíšené-úzkostně depresivní poruchy u disponované osoby v zátěži. Jsou proto splněny podmínky pro odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně, přičemž při rozhodování o jeho výši postupoval soud prvního stupně podle § 444 odst. 1 obč. zák., ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb. a vyšel z bodového ohodnocení znaleckého ústavu ve výši 1 300 bodů. Shledal důvodným i navýšení o 35 % (tj. na celkových 1500 bodů) s ohledem na následky škody na zdraví žalobkyně, které ji podstatně omezují v jejím uplatnění v životě, neboť žalobkyně trpí únavou, noční nespavostí, je nevýkonná, přičemž k datu 7. 5. 2020 byl kvalifikován pokles její pracovní schopnosti o 45 %, v případě výdělečné činnosti je limitována takovou prací, která vyhovuje podstatně menším nárokům na duševní schopnosti člověka. Při hodnotě bodu 120 Kč tak shledal opodstatněným požadavek žalobkyně na odškodnění co do částky 210 600 Kč. Ve zbývající části žalobu důvodnou neshledal, neboť dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, opodstatňující navýšení odškodnění dle § 7 vyhlášky č. 440/2021 Sb. Současně přihlédl k tomu, že žalobkyni byla již v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 354/2014 přiznána náhrada nemajetkové újmy, spočívající v zásazích do osobnostní sféry žalobkyně způsobených nezákonným trestním stíháním, ve výši 60 000 Kč. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 210 600 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, přičemž počátek prodlení žalované dnem 30. 9. 2017 vázal na okamžik uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku.

6. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně a žalované do rozhodnutí soudu o věci samé nejsou důvodná, částečně opodstatněným shledal odvolání žalobkyně

do rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Byť se v životě žalobkyně vyskytlo více nepříznivých okolností, jež lze považovat za stresory (rozpad manželství, dluhy, exekuce), podstatné je, že trestní stíhání bylo pro vznik škodlivého následku rozhodující. Odvolací soud proto souhlasil se soudem prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za újmu na zdraví žalobkyně spočívající ve ztížení společenského uplatnění, způsobenou nezákonným rozhodnutím, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24.

10. 2011, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že v příčinné souvislosti s trestním stíháním u ní došlo k rozvoji psychického onemocnění – smíšené úzkostně-depresivní poruchy u disponované osoby v zátěži, jež zanechalo na jejím zdravotním stavu trvalé následky. V důsledku uvedeného onemocnění došlo k objektivně prokazatelné změně kvality života žalobkyně, k zvlášť podstatnému narušení sociability ve složce profesní, k omezení jejího uplatnění a pracovní výkonnosti, k omezení v osobním životě, co se týče osobních zájmů a sociálních vztahů, a k výraznému diskomfortu danému úzkostně-depresivní produkcí.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že judikatura je ustálena v závěru, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.

Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebyla zjištěna existence takových výjimečných skutečností, které by odůvodňovaly zvýšení základní výše odškodnění stanovené na základě bodového ohodnocení na částku 210 600 Kč. Tato peněžitá částka se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, věku žalobkyně, míře a závažnosti jejích omezení při srovnání jejího způsobu života před poškozením a poté, jeví dle odvolacího soudu přiměřenou náhradou. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že v soudní praxi není neobvyklé navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění až na osminásobek, když v žalobkyní označených případech podle odvolacího soudu šlo o poškozené mladšího produktivního věku a o závažnější míry omezení poškozených v životě a ve společnosti.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, a to v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 4 789 400 Kč s příslušenstvím, včasně podaným dovoláním, ve kterém uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Žalobkyně se v dovolání táže, zda je pro posouzení přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského uplatnění rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální prožitky, o které poškozený v důsledku poškození přišel, respektive pokud namítá, že současná ekonomická realita neodpovídá realitě roku 2001, kdy byla přijata vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dle níž činí hodnota jednoho bodu 120 Kč, zatímco podle nynějších pravidel pro odškodnění hodnota jednoho bodu pro rok 2016, kdy se ustálil zdravotní stav žalobkyně, činí 264,67 Kč. Žalobkyně namítá, že odvolací soud se otázkou reálné hodnoty peněžní částky vůbec nezabýval, ačkoliv označil výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění za přiměřenou, v důsledku čehož se odchýlil od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněného pod č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9. Žalobkyně dále předkládá otázku, je-li při úvaze, zda navýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění dle § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., rozhodující věk poškozeného v takovém směru, že by střední věk poškozeného znamenal, že tu v zásadě nejsou důvody pro zvýšení odškodnění. Žalobkyně je přesvědčena, že střední věk poškozeného nemůže vyloučit zvýšení odškodnění dle § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Klást jako podmínku nižší věk poškozeného nedává smysl, pokud se zároveň hodnotí začlenění poškozeného do společenského života, což v drtivé většině případů není v mladším věku dovršeno. Odvolací soud se proto podle žalobkyně odchýlil od Stanoviska a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3818/2011.

10. Dále žalobkyně navazuje dovolací otázkou, jsou-li při úvaze, zda navýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podstatné následky z hlediska diagnózy, či konkrétní skutkové okolnosti, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně má za to, že hodnocení trvalých zdravotních následků se má opírat především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození. Takové hodnocení však odvolací soud neprovedl, když odkázal pouze na diagnózu poškozených ve srovnávaných případech. Z toho důvodu se odvolací soud podle žalobkyně odchýlil od Stanoviska a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010.

11. Závěrem se žalobkyně dovolacího soudu ptá, zda je přiměřeným odškodnění za ztížení společenského uplatnění bez navýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v případě, kdy bylo z důvodu onemocnění psychického rázu (úzkostně-depresivní poruchy) zasaženo do všech oblastí života poškozeného. Tato otázka podle žalobkyně nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Otázka, zda střední věk poškozeného vylučuje, aby bylo zvýšeno odškodnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl nejen k tomu, že věk poškozeného v době vzniku škody je zohledňován již při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ale zároveň zohlednil i to, že újma způsobená zásahem do kvality života je tím větší, čím nižší je věk poškozeného. Jinak řečeno, čím delší život poškozeného s omezením způsobeným škodnou událostí čeká, tím větší je jeho nebo její újma (srov. Stanovisko, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1170/2010, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1748/2017). Na tomto závěru, oproti dovolatelce, Nejvyšší soud nic nelogického neshledává. Z daného pohledu proto není střední věk okolností, která by byla sama o sobě způsobilá založit důvod pro zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

18. Další otázka žalobkyně, je-li při úvaze, zda navýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podstatná diagnóza, či konkrétní následky újmy na zdraví v životě poškozeného, rovněž nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. Stanovisko, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4138/2011). Podstatné jsou tedy následky v životě poškozeného po vzniku újmy, přičemž úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Odvolací soud přitom judikaturu Nejvyššího soudu respektoval, pokud zohlednil následky újmy na zdraví v životě žalobkyně (zvlášť podstatné narušení sociability ve složce profesní, omezení jejího uplatnění a pracovní výkonnosti, omezení v osobním životě, co se týče osobních zájmů a sociálních vztahů, a výrazný diskomfort daný úzkostně-depresivní produkcí), nikoli jen znaleckým ústavem stanovenou diagnózu.

19. Ani otázka žalobkyně, zda je přiměřeným odškodnění za ztížení společenského uplatnění bez navýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v případě, kdy bylo z důvodu onemocnění psychického rázu zasaženo do všech oblastí života poškozeného, proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud zohlednil výše zmíněné následky v životě žalobkyně po vzniku újmy, byť nedospěl k závěru o nutnosti navýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a postupoval tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

20. Dovolání je však přípustné pro posouzení přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského uplatnění, přiznaného podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. s velkým časovým odstupem od okamžiku, kdy daná vyhláška pozbyla účinnosti, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolání je důvodné.

22. Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).

23. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

24. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

25. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

26. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, uvedl, že základním východiskem pro posuzování ústavnosti výše odškodnění je princip tzv. plné náhrady újmy. K tomu však dodal, že z hlediska plného odškodňování újmy navíc nelze odhlédnout ani od časového faktoru. Jinak řečeno, soudy musí při rozhodování o odškodnění vnímat, kdy se poškozený skutečně odškodnění domůže. Je-li totiž jednotlivci způsobena újma na zdraví, ať už psychickém nebo fyzickém, jeho další život bývá mnohdy spojen s neočekávanými výdaji a náklady. Právě proto z judikatury Ústavního soudu plyne, že veřejná moc je podle principu plné náhrady újmy také povinna umožnit poškozenému efektivní vymáhání nároků z poškození osobnostních práv co nejrychleji po vzniku újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17).

27. Ústavní soud přiblížil aplikaci principu plné náhrady újmy v kontextu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., který byl v případě odškodnění stěžovatele použit (na základě přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. a § 444 obč. zák.), tedy podobně jako v případě žalobkyně. Ústavní soud se k otázce nároků plynoucích z § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. opakovaně vyjádřil, a jeho závěry lze shrnout tak, že obecný soud má při použití úvahy o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. široký prostor pro vlastní úvahu, což plyne z neurčitosti právního pojmu, který je v tomto ustanovení obsažen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 501/13).

28. Posuzování přiměřenosti odškodnění přitom nevyplývá jen ze specifických okolností případu. Plyne také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupují podle staré právní úpravy (tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a vyhlášky č. 440/2001 Sb.), nelze odhlédnout ani od Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22 až 29).

29. Čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního, lze tedy říci, že s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. méně a méně vhodným a legitimním.

30. Právě problematická konstrukce bodového hodnocení ostatně vedla ke zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. Následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu (§ 2958 o. z.). Jako nezávazné vodítko je v soudní i mimosoudní praxi využívána právě výše zmíněná Metodika.

31. Ústavní soud v citovaném v nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, nadto dodal, že široká míra diskrece obecných soudů daná ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zároveň přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy.

32. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je přitom výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené obvykle jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z. – srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, Pl. ÚS 27/23, bod 49). Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit se zpravidla zohledňuje zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22).

33. V reakci na závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu je tedy třeba při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z.

34. V případě žalobkyně však soud prvního stupně ani soud odvolací existenci zmíněných výjimečných skutečností, které by odůvodňovaly zvýšení základní výše odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevyhodnotily. Pominuly tak, že se žalobkyně domohla odškodnění až po cca 8 letech od chvíle, kdy jí újma byla způsobena, respektive od chvíle, kdy došlo k ustálení jejího zdravotního stavu. Nadto v situaci, kdy soudy rozhodovaly o odškodnění žalobkyně v době, kdy již vyhláška č. 440/2001 Sb. nebyla cca 9 let účinná, přičemž právě z toho důvodu existuje riziko výrazného nepoměru mezi odškodněním, které bylo žalobkyni přiznáno aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odškodněním, které by jí mohlo být přiznáno podle Metodiky. To činí jejich právní posouzení žalovaného nároku neúplným a tudíž nesprávným.

35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, ve kterém byla žaloba zamítnuta, a v navazujících nákladových výrocích. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

36. V dalším řízení soudy při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění žalobkyně neopomenou přihlédnout k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví a zjistí, jaká výše odškodnění by žalobkyni náležela v případě, že by bylo stanoveno podle této Metodiky. Dojdou-li k závěru o zjevném nepoměru mezi tím, co by žalobkyni bylo přiznáno podle staré a podle nové právní úpravy, přihlédnou k tomu při aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a provedou přiměřené navýšení odškodnění žalobkyně tak, aby se jí dostalo ve vztahu k uplatněnému nároku plné satisfakce.

37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2024

JUDr. Pavel Simon předseda senátu