25 Cdo 4138/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně V. Č., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované Tělocvičné jednotě Sokol Opava, se sídlem
v Opavě, Boženy Němcové 22, IČO 13643185, zastoupené Rostislavem Tomisem,
advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 139/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2011, č. j. 57 Co 59/2011-323, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2011, č. j. 57 Co 59/2011-323,
ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na
zaplacení částky 241.800,- Kč zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (ztížení společenského
uplatnění), která jí byla způsobena dne 5. 10. 2002 na atletickém stadionu v
Opavě, kde při práci členky technické čety byla zasažena do hlavy letícím
diskem a utrpěla tříštivou zlomeninu frontální kosti lebeční vpravo s trvalými
následky.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 13 C 139/2006-252, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 11. 6. 2010, č. j. 13 C 139/2006-263,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 483.600,- Kč s příslušenstvím,
ohledně částky 516.400,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, zastavil řízení
ohledně části úroků z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním
poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 10. 2002 na stadionu v Opavě při
lehkoatletických závodech byla tehdy třináctiletá žalobkyně zasažena do hlavy
letícím diskem a utrpěla tříštivou zlomeninu kosti lebeční vpravo, pro kterou
se následujícího dne podrobila operaci. Žalobkyni zůstala po ukončení léčby
jizva a kostní defekt v klenbě lební, nedošlo k organickému poškození
centrálního nervového systému, nadále je však v péči psychologů a psychiatrů z
důvodu organické halucinózy, posttraumatického postkomočního mozkového syndromu
a protrahované depresivní reakce, podle lékařů je její duševní stav do budoucna
ovlivnitelný psychiatrickou péčí a vhodnou psychoterapií. Žalobkyně do té doby
dosahovala výborných školních výsledků na základní škole zaměřené na sport,
intenzivně sportovala, věnovala se atletice, plavání a volejbalu, zamýšlela
studovat sportovní gymnázium. V důsledku úrazu sportuje již jen rekreačně, trpí
bolestmi hlavy a únavou, straní se kolektivu. Soud prvního stupně posoudil
odpovědnost žalované podle § 420a obč. zák. a výši náhrady za ztížení
společenského uplatnění určil podle § 444 odst. 1 obč. zák. a § 7 odst. 1
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“), na základě bodového ohodnocení stanoveného
znaleckým posudkem částkou 241.800,- Kč (2015 bodů x 120 Kč), zvýšenou na
dvojnásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky s přihlédnutím k velmi nízkému věku
žalobkyně v době úrazu a též k zdravotním dopadům na její duševní stav (celkem
tedy 483.600,- Kč).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2011,
č. j. 57 Co 59/2011-323, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že žalobu v rozsahu 241.800 Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej
i v délce pariční lhůty, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku ve věci
samé potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o
soudním poplatku. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením
věci, nesdílel však závěry soudu prvního stupně o důvodech pro mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. I když věk, ve kterém
žalobkyně úraz utrpěla, byl nízký a důsledky úrazu bude muset snášet dlouhou
řadu let, nelze odhlédnout od toho, že omezení ji s výjimkou aktivního sportu
ze života nijak nevyřadilo, žije plnohodnotný život, byť s nutností medikace,
proto je základní výměra náhrady za ztížení společenského uplatnění
dostačující.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ohledně částky 241.800,- Kč, podala žalobkyně dovolání, jež odůvodňuje
nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že právní závěr odvolacího soudu je
v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011,
Cpjn 203/2010. Úraz, který utrpěla v dětském věku, zásadně omezil její
uplatnění ve všech sférách života, především ji pak zcela vyloučil z aktivního
sportovního života, který před úrazem vedla. V tak nízkém věku lze těžko
očekávat mimořádnou kvalitu života v době před úrazem, když byla na začátku
života, veškeré aktivity měla před sebou, a nelze vyloučit, že by v některém
oboru dosáhla mimořádnosti. Trpí několika psychiatrickými diagnózami, pro které
je léčena a užívá medikamenty, při jejichž vysazení by nebyla schopna fungovat
v běžném životě, a sníženým sebehodnocením a odolností vůči psychické zátěži.
Vede minimální společenský život, prožívá psychickou nepohodu, mívá vidiny,
slyšiny, strach. Odvolací soud tak nepostupoval v souladu se zásadou
přiměřenosti vyplývající z judikatury Ústavního soudu ČR. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a
věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, závěry v něm uvedené nejsou diskriminační a
zákonné důvody pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nejsou
dány. Tvrzení žalobkyně o závažnosti jejích trvalých zdravotních následků jsou
do značné míry nepodložená a účelová. Navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo
jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen
„o.s.ř.“) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19.
7. 2011. Shledal, že dovolání, které bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a
je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně uplatňuje jako důvod dovolání,
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Při posuzování, zda je
tento dovolací důvod naplněn, je dovolací soud vázán tím, jak je vymezen v
dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že
její nízký věk v době úrazu nezakládá důvod pro mimořádné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek
základního bodového ohodnocení.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze
následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny
možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení
odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností
posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným
případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí
NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Lékařská hlediska významná pro stanovení
základního bodového ohodnocení jsou jen východiskem pro určení výše odškodnění,
v němž klíčovou úlohu hraje zjištění, jak se utrpěná poškození zdraví projevují
v životě konkrétního poškozeného.
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný v Souboru pod C 4277). Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění je opodstatněno zejména v případech, kdy společenské,
kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po
ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech
velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně
projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. U velmi mladých
poškozených pak vystupuje do popředí okolnost, že poškození zdraví jim
znemožnilo rozvinutí potenciálních schopností a jakékoli plnohodnotné
společenské uplatnění v celém jejich budoucím životě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012). Mimořádné zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění aktuální judikatura neomezuje pouze na
případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve
společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních,
sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a
mimořádná (nešlo o špičkové umělce, vrcholové sportovce apod.), a o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele jde z jiných důvodů, přičemž je
třeba diferencovat i různou intenzitu následků takové zvýšení odůvodňujících
(srov. již zmíněné stanovisko Rc 50/2011, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, publikované tamtéž pod č. 8/2011, ze dne
16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, publikované v Souboru pod C 8086,
usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008, nebo rozsudek ze dne 8.
2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009). Ústavně konformní výklad vyhlášky č.
440/2001 Sb. totiž klade důraz na přiměřenost odškodnění (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, přičemž tam
uvedená hlediska pro posouzení rozsahu tohoto nároku jsou uvedena pouze
příkladmo).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutkový stav nepodléhá dovolacímu
přezkumu), že žalobkyně se před úrazem velmi aktivně věnovala sportu –
atletice, plavání a volejbalu, úspěšně reprezentovala školu a zamýšlela
studovat sportovní gymnázium. Po úrazu, který utrpěla v pouhých třinácti
letech, může nyní sportovat jen rekreačně, trpí bolestmi hlavy, závratěmi a
strachem z pádu, je zvýšeně unavená, trpí posttraumatickou stresovou poruchou v
důsledku otřesného zážitku, musí docházet na psychoterapii a brát tomu
odpovídající léky. Je tedy zřejmé, že žalobkyně je po úrazu omezena v široké
řadě aktivit, zejména sportovních, které před úrazem ve značné intenzitě
vykonávala. Poškození zdraví v tak mladém věku jí znemožnilo rozvinout
potencionální sportovní talent a pokračovat v aktivním tréninku, zlepšovat
sportovní výkony, a studovat na sportovně zaměřené střední škole. Jestliže byl
sport již v dětském věku významnou životní hodnotou žalobkyně a po úrazu je v
aktivní činnosti v tomto směru velmi výrazně omezena, je nutno dovodit, že
trvalé poškození zdraví žalobkyni vyřadilo z řady činností, kterými se mohla
zabývat; nejde proto jen o běžný (ve smyslu vyhlášky) zásah do dosavadního
způsobu života, nýbrž vzhledem k věku a šíři dosavadních aktivit, které byly
pro žalobkyni prioritní, se již jedná o dopad vykazující rysy mimořádnosti ve
smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky. Okolnost, že žalobkyně nemá kromě psychických
následků jiné zdravotní problémy, je soběstačná, vystudovala úspěšně střední i
vysokou školu, přitom závěr o výjimečnosti případu hodného mimořádného zřetele
nevylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru pod C 2991).
Nepovažoval-li tedy odvolací soud výrazné omezení žalobkyně ve sportovních
aktivitách od útlého věku za výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve
smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku
o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3,
věta první o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; odvolací
soud znovu zváží rozsah omezení žalobkyně v dalším životě a v jejím uplatnění
ve společnosti a stanoví rozsah odškodnění v přiměřené výši, s přihlédnutím k
věku žalobkyně a ztrátě jejího sportovního potenciálu. V novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu