25 Cdo 4438/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) PhDr. V. Č.,
zastoupenému opatrovnicí L. B., zaměstnankyní Obvodního soudu pro Prahu 6, 2)
T. P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, za účasti Č. k.
p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, za kterou jedná Č. p., o
náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C
129/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3.
2008, č.j. 18 Co 256/2007-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po několikeré změně a doplnění žaloby domáhal na žalovaných
náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného ve výši 4 387,- Kč,
náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 10 000 000,- Kč, náhrady
ušlého výdělku ve výši 5 942 570,30 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů
spojených s léčením ve výši 12 283 807,- Kč, náhrady „rozličných výdajů
spojených s úrazem a léčením“ ve výši 1 765 374,50 Kč a náhrady věcné škody ve
výši 3 861,20 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č.j. 9 C
129/93-193, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci 154 567,50 Kč s
příslušenstvím, zamítl žalobu ve zbývající části proti žalovanému 1) a v celém
rozsahu proti žalovanému 2) a proti M. Š. [v té době žalovanému 3)], ve vztahu
k J. F. [v té době žalovanému 4)] řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním poplatku.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze
usnesením ze dne 30. 9. 2003, č.j. 18 Co 217/2003-238, rozsudek obvodního soudu
ve výrocích o věci samé týkajících se žalovaných 1) a 2) a ve výrocích o
nákladech řízení – kromě výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými
3) a 4) – zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, č.j. 9 C
129/93-328, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 97
567,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 29 902 432,50 Kč s
příslušenstvím a co do části příslušenství z částky 97 567,50 Kč, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním
poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 1991 došlo v P. k dopravní nehodě
dvou automobilů taxislužby provozovaných žalovanými, při které žalobce utrpěl
těžkou újmu na zdraví spočívající v příčné zlomenině levé stehenní kosti a v
pohmoždění levé části hrudní stěny. Při následné léčbě zlomeniny došlo u
žalobce k těžkému omezení hybnosti levého kyčelního kloubu, které přešlo ve
ztuhlost levé dolní končetiny v nepříznivém postavení. Žalobci bylo současně
diagnostikováno středně těžké omezení hybnosti v dolní oblasti hrudní a bederní
páteře v celém úseku paravertebrální kontraktury. Znaleckým posudkem MUDr. N. ze dne 8. 2. 2000, doplněným dne 3. 4. 2001, bylo podle vyhlášky č. 32/1965
Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 28. 1. 1993 (dále jen „vyhláška č. 32/1965 Sb.“, případně „vyhláška“) ohodnoceno
bolestné 295,5 bodu a ztížení společenského uplatnění žalobce 950 body. Náhradu za ztížení společenského uplatnění znalec zvýšil podle § 6 odst. 2
citované vyhlášky na dvojnásobek a doporučil soudu její další zvýšení podle § 7
odst. 3 vyhlášky, jelikož následky uvedeného zranění žalobce invalidizují a
žalobce navíc žije v odlišných ekonomických poměrech. Soud prvního stupně
dospěl k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi znalcem diagnostikovaným
těžkým omezením hybnosti končetiny a středně těžkým omezením hybnosti hrudní a
bederní páteře žalobce a jeho úrazem při dopravní nehodě. S ohledem na věk
žalobce a jeho dosavadní životní styl (žalobce je vlivem tohoto zranění výrazně
omezen v pohybu a tedy i v možnosti cestovat) zvýšil základní bodové ohodnocení
ztížení jeho společenského uplatnění na čtyřnásobek, tj. na 3 800 bodů. Obvodní
soud neshledal důvodným nárok na náhradu za reoperaci a následné léčení ve Š. ve výši 12 283 807,- Kč, jelikož žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi
úrazem a uvedenou reoperací. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené
věcné škody, nákladů na nákup rehabilitačních pomůcek, neprokázal nezbytnost
péče ošetřovatele od úrazu do doby, kdy bylo o náhradě nákladů na tuto péči
rozhodováno, ani další výdaje, jejichž náhradu z uvedeného důvodu rovněž
požadoval (např. výdaje za cestu taxi v I., za letenky při cestách mezi P., M. a C., za vízum pro svého ošetřovatele apod.). Žalobci nebyla přiznána ani
náhrada ušlého výdělku ve výši 5 942 570,30 Kč, neboť z předložené zprávy jeho
advokáta ze dne 18. 7. 1999 ani ze svědecké výpovědi S. N., jimiž měla být
důvodnost předmětného nároku prokázána, soud žádné právně významné skutečnosti
nezjistil.
Za této situace obvodní soud, vázán právním názorem vysloveným v
předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu (že za škodu odpovídá i druhý
žalovaný solidárně s prvým žalovaným a že právní normy upravující bolestné a
ztížení společenského uplatnění musí být aplikovány bez ohledu na to, že
žalobce je A.), dospěl k závěru o solidární odpovědnosti žalovaných za škodu, a
zavázal je proto k náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění
žalobce, k náhradě nákladů na ošetření a nákladů na pečovatele za 1 měsíc po
propuštění z nemocnice, a dále k náhradě zvýšených nákladů na obohacení stravy
žalobce za období 94 měsíců, vše v celkové částce 97 567,50 Kč; ve zbývající
části žalobu zamítl.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č.j. 18 Co 256/2007-368, změnil rozsudek
obvodního soudu v zamítavém výroku tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci
společně a nerozdílně další částku 200 000,- Kč, a ve vyhovujícím výroku tak,
že žalobu na úhradu příslušenství z částky 97 567,50 Kč od 24. 10. 2007 do
zaplacení zamítl, ve zbývajících napadených částech jej potvrdil, rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech
odvolacího řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Odvolací soud vyšel v
podstatné části ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho právními závěry ohledně požadované náhrady bolestného, náhrady nákladů
vynaložených na ošetření žalobce v Č. r. a za jeho další ošetřování od července
1991 do dubna 1999, nákladů hospitalizace žalobce, a rovněž ohledně náhrady za
„rozličné doložené výdaje“, věcnou škodu a ušlý výdělek žalobce. Odvolací soud
shledal odvolání žalobce opodstatněným, pouze pokud se domáhal vyšší částky z
titulu mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Přihlížeje k závěrům vysloveným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, usoudil, že zranění
žalobce mělo podstatné následky pro jeho další život, třebaže samo o sobě
nebylo mimořádně závažné. Jeho mimořádně závažný následek soud spatřoval v
částečné ztrátě soběstačnosti žalobce a schopnosti realizovat své pracovní a
podnikatelské aktivity, čímž byl žalobce v podstatné míře omezen v dosavadním
způsobu života. Z těchto důvodů odvolací soud pokládal za přiměřené mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce o další
čtrnáctinásobek základního bodového ohodnocení, tedy o částku 200 000,- Kč.
Protože vedlejší účastník dne 24. 10. 2007 uhradil žalobci soudem prvního
stupně přiznanou částku 97 567,50 Kč, odvolací soud změnil vyhovující výrok
ohledně příslušenství z této částky za dobu od 24. 10. 2007 do zaplacení a
žalobu v této části zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku
ohledně částky 29 702 432,50 Kč s příslušenstvím a do jeho měnícího výroku,
jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení příslušenství z částky 97 567,50 Kč za
dobu od 24. 10. 2007 do zaplacení, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a),
b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel předně poukazuje na skutečnost, že za dobu
patnácti let, po kterou řízení dosud trvalo, došlo k výraznému zvýšení hladiny
cen, a proto výše přiznané náhrady bolestného a náhrady za ztížení
společenského uplatnění vycházející z hodnoty 15,- Kč za jeden bod je tomuto
vývoji naprosto neadekvátní, nehledě na to, že tato náhrada bude využívána v
odlišných společenských a ekonomických podmínkách, které její hodnotu ještě
fakticky snižují. Přestože podle „odškodňovací vyhlášky“ má být poskytnutá
náhrada přiměřená, z přisouzené náhrady nebude možné zajistit ani nejnutnější
potřeby spojené s invaliditou žalobce. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem o
neexistenci příčinné souvislosti mezi úrazem a jím vynaloženými náklady na
reoperaci a léčbu ve Š. Prvotní úraz při dopravní nehodě považuje za conditio
sine qua non, neboť veškeré náklady, které byl nucen vynaložit a jejichž
náhrady se nyní domáhá, jsou pouze důsledkem uvedené škodné události. Za této
situace závěr o přetržení příčinné souvislosti mezi původním úrazem a následnou
škodou v podobě nákladů vynaložených na léčbu ve Š. nemůže obstát. Ušlý výdělek
žalobce považuje za dostatečně prokázaný zprávou svého daňového správce a
svědeckými výpověďmi. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, tj. že žalobce své
důkazní břemeno ohledně výše výdělku neunesl, náleží mu náhrada alespoň ve výši
minimální mzdy v Č. r. v období, za něž je tato náhrada požadována, neboť bylo
prokázáno, že žalobce řádně pracoval. Přestože žalobce prokázal, že vynaložil
náklady na ošetřování ve S. s. a. a na další lékařskou péči, jejich náhrada mu
nebyla přiznána. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a v souvisejících výrocích o
nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího
soudu a zdůraznil, že námitky žalobce uplatněné v dovolání představují pouze
opakování jeho žalobních tvrzení, která žalobce v dosavadním průběhu řízení
neprokázal. Domáhá-li se žalobce zvýšení dosud přiznané náhrady škody, protože
přisouzená náhrada má být využívána v jiných společenských a ekonomických
podmínkách, je jeho požadavek v rozporu se zásadou rovné aplikace právních
norem nezávisle na státní příslušnosti jejich adresátů. Jelikož žalobce brojí
proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení věci, vedlejší
účastník navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto,
případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl
k závěru, že dovolání zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není
přípustné, zčásti by bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak
v tomto rozsahu neobsahuje vymezení konkrétních dovolacích důvodů, a je proto
nezpůsobilé věcného projednání.
Pokud dovolání směřuje do výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn
výrok soudu prvního stupně ohledně příslušenství z částky 97 567,50 Kč od 24.
10. 2007 do zaplacení, je dovolání v této části přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť nelze určit peněžitou hranici omezení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, publikovaný pod č. 56 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Přestože citovaný výrok
odvolacího soudu byl dovoláním výslovně napaden, dovolání neobsahuje žádné
námitky, jejichž prostřednictvím by dovolatel jeho správnost zpochybňoval. Z
tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání proti uvedenému výroku odmítl podle § 243c
odst. 1 a § 43 odst. 2 o.s.ř. pro chybějící vymezení dovolacích důvodů v
zákonné propadné lhůtě.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání není přípustné ve věcech,
v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné
dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný
pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto
jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti
dovolání. V projednávané věci žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně
nároku na náhradu věcné škody ve výši 3 861,20 Kč. Protože dovolání v tomto
rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení
měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků
přesahuje částku 20 000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Napadá-li dovolatel výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 29.698.571,30 Kč s
příslušenstvím, není dovolání v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem o
nárocích touto částkou představovaných jinak než v předchozím rozhodnutí. Lze
tedy zvažovat přípustnost dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu
pouze z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel především v
posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení
dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti.
Určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v posuzovaném případě
řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981
Sb., tj. ve znění účinném do 28. 1. 1993 (dále opět jen „vyhláška“). Pro určení
výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem
bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl
poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem
úrazu omezeny nebo ztraceny.
Podle § 4 odst. 1 vyhlášky se ztížení společenského uplatnění
odškodňuje, jestliže poškození zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení
společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze
základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku
(srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající
základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek
podle předpokladů, které měl poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na
zdraví, pro uplatnění v životě a ve společnosti, a které jsou v důsledku
poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost
uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost
volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o
muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění
lékaře podle § 10.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění určuje částkou 15 Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
na zdraví nesmí přesáhnout částku 60 000,- Kč; z toho odškodnění za bolest
nesmí přesáhnout částku 18 000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §
3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského
uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání samotného základního
odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v
životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení
náhrady podle § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci
dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen
základním odškodněním. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu
jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani
zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 6
odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v
důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Zvýšení odškodnění v rozsahu
převyšujícím odškodnění přiznané odvolacím soudem je vyhrazeno jen naprosto
ojedinělým případům, kdy poškozený je zcela vyřazen z běžného života a kdy jeho
předpoklady pro uplatnění se ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen
se sám obsloužit apod. (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
847/2004, publikovaný pod C 3129 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu).
V dané věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl v 46 letech (tj. v
produktivním věku) újmu na zdraví s trvalými následky spočívajícími v těžkém
omezení hybnosti levé dolní končetiny a středně těžkém omezení hybnosti hrudní
a bederní páteře; tato omezení mají za následek částečnou ztrátu soběstačnosti
žalobce, ztěžují mu pohyb, a značně tedy omezují jeho dosavadní pracovní a
podnikatelské aktivity spojené s cestováním po celém světě. Za tohoto
skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení
věci, jež vychází ze shora uvedených zásad, pokud činí závěr, že zvýšení
bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky o další čtrnáctinásobek, tj.
celkem na osmnáctinásobek základu (zvýšení odškodnění o 1 800 % základu),
vystihuje rozsah, v němž je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším
životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a že nejsou splněny podmínky pro
další zvýšení odškodnění v rozsahu požadovaném žalobou (odškodnění ztížení
společenského uplatnění částkou 10 000 000,- Kč).
Otázku zásadního významu nepředstavuje ani okolnost, že řízení trvá
značně dlouhou dobu, během níž došlo k tak výraznému zvýšení hladiny cen, že
odškodnění v sazbě 15 Kč za bod je tomuto vývoji neadekvátní, je nutno
připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výše náhrady
za ztížení společenského uplatnění není závislá na délce doby, jež uplynula od
vydání právního předpisu, který ji upravuje, že náhradu nelze stanovit v
rozporu se zákonnými hledisky, neboť soudu nepřísluší oprávnění předjímat
potřebnost i obsah eventuální nové právní úpravy, a nahrazovat tak činnost
legislativní. Přechodná ustanovení předpisů, jimiž je upravována výše bodového
ohodnocení, je třeba respektovat a oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení
společenského uplatnění neumožňuje soudu, aby výši náhrady náležející podle
dosavadního předpisu určil v rozporu s citovaným přechodným ustanovením tak, že
by podle tohoto předpisu posuzoval ztížení společenského uplatnění, které
vzniklo přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí
NS ČR pod C 3449/2004). Lze dodat, že dobu trvání soudního řízení nelze přičíst
k tíži žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem předestřená otázka přiměřenosti
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nečiní napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolatel svými námitkami brojí dále proti závěru o neexistenci
příčinné souvislosti mezi jeho prvotním úrazem a následnou reoperací ve Š.
Úspěšné zpochybnění správnosti tohoto závěru by ovšem vyžadovalo zpochybnit
správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen, respektive
zpochybnit závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně těch
skutečností, které byly pro posouzení příčinné souvislosti rozhodující; to však
u přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92,
publikovaný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994).
Při úvaze o přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám žalobce,
jimiž zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, které nároky lze považovat za
prokázané a které nikoli, neboť těmito námitkami je uplatňován dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož uplatnění je pro posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu. Zbývá dodat, že
nebyl-li prokázán nárok žalobce na ušlý výdělek, pak sama okolnost, že žalobce
„řádně pracoval“, nezakládá jeho nárok na ušlý výdělek ve výši minimální mzdy
podle zákoníku práce.
Z uvedeného je zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat
zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § § 146 odst. 3 o.s.ř. neboť žalovaným ani vedlejšímu
účastníku, jimž by svědčilo vůči dovolateli právo na jejich náhradu, v této
fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu