ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín,
Karoliny Světlé 150, proti žalovaným 1) P. V., 2) V. V., zastoupeným JUDr.
Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, a 3) České
pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 17/2006, o dovolání
žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 25
Co 157/2009-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 25 Co 157/2009-246, se
zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne
14. 1. 2004 došlo v obci Nová Ves I – Ohrada k dopravní nehodě, při které
žalovaný 1) jako řidič osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaný
2), který má u žalované 3) sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků, přehlédl žalobkyni přecházející na přechodu pro
chodce a srazil ji. Žalobkyně utrpěla těžké zranění s trvalými následky, byla
dlouhodobě práce neschopná a po skončení pracovní neschopnosti jí byl přiznán
plný invalidní důchod. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.
5. 2006, č. j. 9 C 17/2006-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 14. 2. 2007, č. j. 25 Co 10/2007-80, bylo pravomocně rozhodnuto, že
základ žalobního nároku na náhradu škody na zdraví je zcela opodstatněný. Soud
přiznal žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na desetinásobek základního bodového
ohodnocení. Soud vyšel z lékařských posudků z odvětví ortopedie a psychiatrie,
které ohodnotily poškození lokte 300 body, ztrátu dolní končetiny 2000 body,
vážnou duševní poruchu 1500 body a psychické potíže po těžkých zraněních 210
body (celkem 4.010 bodů). Při hodnotě 120,- Kč za 1 bod tak představovala
základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění částku 481.200,- Kč.
Při úvaze o mimořádném zvýšení náhrady soud zohlednil, že žalobkyně ve věku 44
let utrpěla poškození zdraví, v jehož důsledku je plně invalidní a byla jí
přiznána převážná bezmocnost, ve všech oblastech osobního života je a bude po
zbytek života výrazně omezena (způsobem podrobně popsaným v odůvodnění
rozsudku) a odkázána na pomoc jiných, její strádání je jak tělesné, tak i
duševní.
K odvolání žalované 3) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j.
25 Cdo 157/20009-246, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
(vyhovujícím výroku a závislých nákladových výrocích) potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým a právním závěrům soudu
prvního stupně a dodal, že žalobkyně bude potřebovat pomoc v řadě běžných
každodenních úkonů do konce svého života a že náhrada za ztížení společenského
uplatnění musí být tak vysoká, aby si žalobkyně pomoc cizí osoby mohla
zaplatit. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že s ohledem na následky
poškození zdraví žalobkyně a její věk jde o případ hodný mimořádného zřetele ve
smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, a proto zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění bylo na místě. Odmítl názor, že předpokladem zvýšení náhrady dle § 7
odst. 3 vyhlášky je zvýšení bodového ohodnocení lékařem dle § 6 odst. 1 písm.
c) vyhlášky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 3) dovoláním s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasila s bodovým
ohodnocením poškození zdraví žalobkyně lékařskými posudky, z tohoto důvodu
navrhovala doplnění posudku od znaleckého ústavu, soud však takový důkaz
neprovedl. Poukázala na to, že znalci neprovedli zvýšení podle § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky, a nelze proto odškodnění zvýšit dle § 7 odst. 3 vyhlášky.
Soudy podle dovolatelky nerespektovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu,
zejména neuvedly, v čem konkrétně je žalobkyně omezena, jakou mimořádnou
činnost prováděla před úrazem a proč ji dnes vykonávat nemůže, a mimořádné
zvýšení odškodnění odůvodnily nepřiléhavými argumenty [že žalobkyně nejlépe ví,
jak se její život ztížil, že žalovaný 1) nebyl potrestán, ač být potrestán měl,
že náhrada zahrnuje i kompenzaci toho, že manžel žalobkyně ukončil zaměstnání,
aby mohl pečovat o žalobkyni, že žalovaní nedůvodně nárok žalobkyně
zpochybňovali, že náhrada za ztížení společenského uplatnění má být přiznána v
takové výši, aby si žalobkyně mohla zaplatit pomoc druhé osoby]. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s námitkami dovolatelky
a vyjádřili přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, neboť zakládá precedens pro rozhodovací praxi soudů ve věcech náhrady
škody. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované 3) se písemně vyjádřila i žalobkyně. Odmítla názor
dovolatelky, že soudy nerespektovaly konstantní soudní judikaturu, zdůraznila,
že soudy se řídily zásadou proporcionality mezi částkou náhrady škody a
způsobenou újmou, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 3) odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
nějž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a
odst. 4 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušení předchozího
odlišného rozhodnutí soudem odvolacím, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., podle nějž může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby je součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Obsahem dovolání jsou zčásti námitky, které nezpochybňují řešení otázek
právních (u nichž lze zvažovat zásadní právní význam), ale vytýkají nesprávnost
hodnocení důkazů a skutkových zjištění jako jeho výsledku, tedy otázek
skutkových, (zejména vytýká-li se, že soud učinil nesprávná skutková zjištění
ze znaleckých posudků a že si nevyžádal jejich doplnění od znaleckého ústavu
ohledně zdravotních obtíží žalobkyně). Skutkové námitky však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou způsobilé založit, což
vyplývá jak z předpokladu zásadního právního významu rozhodnutí, tak z úpravy
uplatnitelnosti jediného skutkového dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s.
ř. pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.
s. ř.
Z hlediska námitek proti právnímu posouzení věci podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. však rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu se závěry
judikatury týkající se mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění, dovolání je tudíž přípustné i důvodné.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle
této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze
soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení
náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně
vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví
a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, uveřejněný v Souboru pod C
4277).
Pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je rozhodující
jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále
posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a
společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Předpokladem
přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v
lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence
takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k
uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování
jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo
přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě
rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v
době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze
omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského
uplatnění. Možnost přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského
uplatnění soudem podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky není podmíněna tím, zda
lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke
zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010,
uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou (viz citované stanovisko) označil za
nesprávný názor, že podmínkou zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky je zvýšení bodového ohodnocení lékařem
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst.
3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z
obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí
dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla
založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší
(peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti
(srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III.
ÚS 350/03).
Odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje již v základní výměře
samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení
odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností
posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným
případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí
být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení,
jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné
míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze
dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít
jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení
jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat
požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem
libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné,
přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.)
významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
Lze sice přijmout názor, že zvyšování náhrady za ztížení společenského
uplatnění pomocí násobků nemá výslovnou oporu v právních předpisech a že
podstatný je nikoli násobek, jímž je základní odškodnění zvýšeno, nýbrž
přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a
vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů.
Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem
desetinásobku) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno
především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze
života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela
ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129).
Nejvyšší soud v případě, kdy u poškozeného, který utrpěl úraz na samém počátku
produktivního věku (v sedmnácti letech), došlo v důsledku nevratného poškození
páteře ke ztrátě hybnosti v dolní polovině těla, dovodil, že je-li poškozený
pro fyzický handicap výrazně omezen či vyřazen z pracovního života, výrazně
omezen v kulturním a společenském zapojení i rodinném životě, současně se však
v důsledku úrazu nesnížil jeho intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti,
a je tedy schopen se i přes určitá omezení či pomoc druhých osob zapojovat do
života, nelze dospět k závěru, že by byl zcela vyloučen z běžného života a
limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem
desetinásobku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25
Cdo 1491/2009).
V daném případě – s ohledem na skutková zjištění rekapitulovaná výše – nebyly
náležitě doceněny některé okolnosti, jako je věk žalobkyně (je-li nízký věk
významným faktorem ve prospěch výraznějšího zvýšení náhrady, pak střední věk
musí být v zájmu zmíněné diferenciace a srovnatelnosti s obdobnými případy
důvodem proporcionálně nižšího rozsahu odškodnění), jakož i rozsah a intenzita,
v jakém jsou omezeny životní aktivity žalobkyně v důsledku poškození zdraví, a
v jakém jsou naopak její možnosti společenského uplatnění zachovány. Pokud
odvolací soud přiznal žalobkyni odškodnění ve výši 4.812.000,- Kč, což je
částka odpovídající desetinásobku základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění, nekoresponduje jeho závěr zavedené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, neboť takto (o desetinásobek) zvýšené odškodnění by dle
judikatury odpovídalo výrazně těžším následkům – např. úplné ztrátě hybnosti i
gnostických a komunikačních schopností, jež by bylo vyjádřeno rovněž řádově
vyšším bodovým ohodnocením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 759/2005), či ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě
po stránce pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není namístě zpochybňovat závaznost vyhlášky č. 440/2001 Sb. Jde o obecně
závazný předpis vydaný na základě zákonného zmocnění, jejž je soud oprávněn
nepoužít pouze v případě, že by byl v rozporu se zákonem nebo mezinárodní
smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky). Citovaná vyhláška je běžně aplikována soudy všech stupňů, nebyla
shledána protizákonnou ani protiústavní, Nejvyšší soud naopak výslovně
konstatoval, že pravidla stanovená vyhláškou pro určování bodového ohodnocení
pro stanovení výše odškodnění v jednotlivých případech a pro výši odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění nejsou v rozporu se zákonem (srov.
citované stanovisko Cpjn 203/2010, odůvodnění bodu II), ostatně i soud prvního
stupně v dané věci vyhlášku aplikoval.
Dovolatelce je též nutno přisvědčit, že některé argumenty, jimiž soud prvního
stupně odůvodnil výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a s
nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nelze považovat za správné. I když lze
připustit, že žalobkyně nejlépe ví, jak se v důsledku poškození zdraví její
život ztížil, z toho však nelze vyvozovat, že by rozhodující pro stanovení výše
odškodnění byla částka, kterou žalobkyně požaduje; nedojde-li mezi stranami
sporu k dohodě, rozhodující musí být nestranný náhled rozhodujícího orgánu
založený na objektivně zjištěném skutkovém stavu a správné aplikaci právních
předpisů, jak jsou interpretovány sjednocující rozhodovací praxí soudů vyššího
stupně.
Nelze sdílet ani názor, že by hlediskem pro zvýšení náhrady byla okolnost, že
manžel žalobkyně se vzdal zaměstnání, aby o ni mohl pečovat, a že by si
žalobkyně mohla takovou pomoc sjednat za úplatu a že by jí tato (majetková)
újma musela být nahrazena, respektive že náhrada za ztížení společenského
uplatnění musí být tak vysoká, aby si žalobkyně pomoc cizí osoby, kterou bude
potřebovat do konce života, mohla zaplatit. Náhrada za ztížení společenského
uplatnění je jednorázovou náhradou nemajetkové újmy a základem určení její výše
je srovnání života poškozeného a jeho aktivit, jež jsou trvalými následky
omezeny, před poškozením zdraví a po něm. Tuto nemajetkovou újmu s náhradami
majetkové újmy (tím spíše majetkové újmy, která dosud nevznikla) nelze
směšovat.
Úvahy o tom, zda žalovaný 1) měl být potrestán v trestním řízení, soudu
rozhodujícímu v občanskoprávním řízení o náhradě škody nepřísluší. Otázka, zda
na zhoršení psychického stavu žalobkyně měly vliv závěry vyslovené orgány
činnými v trestním řízení, je pouze hypotetická, a i kdyby tomu tak bylo, není
mezi touto okolností a vznikem škody, k jejíž náhradě jsou povinni žalovaní,
příčinná souvislost, proto nejde o okolnost relevantní při úvaze o výši
odškodnění.
Jelikož Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustnosti
dovolání pro rozpor s ustálenou judikaturou nesprávným, zrušil jej (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu